O přepisování zákonů

Zdeněk Jemelík

Ministr Pavel Němec zvažuje novelizaci příslušné části trestního řádu, pokud jím nařízená prověrka prokáže nadužívání institutu vazby. Policisté, státní zástupci a soudy skutečně občas pošlou do vazby někoho, kdo se tam nikdy neměl dostat, ale nevěřím, že lékem je novelizace zákona. Naše právní úprava postupu při uvalení vazby se nijak neliší od předpisů německých, rakouských, kubánských. Příčinou pohoršení zřejmě není formulace trestního řádu.

Veřejnost ostatně jako by nevěděla, co po orgánech činných v trestním řízení chce: v úterý 28.6.2005 jsme se spolu s televizí Nova divili, proč soud neposlal do vazby násilníka, který v jednom dnu bez příčiny zmlátil čtyři jemu zřejmě neznámé ženy tak, že se musely podrobit hospitalizaci, dnes si stěžuje občanské sdružení K 231, že litoměřický soud nevzal do vazby matku malých děti, která zabila manžela, a naproti tomu jsou lidé, kteří reptají kvůli dlouhé vazbě sbormistra Kulínského a upozorňují na opakující se případy vazebního vyšetřování obviněných, kteří se později dočkali zastavení trestního stíhání nebo osvobozujícího rozsudku. Při tom zákonem stanovený postup při rozhodování o vazbě zdánlivě vylučuje možnost subjektivního přehmatu: na rozhodování o uvalení vazby se podílejí tři instituce, na sobě navzájem nezávislé, které se vzájemně kontrolují. Pokud přesto běhají po ulicích nebezpeční násilníci až do té doby, než někoho zabijí, ač na ně byly orgány činné v trestním řízení včas upozorněny, a na druhé straně stále znova vidíme obviněné, kteří se vracejí na svobodu po měsících rozsudkem neospravedlněné vazby, pak je chyba někde jinde.

V souvislosti s popraskem kolem vazby Bohumila Kulínského se ozvali někteří soudci, kteří poukazují na to, že jsou okolnostmi nuceni rozhodovat o vazbě velmi rychle, pod tlakem času, a není v jejích silách prohlédnout nástrahy špatně zpracovaného návrhu. Prostě jim nezbývá, než podepsat to, co jim státní zástupci předloží k věření. Řešení se pak vidí v tom, že soudci budou mít asistenty, kteří z nich sejmou část administrativních povinností a sníží časovou tíseň při rozhodování o naléhavých věcech. Něco na tom je, ale spíše bych řekl, že hlavní potíž spočívá ve zvyku soudců nelámat si s osudem vazebně stíhaných hlavu. Jejich postavení v soustavě trestního řízení je tak silné, že mají praktickou možnost házet státním zástupcům pod nohy jejich návrhy vždy, když pojmou podezření, že něco není tak, jak se v nich předstírá. Mám ale obavy, že pro některé soudce je pohodlnější plnit úkoly právního dohledu nad činností státních zástupců a policistů jen formálně. Tím je pak vychovávají k nedbalosti.

Hlavní příčinu nežádoucích jevů v této oblasti vidím v tom, že pracovníci orgánů činných v trestním řízení nenesou za svá rozhodnutí odpovědnost. Neomezí-li pohyb na svobodě násilníka, který zítra někoho zabije, nebude to mít pro ně žádné následky. Pošlou-li do vazby nevinného člověka, a pro jistotu ho tam podrží několik měsíců, také se nic nestane. Mimo to zvyk nakládat libovolně s obviněným se stal železnou košilí, která snižuje jejich citlivost vůči osudům občanů, o nichž rozhodují. Postavení netrestatelné kasty s neomezenou mocí nad občany, které jim dle ústavy naprosto nepřísluší, mají upevněno i právními předpisy. Do zákona o soudech a soudcích se podařilo propašovat ustanovení, že orgány činné v trestním řízení jsou povinny informovat ministra spravedlnosti o záměru stíhat soudce za trestný čin, související s výkonem jeho pravomoci, a dále že soudce vydává k trestnímu stíhání prezident republiky. K tomu vydala nejvyšší státní zástupkyně interní předpis, na jehož základě státní zástupci a policisté v praxi vyhodnocují trestní oznámení proti příslušníkům této privilegované kasty jako běžné stížnosti, které pak buď přímo odkládají, nebo je k projednání (rozuměj: hození do koše) posílají další instanci, např. předsedovi soudu. K tomu někteří předsedové soudů, kteří jsou z moci svého úřadu současně předsedy kárných senátů, učinili přímo zázračný objev: za neetické jednání, stíhatelné v kárném řízení podle zákona o soudech a soudcích, považují pouze neetické jednání v mimosoudním životě soudce. Jako by nebylo nemravné, že soudce jde rozhodovat o osudech obžalovaného a nechá se nachytat při prokazatelné neznalosti spisu, která mu samozřejmě znemožňuje vyhnout se nespravedlivému rozsudku.

