Ohlédnutí za minulým a příštím rokem

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA

2003: příběh kolem Iráku

Když se ohlédneme za rokem, který právě uplynul, zjišťujeme, že vše důležité, co se odehrálo v mezinárodní politice, se snadno vměstná do jediného příběhu - do amerického tažení v Iráku. Jak v magickém krystalu jsou v něm zaklety staré problémy a nové naděje současného světa. Jako zastaralý a neřešený problém se v něm projevila hluboká krize OSN - největší a nejreprezentativnější organizace na zeměkouli, která nikdy nenalezla své místo v hlavním střetu současnosti. Rituální zaklínání o obnově vedoucí úlohy OSN v mezinárodních vztazích zaznívala po celý loňský rok, avšak dnes ani ten nejpřesvědčenější stoupenec tohoto spolku není schopen srozumitelně formulovat, v čem by ta úloha asi tak mohla spočívat.

Druhým bolákem, který irácká válka propíchla, byly poměry v Evropské unii, v níž mnozí spatřovali silový protipól schopný vyvážit bezprecedentní moc Spojených států. Vývoj ukázal, že opak je pravdou: EU nemá ani potenciál, ani politickou vůli k tomu, aby se stala globálním hráčem. Závěr roku ukázal, že irácký problém nebyl příčinou, ale pouhou záminkou k vyhřeznutí vnitřních pnutí, kterými je Unie poznamenána. Skutečnost, že v obou naprosto různorodých případech, z nichž jeden je zahraničněpolitický (irácký konflikt) a druhý ryze vnitropolitický (Evropská ústava), oba dva proti sobě stojící bloky vystoupily ve stejném složení, vypovídají mnoho o kvalitě evropské jednoty. O ideové "konciznosti" zase svědčí fakt, že ve svém protiamerickém postoji Francie a Německo stále více spoléhají na podporu stále méně demokratického Ruska a zcela nedemokratické Číny.

Na postavení samotných Spojených států mělo irácké tažení dopad, který politolog Dmitrij Simes v posledním loňském čísle vlivného amerického časopisu ­Foreign Affairs popsal takto: "Nezávisle na názorech a záměrech samotné Ameriky v ní větší část světového společenství spatřuje rodící se impérium."

Pojem "impérium" se stal pevnou součástí soudobého politického slovníku. Jedni vítají novou úlohu Spojených států v naději, že aspoň někdo nastolí řád v tomto chaotickém světě, jiní ji nenávistně proklínají. Američanům bylo loni dáno poznat rub a líc imperiálního bytí: radost z vítězství i hořkost z lidských ztrát. I přes pesimismus skeptiků je Amerika stále schopna učit se na vlastních chybách a dolaďovat politiku za pochodu. Ta politika není zdaleka tak přímočará a prostoduchá, jak svým voličům vsugerovávají někteří zamindrákovaní evropští lídři. O mocném účinku se dá mluvit zdaleka nejen v souvislosti s odchycením nepolapitelného Saddáma. Překvapivě vstřícný postoj libyjského diktátora, smířlivost Sýrie a Íránu, značná rezignovanost Palestinců, ochota Severní Koreje k výměně atomových zbraní za něco k snědku, dokonce námluvy mezi Indy a Pákistánci - to vše jsou neklamné známky toho, že se ve světě cosi atmosféricky pohnulo.

Pro toho, kdo chce vidět, je úžasně výmluvný vývoj v Afghánistánu. Země dostala novou ústavu, kde není zmínka o šarí'i - islámském právu. V zemi, kde se se ženami zacházelo hůře než s osly, je jim zaručena rovnoprávnost. V zemi po desetiletí roztříštěné na drobná území, ovládaná místními bojechtivými knížaty, se upevňuje ústřední moc zaručující etnickým a jazykovým menšinám víceméně rovné postavení. Kdo chce, může se zaposlouchávat do horečnatého bin Ládinova blouznění, ale každý, kdo není zaslepený, nemůže nevidět, že situace je nesrovnatelná s talibanskými časy, že bin Ládin je zahnán do nory a jeho volba je nevalná: je to výběr mezi vězením dobrovolným a nedobrovolným. Nemůže mít žádnou naději, protože dobře ví, že americká armáda zůstane v Afghánistánu přesně tak dlouho, jak bude potřeba, odhodlání jí k tomu neschází. A v beznaději teroristů je zase naděje nás, jejich potenciálních obětí. Zcela bezpečný svět nebude nikdy, ale to přece není důvod, proč ztrácet smysl pro nuance.

