Z připravovaného druhého vydání knihy Margaret Thatcherová a její politika
Knihu pamětí Roky na Downing Street vydala Margaret Thatcherová v roce 1993 v nakladatelství HarperCollins Publishers v Londýně. Věnovala ji svému manželovi a rodině. Jedná se o impozantní dílo o rozsahu 914 stran, doplněné mnoha fotografiemi a vybavené kvalitním rejstříkem, seznamem zkratek, chronologickým přehledem a seznamem všech členů vlád Margaret Thatcherové.
Kniha je rozdělena do osmadvaceti kapitol, které pokrývají jednotlivé části autorčiny premiérské kariéry. Jedná se tedy o jakýsi soubor tematických esejů, z nichž každý má rozsah cca 10–40 stran. Jak autorka v úvodu sama přiznává, byl jí při psaní nápomocen štáb mnoha lidí, v jehož čele stál Robin Harris. Kniha byla přeložena do řady jazyků a dočkala se mimořádného přijetí čtenářů. Její prodej dosáhl obrovských čísel a právě tento úspěch byl jedním z důvodů, proč po této knize následovaly dvě další. Roky na Downing Street vyšly rovněž v českém jazyce.
Tématem knihy je, jak napovídá sám název, období let 1979–1990, kdy autorka zastávala funkci premiérky Spojeného království. Je psána chronologicky a členěna dle pojednávaných témat. Styl psaní je memoárový. Střídá se v něm korektní faktografický popis událostí s osobními postřehy a hodnoceními. Celkově se kniha čte dobře. Neobsahuje sice žádné převratné informace, které by v době zveřejnění knihy již nebyly známy, ale poskytuje výborný vhled do struktury autorčina uvažování.
Jistě se můžeme ptát, zda nebylo hlavním záměrem zpětně věci upravit a interpretovat tak, jak si autorka přála. Při čtení knihy k tomu ale nevzniká důvod. Emociálně zabarvené jsou pouze pasáže týkající se konce jejího vládního angažmá.
Z textu knihy je patrné, že autorka kladla důraz na koherentní myšlenkový základ své politiky – a memoáry měly za úkol tento postup zpětně obhájit. Rozsah vládní agendy je ovšem obrovský a uchopit ji v celé šíři je obtížné. Thatcherová to proto ve svých memoárech řeší elegantně: postupně rozehrává všechna důležitá témata – hospodářskou politiku, vztahy s USA, vztahy s Evropou, otázky Commonwealthu, vztahy s odbory, vnitrostranické poměry, samotné fungování vlády či otázku IRA a postavení Severního Irska.
Irská otázka Britská politika má po staletí jeden neuralgický bod – „irskou otázku“. Toto téma je zdrojem permanentního neklidu a nejinak tomu bylo i v době autorčina premiérství. Každý britský premiér, kam sahá lidská paměť, se musel s touto otázkou vyrovnat a téměř každému z nich šlo v této věci také o politický a osobní život. To není žádné přehánění, ale tvrdá realita britské politiky, jíž na sobě ostatně pocítila i samotná Margaret Thatcherová.
Hned na počátku jejího premiérství narazíme dne 27. srpna 1979 na úspěšný atentát Irské republikánské armády na lorda Mountbattena. Konec její kariéry byl pak poznamenán atentátem na Iana Gowa, premiérčina blízkého spolupracovníka. Období mezi těmito dvěma událostmi bylo vyplněno dalšími teroristickými činy, které stály životy mnoho nevinných lidí. Počty obětí teroristických útoků IRA jsou opravdu otřesné. Ve stejný den, kdy IRA zabila lorda Mountbattena, provedla v Severním Irsku také bombový útok na stanoviště britských vojáků, kde zůstalo osmnáct mrtvých.
Oběti absurdního politického sporu o Severní Irsko ale byly také na straně IRA. Již v roce 1980 začala první hladovka vězňů z řad IRA a v roce 1981 následovala druhá. Cílem hladovky bylo vynucení si politických ústupků ze strany britské vlády a uznání zvláštního statutu pro teroristy IRA. Zde na sebe však narazily dva neústupné osobnosti. Na straně IRA vedl hladovku Boby Sands, na straně Británie stála nekompromisní premiérka. Pasáž líčící právě osudy této hladovky a všeho, co ji provázelo, patří k fascinujícím částem knihy. Teroristé z IRA byli přesvědčeni o své pravdě, že celé Irsko musí být pod irskou vládou, britská premiérka naopak hájila svrchovanost a územní celistvost své země.
