Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Proč Švejnar s komunisty mluví

Lukáš Kovanda

51PRO

V české prezidentské kampani zatím zaráží zřejmě nejvíce, jak Jan Švejnar
bez uzardění nadbíhá komunistům. Jedna jeho návštěva v poslaneckém
klubu nereformovaných komunistů převáží – co se legitimity KSČM týče
– desítky, ne-li stovky peticí typu „S komunisty se nemluví“.

Co si může KSČM více přát než prosebné návštěvy profesora ekonomie z U SA, jenž tam kdysi emigroval, aby se vyhnul normalizaci prováděné KSČ, matkou dnešní KSČM! Švejnarova otevřenost vůči komunistům a obecně levici, kam lze počítat vedle sociálních demokratů i zelené, je méně zarážející, prostudujeme-li loňskou (2007) vědeckou studii sociologů Neila Grosse z Harvardovy univerzity a Solona Simmonse z U niverzity George Masona. Její název mluví za vše: Společenské a politické postoje amerických profesorů (v originálu The Social and Political Views of American Professors). V podkladovém dotazníkovém šetření odpovědělo více než 1400 plnoúvazkových profesorů z amerických univerzit a jiných institucí vyššího vzdělání. A výsledek? 44 procent profesorů považuje sama sebe za liberála (v americkém smyslu slova), 46 za centristu a pouze devět procent se pokládá za konzervativce, tedy zastánce opravdu pravicového vidění světa.

Levičáctví? V USA žádná ostuda

Jestli a jak do dotazníku odpovídal i Jan Švejnar, zřejmě nezjistíme, nicméně při pohledu na počty levicových liberálů mezi americkými profesory je zjevné, že spoluprací s českou levicí – i tou extrémněji vyhraněnou – si za mořem rozhodně ostudu neuřízne (možná naopak ještě sklidí pochvalu). V Č esku naopak výrazně zvyšuje pravděpodobnost svého zvolení v roce 2013, když se mu to nepodaří letos, neboť aktuální kampaň z něj učiní skutečně známou tvář, která, když zůstane nezvolena, bude mít za pět let k prezidentskému křeslu zdaleka nejblíže – bude již dobře zavedena alespoň jako „někdejší prezidentský kandidát“. Coby ekonom si prostě Švejnar spočítal náklady (nezvolení) a výnosy (zvolení, třeba i toho za pět let) a s touto kalkulací se vrhl do kampaně.

Zajímavé je tedy spíše pokusit se odhalit kořeny (levicového) liberalismu na americké akademické půdě, protože obecný průřez americkou veřejností dává úplně jiné cifry: osmnáct procent Američanů se považuje za liberála, 49 za centristu a plná třetina za konzervativce. V komentáři s názvem The Liberal Skew in Higher Education (odpovídá asi českému Liberální vychýlení ve vyšším vzdělání) se o to pokouší renomovaný americký konzervativní právník a ekonom Richard Posner.

Posner si všímá toho, že názorové rozvrstvení amerického profesoriátu je patrné i napříč obory a typy škol. Nejvíce liberální jsou přednášející humanitních a společenských věd, o čemž svědčí fakt, že například jen šest procent profesorů společenských věd dalo v posledních volbách v roce 2004 hlas Georgi Bushovi. Naopak obchodní, lékařské či stavební školy a fakulty jsou mnohem méně liberální. Velmi vysoký podíl liberálů je ale mezi profesory elitních univerzit (kam se zřejmě řadí i Jan Švejnar z Michiganské univerzity). Pouhá čtyři procenta profesorů by se označila za konzervativce a celých 44 procent za liberála.

Půvab „třetích cest“

Zajímavé je věkové rozložení: nejvíce liberálů se nachází ve věkových skupinách profesorů nad padesát let, sedmnáct procent se v této skupině dokonce označilo za „levicového radikála“ nebo „levicového aktivistu“. Naopak profesoři ve věkové skupině 26 až 35 let jsou mnohem méně liberální – pouze jedno procento vidí sama sebe jako „levicového radikála“ nebo „levicového aktivistu“. Posner to přisuzuje skutečnosti, že mladší generace dospěla až po pádu komunismu, a neměla tak možnost se příliš zaplést se zářnými marxistickými zítřky nebo třeba jen klamavými půvaby „třetích cest“.
Připomínáme, že Švejnarovi je 55 let a jeho úprk před Husákem jej nediskvalifikuje například zrovna coby zastánce „třetích cest“. Ostatně charakterizuje- li „osmašedesátníky“ nějaká ekonomická vize, pak je to právě naivní snaha o kompromis mezi plánem a trhem.