2004: volební demokracie

Letošní rok dostal u nás přezdívku volební: to proto, že se v jeho průběhu budou konat troje volby. Jejich výsledky rozhodnou o postavení lídrů v čele jednotlivých politických stran. Nevím, jaká konstelace hvězd za to může, ale volby jsou základním znakem politického roku 2004. Pozorný posluchač si možná ­všiml, že hned po novém roce zpravodajské relace začínaly informacemi o výsledku prezidentských voleb v titěrné Gruzii nebo o průběhu volební kampaně v Alžírsku. Jak na Nový rok, tak po celý rok. Volit se bude zkrátka všude, od Evropské unie, kde k urnám bude povoláno 400 milionů obyvatel, až po neklidný Afghánistán, kde, jak se očekává, bude v prezidentské funkci potvrzen Hamíd Karzáí. Voličské preference se budou zjišťovat v nejlidnatější demokracii světa - v Indii - jakož i v nejlidnatější muslimské zemi - Indonésii. Volby se uskuteční v Austrálii, na Filipínách a v Malajsii. V březnu bude Rusko volit Vladimíra Putina - asi takto lze charakterizovat situaci, kdy v pořadí druhý prezidentský kandidát veřejně prohlašuje, že se zúčastní klání jen proto, aby favoritovi nebylo smutno. V listopadu Američané řeknou své ano nebo ne Georgi W. Bushovi - bude to svého druhu referendum o jeho politice. Zkrátka a dobře, abych nenapínal, řeknu, že se volby v letošním roce dotknou více než poloviny obyvatel zeměkoule. Proto pátý rok jedenadvacátého století lze nazvat rokem volební demokracie.

Nejen v České republice se letos dají očekávat radikální politické změny. Na spadnutí je také výměna vedení ve všech významných zemích Evropy: v Německu, Francii, Itálii, Británii a Španělsku. K paradoxům situace patří skutečnost, že taková výměna nemusí vyplynout jenom z výsledků voleb. Parlamentní volby vlastně čekají jen na Španělsko, a to už v březnu, kdy na post předsedy konzervativní Lidové strany rezignuje José Maria Aznar. Strana, která učinila ze Španělska evropskou velmoc, si nejspíš vybojuje další funkční období. Na tenkém ledě se pohybují ostatní velcí hráči Evropy. Jejich váha ve vlastních stranách, vážnost u spojenců a podpora v průzkumech veřejného mínění mají sestupnou tendenci. Pozorovatelé mají za to, že jsou zralí pro palácové převraty.

Polovina obyvatel Británie si myslí, že Tony Blair v průběhu roku opustí vysokou politiku. Výsledky jeho ambiciózního vládnutí budou bilancovat dějiny, nyní však britské sázkové kanceláře snižují jeho kurz ve prospěch politických odpůrců.

V Německu panuje pocit, že Schröderovy dny jsou sečteny - v zemi se v posledních desetiletích vytvořila zvláštní tradice zbavovat se opotřebovaných kancléřů v polovině funkčního období palácovým převratem. Letos Německo čeká 13 regionálních, komunálních a evropských voleb a vzhledem k vysoké nespokojenosti se dá očekávat, že sociální demokraté hladce prohrají.

Italský premiér Berlusconi, navzdory svému mediálnímu obrazu v cizině, zůstává ve vlasti značně populární. V březnu jeho středopravá vláda překoná tříletý rekord pobytu u moci, který platí od poloviny osmdesátých let, a stane se tak nejtrvanlivější v poválečných dějinách Itálie. Avšak nad Berlusconiho vládnutím visí stejná hrozba, jaká zničila jeho první vládu v roce 1994: stávky a protesty proti důchodové reformě. Mezi Berlusconim a jeho partnerem v koalici, vůdcem Severní ligy Umbertem Bossim, panuje napětí; na svou příležitost čeká také Gianfranco Fini, talentovaný a umírněný lídr Národní aliance. Fini úspěšně mění image této kdysi neofašistické strany na středopravicovou: během nedávné návštěvy Izraele tvrdě odsoudil diktaturu Mussoliniho a omluvil se za antisemitismus italských fašistů. Deník Corriere della Serra vidí v Gian­francovi Finim budoucího lídra, který dokáže provést sloučení Národní aliance se stra­nou Forza Italia, volebním nástrojem Berlusconiho.

Takřka s jistotou lze předpovědět brzký pád francouzského předsedy vlády Raffarina. Avšak jeho odpis bude mít menší vliv na politické prostředí než kdekoli jinde, neboť v systému páté republiky je premiér jen skromným úředníkem obsluhujícím zájmy svého pána - prezidenta Chiraka. Provinční senátor bez vlastní politické základny tak doplatí na neoblíbenost pravostředové vlády jmenované loni prezidentem. Na premiérovo místo se již nyní tlačí populární a ambiciózní "vnitrák" Nicolas Sarkozi.

Milovníci jednotné Evropy mohou k tomuto seznamu budoucích padlých přidat ještě jedno jméno: je jím Romano Prodi, předseda Evropské komise. Končí totiž pětileté funkční období tohoto orgánu bruselské výkonné moci a všichni jeho členové včetně předsedy mají být vyměněni.

Čeká na nás tedy rok, kdy se nudit nebudeme. Rád bych od někoho slyšel, proč velké změny většinou přicházejí naráz, zatímco jindy se jich člověk nedovolá.

Jefim Fištejn