Přes různé snahy o zprostředkování kompromisu nakonec Boby Sands na následky své hladovky společně s několika dalšími vězni zemřel. Po jeho smrti se Margaret Thatcherová dostala na seznamu osob určených k likvidaci velmi vysoko. A následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Krátce po úmrtí Bobyho Sandse následoval velký bombový atentát na Chelsea Barracks. V roce 1982 přišel bombový útok v Hyde Parku a v Regent's Parku a v roce 1983 před Vánocemi přímo v obchodním domě Harrod's.
Vyvrcholením této fáze teroristické války IRA pokus o atentát na samotnou premiérku a její spolupracovníky 12. října 1984 v Brightonu během výroční konference Konzervativní strany. Premiérku se naštěstí pro Británii zasáhnout nepodařilo, ale několik lidí včetně poslanců Konzervativní strany přišlo o život a mnoho lidí bylo zraněno.
Thatcherová se pokusila o řešení problému Severního Irska především úzkou spoluprací s Irskem a jeho vládami. Konkrétním výsledkem této snahy byl podpis britsko-irské dohody z Hillsborough. Ani to ale nevedlo k utišení násilností ze strany IRA. V roce 1987 IRA opět zaútočila v Enniskillen, kde bombovým útokem zabila jedenáct lidí a šedesát jich zranila. V roce 1988 následoval útok v Ballygalwley a na jaře 1990 IRA zabila blízkého spolupracovníka Margaret Thatcherové Iana Gowa. Z dnešního pohledu je to hrůzná bilance, ale vývoj situace v Severním Irsku od roku 1990 ukazuje, že kompromis v dané věci je stále nedosažitelný.
Evropská společenství Zajímavý příběh představuje také autorčina politika vůči Evropským společenstvím nebo, jak se dnes zkráceně píše, vůči „Evropě“. Když pohlédneme do rejstříku a najdeme heslo „European Community“, zjistíme, že odkazy na toto téma se prolínají celou knihou. To by čtenáře nemělo překvapit. Autorka nejspíše dala na rady zkušených historiků, které měla ve svém autorském týmu, a nic neponechala náhodě. V knize najdeme detailní popis téměř všech jednání Evropské rady za její premiérskou kariéru. Thatcherová zde dává pohlédnout do zákulisí evropské politiky a ukazuje rozdílné názory a zájmy jednotlivých států i jejich představitelů.
O šarvátky nebyla nouze především v britsko-francouzském vztahu. Skvělé čtení představuje zejména kapitola nazvaná „Jeux Sans Frontiers“, která je věnována klíčové bitvě o rozpočet v roce 1984. Thatcherová zde popisuje celé pozadí mistrné partie týkající se tzv. britského rabatu. A nešlo jen o rozpočet Evropských společenství. Předmětem sporu bylo také rozšíření o Španělsko a Portugalsko. Situace zde využilo Řecko a prosadilo si rozsáhlý dotační program – podobně jako si své zájmy při rozšiřování chránili i původní členové Společenství.
Ten, kdo chce pochopit fungování „Evropy“, by měl tuto kapitolu číst povinně. Je to zvláštní směs hokynářství, vzletných slov, podrazů a kompromisů. Ale taková evropská politika opravdu je.
Autorčina politika ve vztahu k „Evropě“ prošla velmi zajímavým vývojem. Kniha Roky na Downing Street přitom ukazuje pouze část tohoto příběhu. Tu část, která je ohraničena roky 1979–1990. Příběh ale měl své kapitoly i před rokem 1979 a má svou kapitolu také po roce 1990. Celkově tak můžeme v politické kariéře Margaret Thatcherové vysledovat tři etapy vztahu k „Evropě“.
První začíná jejím vstupem do politiky a končí rokem 1979. V tomto období byla Thatcherová v zásadě „proevropsky“ laděnou političkou, která se ale o záležitosti evropské integrace příliš nezajímala. Vrcholem tohoto období bylo referendum o členství Británie v ES v roce 1975, kdy již v čele Konzervativní strany hájila „ano“ pro Evropu. Druhé období pokrývá její premiérskou kariéru v letech 1979–1990. Toto období je charakteristické postupně narůstajícím skepticismem a kritickým postojem k „Evropě“. Hlavními milníky této doby jsou boj o rozpočet, rozšíření, jednotný trh a o evropský směnný mechanismus. Přelom tvoří známý projev z Brugg (1988), který signalizuje přechod do třetího období vztahu Margaret Thatcherové a „Evropy“. To je možné charakterizovat jako odmítavé a vrcholící výzvou, aby Británie Evropskou unii opustila (jak o tom Thatcherová píše v knize Statecraft z roku 2002).