Vraťme se ale do USA (i když zmiňovaná Grossova a Simmonsova studie vyzdvihuje, že obdobné „liberální vychýlení“ je patrné na akademických půdách v K anadě, Británii a ve většině kontinentální Evropy). Posner míní, že obdobné, i když méně vyhraněné liberální sklony jako mezi akademiky lze zaznamenat i mezi žurnalisty. V knize Public Intellectuals: A Study of Decline (lze přeložit jako Veřejně činní intelektuálové: Anatomie úpadku) uvádí, že rozdělení veřejně činných intelektuálů na liberály a konzervativce v poměru přibližně 2:1 je v U SA shodné s poměrem v nákladech liberálních a konzervativních tiskovin – novináři tedy svým liberalismem vycházejí vstříc náladám čtenářů. Otázkou však zůstává, kde se tento (levicový) liberalismus americké inteligence a elit bere.

Kvazisocialismus univerzit

Posner nabízí několik vysvětlení. Levicoví liberálové preferují akademické prostředí kvůli jeho „kvazisocialistickému“ charakteru. Instituce vyššího vzdělání jsou v U SA zpravidla buď veřejné, nebo neziskové. Profesoři jsou díky dlouhodobým úvazkům ušetřeni konkurenčních tlaků trhu práce – mají své jistoty. Od určité míry též preferují nepeněžní, nemateriální formu odměny v podobě získané prestiže, respektu, účasti na sympoziích atd. Uvažme totiž, že nejlepší z akademiků by se velmi dobře a za výrazně nadstandardní peníze uplatnili v privátní sféře, což se týká například profesorů práva coby hvězdných advokátů – přesto zůstávají na akademické půdě. A poměrně více nemateriálních požitků (třeba i ve formě veřejného vlivu) z akademické činnosti lze získat na elitních univerzitách – proto je na nich i nejvyšší podíl liberálů. Jejich odpor k tvrdému trhu práce se navíc snadno přelévá do odporu k celému kapitalistickému systému.

Další Posnerova vysvětlení „liberálního vychýlení“ se dají shrnout následujícím způsobem. Jelikož levicoví liberálové již dávno většinově opanovali americkou akademickou půdu, mohou své postavení dále utužovat. Nepsanou normou pro úspěšnou akademickou kariéru je přijetí idejí politické korektnosti, multikulturalismu nebo vysoké vnímavosti k problémům menšin. Kdo tyto normy nepřijme za své, toho levicový systém amerických univerzit nepustí výše – bude se muset prát v soukromé sféře nebo zamířit do armády. Jiná studie zase ukázala, že mezi příslušníky vojenských sil je mnohem více konzervativců – jen osm procent se v roce 1999 přiklonilo k demokratům, naopak 64 procent by dalo hlas republikánům.

Posnerova vysvětlení dávají tušit, že „liberální vychýlení“ nijak nezmírní své kontury ani v budoucnu. Reakcí na tuto skutečnost je vznik celé řady konzervativních think-tanků, jež jsou často zakládány mecenáši, kteří uspěli v tvrdém světě byznysu. Například veleznámý Cato Institute spoluzaložil v roce 1977 Charles Koch, šéf Koch Industries, největší privátní (ve smyslu nikoliv obchodované na burze) firmy na světě. Není náhoda, že zrovna Cato Institute s oblibou zve coby přednášejícího Václava Klause. A vzhledem k výše uvedeným skutečnostem není ani náhoda, že Jan Švejnar, Klausův prezidentský protikandidát, se české levice a ani komunistů nijak neštítí.



Lukáš Kovanda
 
  Přístupy: 11602 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA