Václav Klaus: Projev prezidenta republiky ke 40. výročí 21. srpna 1968

Projev prezidenta republiky ke 40. výročí 21. srpna 1968

Václav Klaus

Vážení vysocí ústavní činitelé, vážení vzácní hosté, vážení televizní diváci,

dovolte mi, abych Vás přivítal zde na Pražském hradě při setkání, na kterém si chceme společně připomenout jednu z nejsmutnějších událostí naší novodobé historie, čtyřicáté výročí 21. srpna 1968.

Je tomu přesně čtyřicet let, kdy naše země prožila největší šok od konce druhé světové války. Prahou a dalšími českými a slovenskými městy projížděla obrněná vozidla, v ulicích se střílelo, na dlažbu padali mrtví a ranění, stavěly se barikády. Tři desetiletí od okupace v březnu roku 1939, se svědky podobně tragické události staly další generace obyvatel naší země. Byly konfrontovány s něčím, co naši předkové sice znali, ale ti, kteří přišli po nich, vždy uvěřili, že se už nic podobného nemůže opakovat a že není možné, aby na území našeho státu opět vtrhla vojska cizí velmoci. A že zejména není možné, aby to udělala země, která byla předcházejících dvacet let velebena jako největší přítel našeho lidu a jako největší mírotvorce na světě.

Pro jistou formální legitimizaci tohoto zásahu se tato velmoc – víceméně symbolicky – nechala doprovázet vojenskými jednotkami dalších zemí tehdejšího komunistického bloku, respektive jeho vojenského seskupení zvaného Varšavská smlouva, ale ani tehdy, ani dnes nikdo nepochyboval a nepochybuje o tom, že to byl Sovětský svaz, kdo tehdejší okupaci Československa naplánoval, rozhodl o ní a dalších dvacet let v ní pokračoval.

Přesto bychom asi měli upřesnit, kdo nás to tehdy okupoval, protože se mi zdá, že se – se záměrnou či bezděčnou desinterpretací tohoto faktu – potýkáme celá uplynulá čtyři desetiletí. V oněch srpnových dnech se stalo veřejným majetkem rčení, že „nás obsadili Rusové“, což není úplně pravda, neboť invazi vedla a hlavní odpovědnost za ni měla sovětská totalitní moc. Obětí komunistického totalitního režimu byly i desetimilióny Rusů, a spolu s nimi příslušníci dalších národů a národností tehdejšího Sovětského svazu. Velmi podobně dopadly i milióny občanů východoevropských zemí, kam se tento režim rozšířil po druhé světové válce za aktivního přispění místních pomocníků a přisluhovačů.

Mnoho našich spoluobčanů považuje za viníka ruský národ, což je historicky nespravedlivé a pro naše současné vztahy škodlivé. Naši státnost zásadně pošlapal expanzivní komunismus. To ostatně bylo nedílnou součástí jeho ideologie v podobě konceptu proletářského internacionalismu, aktualizovaného do tzv. Brežněvovy doktríny omezené suverenity satelitů sovětského impéria.

Tento rozdíl je třeba zdůraznit právě teď. Bez něho to, co se dělo a stalo před čtyřiceti lety, nelze pochopit. A – co je snad ještě důležitější – jaký to má vztah k dnešku a k naší bezprostřední budoucnosti.

Naše dvě okupace dvacátého století měly některé identifikační znaky obdobné, ale v něčem se odlišovaly. Mnichovský diktát a následné obsazení Československa byly více méně počátkem celosvětové nacistické expanze. V druhém případě tomu bylo jinak. Rychle se opakující summity komunistických vůdců v průběhu roku 1968 a následná okupace Československa nebyly začátkem ničeho, ale předzvěstí konce. Otevíraly závěrečné dějství komunismu. Zahajovaly soumrak režimu, který měl v představách svých ideologů a vůdců rovněž světovládné ambice. A to dokonce na věčné časy.

Srpen 1968 – jak v Československu, tak ve většině dalších zemí sovětského bloku – zásadním způsobem přispěl k prohloubení nezastavitelného erozivního procesu, který v zemích střední a východní Evropy v roce 1989 a později i v Sovětském svazu samém vedl k definitivnímu zhroucení komunistického režimu. Dá-li se říci, že si poúnorový komunistický československý režim alespoň v očích určité části společnosti v prvním dvacetiletí své existence udržoval jistý – byť z hlediska skutečných demokratů zvrácený – étos, srpnová vojenská intervence tomu učinila definitivní konec.

Po jedenadvacátém srpnu 1968 – ale stejně tak o rok později, po jedenadvacátém srpnu 1969, na nějž trochu zapomínáme – už nebylo pochyb: husákovský normalizační režim, postavený na okupačních armádách a později krásou nechtěného příznačně nazvaný „reálným socialismem“, byl už jen uměle udržovaným stínem sebe sama. Byl dožíváním dravého a ničivého totalitního systému, nad nímž se vznášela už jen jediná otázka: kdy a především za jakých okolností se zhroutí?

Srpen roku šedesátého osmého dal na tuto otázku pouze částečnou odpověď. Reakce západního světa na to, co se u nás stalo, byla sice verbálně rozhořčená, ale ve skutečnosti zněla téměř brežněvovsky: „Eto vaše dělo. Na pojaltském velmocenském rozdělení světa se nebude nic měnit.“ O čtyřicet let později a po balkánských tragédiích devadesátých let není bez zajímavosti připomenout, že jediná země, která na sovětskou invazi do Československa odpověděla mobilizací svých ozbrojených sil, byla Jugoslávie.

