Liberál bez mravní instance

Aleš Knapp

V červnu zemřel v Kalifornii filozof Richard Rorty. Autor, který se mimo jiné zabýval krachem marxismu po roce 1989 a tvorbou Milana Kundery, náleží k mizivému počtu opravdu liberálně uvažujících myslitelů.

Po Rortyho úmrtí se hovořilo zejména o tom, že ne všichni jsou schopni snášet jeho ironicky hravý způsob filozofování. Pohoršovala se nad ním politická pravice i levice. Konzervativci zuřívali, že jeho filozofie nehlásá závazná pravidla. Levice křičela, že by měl věnovat víc prostoru otázce sociální spravedlnosti. A masa těch, kdo zůstávají zabedněni ve schematicky černobílém uvažování, pak už vůbec nevěděla co si počít ve chvílích, kdy Rorty kritizoval náboženské základy politiky prezidenta George W. Bushe, zároveň ale odmítal stavět na pranýř velmoc zvanou Spojené státy jako takovou.

Rorty v češtině? Radši ne.
Narodil se 4. října 1931 v New Yorku. Jeho rodiče pracovali jako volní novináři, od 30. let se hlásili k antistalinské, trockistické levici a rozcházejí se s vírou v komunismus. Doktorát získává Rorty na univerzitě v Yale a v 60. letech si za působení v Princetonu vydobyl renomé jako znalec filozofie Ludwiga Wittgensteina. V té době se u něho formuje schopnost, díky které téměř všechny současné mistry myslitele jednoznačně převyšoval: schopnost psát tak, aby výsledkem byl pravý opak akademické nudy a přemoudřelé rigidity. Způsob, jakým jeho okolí reagovalo, si ale podle všeho nezadá s plebejstvím tuzemského, středoevropského intelektuálního prostředí: vzhledem ke své opravdu tvůrčí, literární formě psaní byl Rorty zlovolně prohlašován za filozofického outsidera a mladí adepti prý slýchávali rady, že u profesora Rortyho nemá smysl studovat.

Stojaté vody filozofického establishmentu rozvířila v roce 1979 jeho práce Filozofie a zrcadlo přírody. Spis, od něhož očekávejme všechno jiné než potvrzení „teorie odrazu“, roztrubované kdysi po českých vysokých školách lektory marxismu-leninismu, u nás ani po odchodu komunistů od státního kormidla nespatřil světlo světa a slovenského vydání se dočkal až v roce 2000. Další významné Rortyho dílo Nahodilost, ironie a solidarita, které roku 1989 souběžně s anglickou verzí vydalo i renomované německé nakladatelství Suhrkamp s perfektně zajištěnou distribucí po zemích celé germanofonní oblasti, je v češtině k mání až od roku 1996 - navíc pouze díky péči Pedagogické fakulty UK, tedy de facto jen coby pracovní materiál pro vyvolené studenty. Z česky vydaných Rortyho knih tak zbývá už jen Budoucnost náboženství. Má-li někdo v tuzemsku zájem o Rortyho inspiraci tvorbou Milana Kundery, již autor rozebral v souboru esejů z roku 1991, nechť tedy užije jiný jazyk než českou mateřštinu. V zahraničních pramenech musí zalovit i zájemce o knihu z konce 90. let Pravda a pokrok, obsahující mimo jiné kapitolu s pozoruhodým názvem Konec leninismu, Václav Havel a sociální naděje.


Marxistický strach z humoru
Z českých médií reagovaly na Rortyho úmrtí Lidové noviny (23.6.) v textu Štěpána Kubalíka. Doktorand na FF UK v závěru blazeovaným tónem tvrdí, že Rorty vlastně neuznával společenskou roli a užitečnost filozofie, a že tak strávil poslední období života jako univerzitní profesor literatury. Čtenář se ale žel nedozvídá jeden podstatný fakt. A sice, že literatura pro Rortyho vůbec nebyla útěkem do nadoblačných výšin intelektuálského estétství, natož pak okrajovou záležitostí. Rorty jako literárně, tedy umělecky myslící filozof nechová důvěru k měřítku zvanému „užitečnost“ - a právě díky tomu dokázal brilantně odhalit, jak jalové jsou floskule vycházející z Marxovy teze o světě, který filozofové dosud jen vykládali, teď je však třeba jej změnit. Upozorňuje, že Marx byl spolu se svým dávným předchůdcem Platónem přesvědčen, že jsme užiteční jen v případě, dovede-li nás filozofická teorie k praktické realitě. Vizionář Marx, jemuž se přání stává otcem myšlenky, tudíž nedokázal nic jiného než mylně věřit například v to, že praktický problém rozporu mezi společností a individuem je řešitelný, že propast mezi oběma lze překlenout. K vytvoření dojmu, že ideálním návodem jak dosáhnout rajské harmonie mezi individualismem a společenskou zodpovědností je právě a pouze marxismus, přispělo i pseudodialektické verbální žonglérství jeho propagátorů. Reprezentanti jiných intelektuálních hnutí tak podle Rortyho po léta vzhlíželi k marxismu jako k záviděníhodnému světanápraveckému receptu.