Zde tedy skutečně je široký prostor pro novelizaci zákonů o policii, státních zastupitelstvích a soudech a soudcích, trestního zákona a trestního řádu, i pro úpravu interních předpisů v resortech spravedlnosti a vnitra.

Při té příležitosti by stálo za úvahu přehodnotit základní strukturu justice a vymezit přesněji vztah moci výkonné (konkrétně ministra spravedlnosti) a moci soudní, také ministra a státních zastupitelství.

Posledně uvedený vztah je upraven do té míry nezřetelně, že nejvyšší státní zástupkyně se necítí být podřízenou ministra spravedlnosti a velmi ji zlobilo, když ji ministr Němec v době tahanic kolem katarského prince uzemňoval upozorněním, že státní zastupitelství je součástí moci výkonné.

O tom, že tvrdé vykázání nejvyšší státní zástupkyně do podřízeného postavení je nezbytné, ukazuje nový konflikt, který se mezi ní a ministrem zrodil v těchto dnech. Oznámení o rozhodnutí ministra zahájit v soustavě státních zastupitelství personální audit, jímž mají být prověřeny okolnosti jmenování státních zástupců a jejich způsobilost vykonávat úřad, byl pro ni v úterý 5.7.2005 důvodem k veřejnému obvinění mluvčího ministerstva z vyplacení úplatku 50 tis. Kč pracovníkům TV Nova za uveřejnění zprávy o nařízení auditu a jeho odůvodnění. Reportérovi TV Nova, který se bránil nařčení z přijetí úplatku, poradila, aby „si řekl Dimunovi, aby mu ty peníze doplatil“. 6.7.2005 „perlila“ na obrazovce dále pohrdavým výrokem o tom, že „pan ministr ji už odvolával několikrát“,čimž zřetelně vyjádřila názor, že je nesesaditelná. Dále doznala, že sice o úplatku nemá důkazy, nicméně bude v této věci konat (pozn: možná umožní Petru Dimunovi, aby se na vlastní kůži přesvědčil, že vazebně stíhaní se mají jako v ráji). Je docela dobře možné, že se paní nejvyšší státní zástupkyně dopustila trestného činu pomluvy, uskutečněné prostřednictvím hromadného sdělovacího prostředku ( trest odnětí svobody do 2 let) a navádění k tr.činu přijetí úplatku. Od nejvyšší strážkyně zákonnosti by něco takového našinec nečekal. Okolnost, že se v dalších vystoupeních pokusila výroky bagatelizovat tvrzením, že šlo o nadsázku v soukromém rozhovoru, který se nebude vysílat, ji vůbec neomlouvá právě vzhledem k její profesi a postavení.

Naše právní úprava vztahu mezi ministrem a nejvyšším státním zástupcem je dosti mlhavá. Ministr sice navrhuje jmenování a odvolání nejvyššího státního zástupce, má nad státními zástupci kárnou pravomoc, může žádat vysvětlení k jakékoli věci, kterou se státní zástupci zabývají, vydává jednací řád, jímž se státní zastupitelství řídí ve své činnosti a odpovídá za výkon státní správy na tomto úseku, ale není jednoznačně řečeno, že řídí a kontroluje nejvyššího státního zástupce. Díky tomu si nejvyšší státní zástupkyně div nedovolí ho pohlavkovat, ač obyčejná lidská slušnost by jí v podobných výstřelcích měla zabránit.

V sousedních státech, které v minulosti měly podobné právní tradice jako my, tj. v Německu a Rakousku, platí jiná úprava. Státní zastupitelství jsou součástí justice, organizačně jsou přičleněna k soudům, ale státní zástupci jsou vysloveně považování za úředníky a ministr spravedlnosti přímo řídí a kontroluje nejvyššího státního zástupce. Stejně jako u nás navrhuje prezidentovi jeho jmenování, k čemuž potřebuje souhlas Spolkové rady. Toto vymezení vztahů je jasné, určité, nepřipouští dvojí výklad.

Neurčité vymezení organizačních a řídích vztahů nemusí překážet fungování organizační jednotky, pokud všichni účastníci řídícího procesu mají dobrou vůli se dohodnout a podřizují se autoritám dobrovolně. To ale není zřejmě stav, který platí v české justici v současné době, a už vůbec ne ve vztazích mezi ministrem spravedlnosti a nejvyšší státní zástupkyní.