Vlády západních demokracií měly dost svých vlastních starostí. Zatímco v Praze sovětské tanky smetly pokus o třetí cestu ke komunismu, v Paříži a dalších západních zemích mladí levicoví radikálové s rudými vlajkami vzývali na barikádách Mao Ce-tungovu tzv. kulturní revoluci. V USA jejich ideoví druhové vystupovali pod vlajkou hnutí odporu proti americké angažovanosti ve vietnamské protikomunistické válce s obrázky profesionálního levicového radikála Che Guevary na prsou.

Od všech těchto událostí nás dělí čtyřicet let, a je proto na místě ptát se, co z nich zůstává aktuální, co z nejednoznačného a velmi nepřehledného závěru šedesátých let minulého století ovlivňuje naši současnost a co bude ovlivňovat naši budoucnost.

Nechci se pouštět do složitých analýz, neboť ty jsou věcí historiků a konferencí, jakou byla ta, která právě proběhla na půdě Senátu Parlamentu České republiky. Nechci také konstruovat žádné umělé paralely, protože šedesátá léta dvacátého století byla v mnohém unikátní a neopakovatelná. Vedle tragédie, jakou byl československý jedenadvacátý srpen, přinesla také neobyčejný průlom liberalismu, neopakovatelné umělecké výboje, zatřesení snad všemi společenskými tabu. Přesto se ukazuje, že se s některými důsledky těchto událostí nejen u nás, ale i ve světovém, či přinejmenším evropském měřítku potýkáme i nyní. Nevyrovnali jsme se s nimi a pro svobodnou demokratickou civilizaci představují hrozbu a problém.

Vedle známých bezprostředních politických důsledků srpnová intervence zanechala – či celým generacím potvrdila – něco obecnějšího a dlouhodobějšího, něco, co bych nazval duchem mnichovanství.

Dodnes si nezanedbatelná část naší společnosti myslí, že sen o naší samostatnosti a svrchovanosti, kvůli němuž tolik skvělých českých mužů a žen obětovalo své životy, zdraví, svobodu či životní dráhy, byl, je a bude pouze utopickou fikcí. Že formulovat své vlastní národní a státní zájmy a usilovat o jejich prosazení, je věc předem odsouzená k nezdaru. Že bez ohledu na to, jaký právě je na našem území společenský režim, musíme brát ohledy především na zájmy velmocí a mezinárodních uskupení, nevyrušovat, neprovokovat, nevstupovat razantně do dění kolem nás, ale spíše v mírném a uctivém předklonu brát z toho, co je nám více či méně velkoryse nabízeno. Jak to i na naši adresu před několika lety vyjádřil jeden světový politik – musíme umět „nepropást svou příležitost mlčet“. Jinými slovy, je od nás žádáno přijmout jako axiom všeobecnou platnost doktríny o omezené státní suverenitě relativně malé země a teprve v jejím rámci se pokoušet získat, co je možné. Je to od nás očekáváno mimo jiné i proto, že je známo, že jsme si to dlouho nechávali líbit.

Je a bude naším velkým úkolem srpnové trauma překonávat. Je a bude to úkolem především těch generací, které srpnové události z konce šedesátých let zažily a jejichž důsledky pociťovaly na vlastní kůži, a v jistém smyslu nadále nesou i v naší svobodné polistopadové současnosti.

Neméně důležité je pro nás pozorně sledovat dění ve světě, zvláště pak v Evropě, která naším vstupem do EU již pro nás není tak úplně zahraničím. Mělo by nás varovat, že tam ideové pozadí jejich levičáckého výbuchu osmašedesátého roku není zcela zapomenuto.

Občané států, kteří nemuseli projít zkušeností „reálného socialismu“, si ponechávají latentní obdiv k velkolepě znějícím frázím nejrůznějších nových forem kolektivismu a mají sklony smiřovat se – v zájmu jakéhosi imaginárního budoucího Dobra – s postupným omezováním svých občanských svobod. Viditelně u nich slábne odhodlání bránit demokracii, i chuť k individuální odpovědnosti za sebe a své rodiny. Příliš snadno sahají po zdánlivě nekonečně štědré nabídce všemožných, často až nemravných výhod takzvaného sociálního státu a s politiky volenými i nevolenými příliš lacino vyměňují velký díl své lidské suverenity. Je to právě naše před- i posrpnová zkušenost, kterou jsme povinni jim zprostředkovat jako dobrý špatný příklad známé pravdy, že je nesmírně obtížné lehkomyslně poztrácenou svobodu dostat zpět, že to trvá v lepším případě velmi dlouho a že jsou oběti obrovské.

Přesto se odvážím tvrdit, že z událostí v srpnu 1968 a 1969 jedna mimořádně významná optimistická zkušenost vyplývá. Je to poznání, že nic není navěky, že žádná totalita, žádná moc a žádná zvrácená ideologie není tak silná, aby definitivně zničila přirozenou lidskou touhu po svobodě.

Důkazem toho je i naše dnešní shromáždění, na němž si jako svobodní občané demokratického státu připomínáme dobu totality jako minulost. Právě mnozí z Vás, kteří sedí v tomto sále, vydáváte své svědectví o tom, co se tenkrát dělo. Na druhé straně i jedno z největších národních ponížení je už z větší části jen zarudlou temnou vzpomínkou.

Je na nás, abychom se svými každodenními postoji starali o to, aby do naší společné paměti už žádná podobná nepřibyla. A aby příští osmičky byly jen číslem, nikoli mementem.

Děkuji Vám za pozornost.

Václav Klaus, 21.8. 2008