Názor, že „užitečnost“ filozofie se měří jejím významem pro politickou praxi, jsou ale jak známo bez uzardění schopni vypustit z úst i ti, kdo se k Marxovi přímo nehlásí. Rorty hledá společný rys všech, kteří si chtějí filozofii tak či onak přivlastnit jako služebnici - a jejich společného jmenovatele trefně odhalil v totálním nedostatku smyslu pro humor. Není tedy nahodilé, že pro svou knihu Nahodilost, ironie a solidarita vybral jako motto úryvek z francouzsky psané knihy esejů Milana Kundery Umění románu. Kundera v ní v návaznosti na Rabelaise hovoří o „agelastech“, což jsou člověčí bytosti, které se nedovedou smát. Absence smyslu pro humor je podle Kundery i podle ironika Rortyho vážným ohrožením pro nejcennější hodnotu: je ohrožením úcty k individuu, ohrožením jedinečnosti jeho myšlenek i jeho práva na nedotkutelný soukromý život.

Politika jako liberální ironie
Rorty sice označuje Kunderovo pojetí za „utopickou představu o ráji svobodných jedinců“. Jako umělecky myslící filozof ale onu literární utopii slavného českého romanopisce zúročil pozoruhodným způsobem. Jak komunismus, tak i jiné podoby společensko-ekonomických formací vlastně přisuzovaly umělecké literatuře roli podřízenou politice, ekonomice a kdovíčemu ještě. A svůj přehlíživý vztah k literatuře maskovaly krasořečněním a kulturním exhibicionismem politických koryfejů. Rorty v tomto ohledu literaturu rehabilituje, zdaleka ne však s cílem, aby do vysokých politických úřadů zasedli literární umělci. Hovoří o vzestupu literární kritiky směrem k vůdčímu postavení v kultuře demokratického státu a dokáže nás přesvědčit, abychom jeho tezi nepovažovali za šprýmování. Literární kritik - samozřejmě jen tehdy, není-li polovzdělaným, toporně píšícím a ideologicky zaprodaným škrabákem - může převzít roli, kterou kdysi plnilo náboženství, po něm přírodní věda a nakonec filozofie. Rorty zde má nejspíš na mysli, že právě literární kritik vycvičený na hodnoceních bytostně jedinečného a svobodného projevu, jakým je kvalitní slovesná tvorba, má i nejlepší předpoklady stát se nezávislým politickým novinářem.

Štěpán Kubalík v LN označil současného německého filozofa a dědice levicově orientované filozofie Frankfurtské školy Jürgena Habermase za Rortyho přítele. Neuvedl ovšem, že v civilizovaných zemích jako USA nebo Německo je na rozdíl od české kotliny zvykem, že filozofové a publicisté nepovažují osobně mířené a leckdy velmi ostré výtky svých kolegů z oboru za cosi, kvůli čemu by se měli urážet. Rorty s Habermasem tak zůstali přáteli i tehdy, když Habermas označoval Rortyho ironii za společensky destruktivní a kdy Rorty naopak tvrdě kritizoval Habermase za jeho nemístné prosazování „užitečnosti“ filozofie.

Rorty s obdivuhodnou odvahou tvrdí, že konzervativní myslitele jako třeba Heidegger či Leo Strauss váže k Leninovi a Maovi jeden společný jmenovatel, a tím je touha po likvidaci buržoazie jako společenské třídy. Levici vyzývá, aby škrtla ze slovníku pojmy „kapitalismus“ a „socialismus“. Těm, kdo se namísto třídního boje odvolávají na mravní instance, pak vysvětluje jedno: že skuteční liberálové, nepostrádající smysl pro ironii, nemají zapotřebí odvolávat se při budování demokracie na mravní instanci či jakýsi „obecně lidský konsens“. Ale že pravdivé a dobré je pro ně vždy jen to, co je výsledkem svobodné diskuse. Na všetečnou otázku typu „Co je to vlastně svobodná diskuse?“ má Rorty přesnou odpověď. Svobodná diskuse probíhá, je-li svobodný tisk, soudnictví, volby a univerzity. Podmínkou je sociální mobilita, vzdělání, životní úroveň a dostatek volného času, abychom naslouchali co největšímu množství lidí a přemýšleli o tom, co říkají.

Inspirováni Rortym se ptáme, co z těchto požadavků je splněno v Česku.