Zelené karty, „xenofobní“ ČSSD, „pravicová“ ODS a příliv imigrantů do ČR

Marek Skřipský

Byl to vzorně absurdní moment – představitelé Občanské demokratické strany, hlásící se k liberálně konzervativní pravici, sdělují v prostorách parlamentu svůj záměr, pozvat do České republiky deseti tisíce nezápadních „gastarbeiterů“, po nichž nebude žádána ani minimální asimilace.
Socialisté z levicově populistické ČSSD jim oponují z konzervativně pravicových pozic, z úst tuzemské levice dokonce zaznívají názory Samuela Huntingtona a Pata Buchanana. Aby bylo překvapení dokonalé, ODS vzápětí označí tuto argumentaci za xenofobní.
Ne, opravdu jsem nepil…
Bohužel, popisovaná fraška byla dost možná předehrou k dramatu.

Vládě České republiky se totiž podařilo v minulém týdnu protlačit návrh vydávání takzvaných zelených karet, které kombinují pracovní povolení s trvalým pobytem pro cizince mimo země EU.
Podle vyjádření Ministerstva práce a sociálních věcí, by tak v první vlně mohlo přijít až sto padesát tisíc cizinců, kteří by naplnili volná pracovní místa. Uchazeč o zelenou kartu bude muset pouze vyhledat pracovní místo a zajistit si souhlas zaměstnavatele. Toť vše. K tomu, aby za ním dorazila jeho rodina postačí pouze to, když jí bude schopen zaplatit zdravotní pojištění. Při placení sociálního pojištění budou mít imigranti pochopitelně nárok i na podporu v nezaměstnanosti.
Pan ministr Nečas neopomenul zdůraznit, že žádné jazykové nebo jiné asimilační požadavky nebudou stát uchazečům v cestě. Údajně k tomu není důvod, protože jde o záležitost pracovní, nikoliv migrační.

Zvláštní… Člověk by se domníval, že vláda, v níž dominuje údajně konzervativně liberální ODS bude řešit problematiku nezaměstnanosti a penzí poněkud jinak. Především radikálním snižováním daní a zároveň sociálních výdajů, spojeným s posílením mezigenerační solidarity, jakož i společenské prestiží rodiny, nebo zavedením možnosti rodinné mzdy. K tomu však nedošlo.
Vláda to vzala za opačný konec - pracovní sílu si prostě přivezeme. Stejně jako to kdysi udělalo Německo, Francie, Velká Británie a další země západní Evropy, které dnes čelí hned několika závažným rizikům, spojených s imigrací. Doufal jsem, že Česká republika tyto chyby opakovat nebude, ale mé doufání bylo marné.

Scénář ze států na západ od nás byl přitom čitelný a vždy stejný. První generace přistěhovalců přicházejí „dočasně“ za prací. Posléze zjišťují, že život na Západě je mnohem jednodušší než v těch „pekelných doupatech Kalkaty“, popisovaných Jeanem Raspailem v jeho vynikající katastrofické alegorii „Tábor světců“, kdy afričtí a asijští migranti ochromují rozloženou Evropu.

Po nějaké době začalo ve všech zmiňovaných zemích docházet k řetězové migraci, kdy za držiteli „zelených karet“ dorazily jejich rodiny. S nulovou znalostí jazyka, kultury, tradic, geografie a historie hostitelské země, samozřejmě nepřilnuly ani k novému domovu, ani k většinové společnosti.
Přistěhovalecké komunity se začaly dobrovolně segregovat v ghettech, kde se vytvořily paralelní struktury k oficiálním úřadům země. Po jisté vnitřní konsolidaci ghett, začaly komunity imigrantů vznášet politické a společenské požadavky, směřující často proti hostitelské zemi, občanskému soužití a hodnotám západní společnosti.

A tak kupříkladu holandští muslimové si přáli odstranit křesťanský kříž, stojící v blízkosti mešity, jejich francouzští souvěrci požadovali separované bazény pro ženy, ve Švédsku se zase arabští přistěhovalci nechtěli učit o holocaustu a v takovém Rakousku dokonce afričtí vojáci základní vojenské služby odmítli pozdravit rakouskou vlajku.
Podobných a v zásadě mnohem závažnějších případů bychom našli více, o hořících předměstích francouzských, švédských, britských a holandských měst asi netřeba blíže referovat.

Velký byznys zavelel – pan Topolánek poslouchá. Zájmy úzké skupiny globálních byznysmenů byly nadřazeny nad zájmy země. Balkanizace společnosti, zvýšená kriminalita, bezpečnostní hrozby, zdravotní rizika a konec konců i zatěžování sociálního systému, přece velké hráče byznysu nikdy nezajímalo.
Situace v dnešní ODS je zcela jasná, ekonomismus válcuje jak sociální konzervativce, tak klasické liberály.

V roce 1968 – tedy v době, kdy imigrace nepředstavovala akutní problém – vystoupil na svém mítinku britský stínový ministr Enoch Powell, „oldschoolový“ konzervativec a válečný hrdina. Tento prozíravý politik již tehdy varoval před důsledky masové imigrace bez asimilačních požadavků. Nikdo tehdy ještě neznal současný multikulturalismus, nicméně Powell jasně varoval před ekonomistickými vizemi bezmyšlenkového „dovážení“ pracovních sil. V neposlední řadě rovněž poukázal na problematické chování mladé generace přistěhovalců.
Přestože většina Britů s Powellem souhlasila, reakce jeho vlastní strany byla šokující. Powell zaplatil kariérou a dožil jako „řadový“ poslanec unionistů v Ulsteru.

Tehdejší argumentace odpovědných britských míst byla velmi podobná argumentaci dnešní ODS. Powell byl vykreslen jako xenofob a lidé byli ujišťováni, že k žádným problémům v budoucnu nedojde. Ponechám na laskavém čtenáři, aby usoudil, komu dala pozdější situace v Británii zapravdu.

A tak zatímco na Západ od nás už si začínají opatrně připouštět, že se mýlili, naše vláda se chystá jejich chyby opakovat.