Legislativní úprava ovšem může předejít opakování podobných trapných situací v budoucnosti, ale nelze na ni čekat při řešení současného konfliktu. Nejvyšší státní zástupkyně zřejmě nezvládla emoce, neboť se patrně cítí sama ohrožena ohlášeným personálním auditem. Namítá proti němu, že přece všichni státní zástupci prošli prověrkami před deseti lety. Zjevně se domnívá, že bude namířen pouze proti „starým strukturám“ v soustavě státních zastupitelství, k nimž svou 17letou praxí v postavení předlistopadové prokurátorky sama patří, stejně jako oba její náměstci a další a další. Ale zapomněla, že od r. 1994 uplynulo 11 let a není vůbec jisté, že nikoho, kdo od té doby přišli na státní zastupitelství, se netýká výhrada ministrova informátora, JUDr. Radka Ondruše (který pracoval na státních zastupitelstvích od r.2000, z toho na NSZ od r. 2004, takže jistě zná dobře vnitřní poměry), že přicházeli nekompetentní pracovníci na přímluvu jistých vlivných lidí, čemuž lze rozumět tak, že byli dosazováni účelově bez ohledu na své schopnosti, patrně s očekáváním protislužby. To nemá nic společného s hodnocením politické minulosti státních zástupců, jde o pochybnost o čistotě jejich vztahů k přímluvcům. A ty měla při nástupu do funkce i paní nejvyšší státní zástupkyně. Bude-li upřímná sama k sobě, jistě si přizná, že právě tito lidé ji důvěřivému JUDr. Otakaru Motejlovi nedoporučili jen kvůli jejím právnickým kvalitám kladenské prokurátorky a advokátky.

Ostatně tvrzení paní nejvyšší státní zástupkyně, že ministr nařídil personální audit účelově, aby ji připravil o místo, zní přímo paranoidně v situaci, kdy souběžně ministr Sobotka oznamuje, kolik lidí bude muset na základě personálního auditu opustit ministerstvo financí, přičemž personální audity mají proběhnout i v dalších státních úřadech.

Zřejmě by nebylo zdravé, kdyby se na řešení vztahu mezi ministrem a nejvyšší státní zástupkyní čekalo až na výsledky personálního auditu. Přestřelka mezi ministrem a podřízenou úřednicí, v které rychle a bez rozmyslu střílí pouze ona, zatímco ministr zdvořile uhýbá, nemůže mít příznivý vliv na důvěru občanů ve státní správu. Všechny věci, které se mezi ministrem a Mgr. Marií Benešovou odehrály od jejího šíleného nápadu zahájit proti němu trestní řízení, bylo možno vyřešit civilizovaným způsobem, jednáním o sporných otázkách mezi čtyřma očima. Státní úředníci nesmí mezi sebou vést válku na televizní obrazovce a v novinách před očima zmatených občanů. Nasazení policistů k řešení právního sporu je zneužitím moci, které nesmí zůstat nepotrestáno. Předseda vlády by se měl rychle rozhodnout, kdo z těch dvou půjde z kola ven, protože poměry jako z divokého západu nesmí ve státní správě trpět.

Požadavek na odchod nejvyšší státní zástupkyně a jejích náměstků je ostatně logický ještě z dalšího, veřejností citlivě vnímaného důvodu. Skandál kolem Radovana Krejčíře jako vrchol celé řady nepříjemných zjištění o tom, jak vlastně fungují či spíše nefungují orgány činné v trestním řízení, odhalil jejich hrůzný stav. Bylo by ale naprosto nesprávné chápat nepříjemná odhalení pouze jako doklady o selhání policie. Ta by se k těmto koncům nedopracovala, kdyby státní zástupci vykonávali řádně funkci dozoru nad trestním řízením. Jenže ti ve skutečnosti řadu věcí přehlížejí a trpí, ať již proto, že je vidět nechtějí, nebo proto, že vyšetřovaným věcem nerozumí. Někdy dokonce přímo policii brzdí či ji vedou svými pokyny do slepé uličky. Nemá smysl pokoušet se izolovaně o nápravu poměrů v policii, pokud současně nenastanou kladné změny v chování soustavy státních zastupitelství.

Politickou odpovědnost za neblahý vývoj orgánů činných v trestním řízení v posledních letech nesli JUDr. Stanislav Gross jako dlouholetý ministr vnitra, generál JUDr. Jiří Kolář jako policejní prezident a konečně nejvyšší státní zástupkyně Mgr. Marie Benešová. JUDr. Stanislav Gross odpovědnosti za stav policie zatím uniká, ale skončil svou slibnou kariéru z jiných důvodů, které ovšem měly s jeho působením v čele resortu vnitra společného jmenovatele. Časem pochopil svou politickou odpovědnost policejní prezident. Poslední na řadě zůstává Mgr. Marie Benešová.