O tom, jak silně autorka o Evropě po svém odchodu z funkce premiérky uvažuje, svědčí nejlépe rozsah písemných vyjádření v jejích třech knihách. Sama o tom říká: „Bylo mi od počátku jasné, že existují dvě soupeřící vize Evropy, ale myslela jsem si, že naše vize ,Evropy vlastí‘ a svobodného podnikání bude převládající.“ S odstupem času hodnotí toto své tehdejší přesvědčení jako omyl. Evropa se naopak otočila směrem k federalismu, centralismu a byrokratizaci. To vše Thatcherová odmítala, a čím více šla Evropa tímto směrem, tím více ji kritizovala.
Jejími dvěma hlavními evropskými protihráči byli Francois Mitterand a Helmut Kohl. S těmi se utkávala často. Mnohokrát s nimi nesouhlasila, ale uznávala je jako legitimní reprezentanty svých států. Koho ale bytostně nesnášela, byl Jacques Delors. S tímto „nevoleným eurokratem“, jak často říkala, nesouhlasila téměř ve všem. A zvláště poté, co začal jezdit na kongresy britských odborů a prosazovat své korporativistické politické představy přímo v Británii. Právě tento vývoj přiměl premiérku k preciznější a ucelené formulaci její evropské politiky v projevu z Brugg.
Margaret Thatcherová jej přednesla na slavné College of Europe a vyvolal mimořádný rozruch. Premiérka se v projevu postavila proti představě, že ES je ztělesněním Evropy a odkázala na evropskou povahu měst jako Praha, Varšava a Budapešť, které tehdy byly součástí komunistického bloku. Tvrdě zaútočila na Delorsovy snahy Evropu řídit byrokraticky z Bruselu a přirovnala je k centrálnímu plánování, které opouští už i Sovětský svaz. Současně oznámila, že nedělala v Británii konzervativní revoluci jen tak; že nepřipustí návrat socialismu z evropské úrovně. Budoucnost Evropy má stát na aktivní mezivládní spolupráci států, které si nadále podrží svou suverenitu a identitu, a na svobodném obchodu a otevřenosti vůči ostatnímu světu. Margaret Thatcherová rovněž připomněla nutnost udržovat atlantickou solidaritu jako základ bezpečnosti Evropy.
„Evropa“ ale na její projev příliš nedala. Za Delorse se vydala úplně jiným směrem. Tehdejší předseda Komise podporoval růst evropské regulace, nepospíchal s rozšířením, snažil se získávat další kompetence, trpěl známým francouzským antiamerikanismem a stavěl bariéry volnému obchodu. Není divu, že proti takové Evropě se Thatcherová vzbouřila a na konci své politické dráhy ji odmítla. Sovětský svaz Podobně rozsáhle jako „Evropa“ prostupuje knihou také heslo „Sovětský svaz“. Na straně 65 se dozvídáme o původu označení „železná lady“, pod kterým je Margaret Thatcherová známá po celém světě. Toto označení pro ni poprvé použila sovětská tisková agentura TASS v roce 1976 – ještě v době, kdy byla vůdkyní opozice. Thatcherová jej s potěšením přijala, přestože zpočátku bylo míněno silně kriticky. Komunističtí agitátoři z TASSu tak dosáhli přesného opaku toho, co zamýšleli.
Téma vztahu Británie a SSSR se objevuje v mnoha kapitolách knihy, ale netvoří základ žádné z nich: autorka popisuje jednotlivé události na širší platformě vztahu Západu a SSSR. Najdeme zde ale postupně všechny klíčové události počínaje sovětskou invazí do Afghánistánu, přes vyhlášení stanného práva v Polsku, sestřelení jihokorejského civilního letadla sovětskými stíhačkami, úmrtí Brežněva, Andropova a Černěnka, až po Gorbačovovu éru. Tím vším ještě prostupuje řada jednání o odzbrojení či o rozmístění nových druhů zbraní (viz rakety Pershing v Británii). *** Celkově vzato se jedná o zajímavou knihu, kterou ocenili čtenáři po celém světě. Lze bez uzardění říci, že se jedná o globální memoárový bestseller 90. let 20. století.
Hynek Fajmon poslanec Evropského parlamentu za ODS
