Pouhá dohoda stačit nemusí

Dušan Šrámek

Profit 6.8.2007

NÁHRADA ŠKODY
Soudní řízení o náhradu škody může dopadnout jakkoli. Nikdy není zaručeno, že soud vyhoví nárokům, ani to, že se nutně musí přiklonit k návrhům jedné ze stran sporu. Proto je vždy účinnější, jestliže poškozený hned na počátku vede spor tak, aby měl co nejširší prostor k uplatnění nároků.

Milan Ságner je předsedou Sdružení trafikantů a prodejců tisku ČR. Podniká v Kladně, kde vlastní dvě trafiky. Bývaly tři. O tu jednu přišel kvůli havárii na topném kanálu. Ten byl umístěn přímo pod provozovnou, kterou tak musel vyklidit, protože pouze odtud šla havárie zlikvidovat. „Informace zněla, že oprava potrvá čtyři až šest týdnů. Nakonec trvala osm měsíců,“ vzpomíná Ságner. Přestože měl s majitelem objektu, družstvem Ocelář, uzavřenu písemnou dohodu, že případně vzniklé škody související s uzavřením provozovny mu uhradí, začalo se družstvo o výši náhrady soudit.

Již druhý den po příchodu do uzavřené provozovny Ságner zjistil, že zařízení, tedy regály a pulty, je poničené. „Jednalo se o nešetrné zacházení zaměstnanci družstevní údržby, takže byly vyvrácené, rozlomené, uražené rohy... Proto jsem následně pořídil fotodokumentaci a přiložil ke spisu. Na základě povolaného soudního znalce Okresního soudu v Kladně zněl závěr jednoznačně - zařízení mělo v době pořízení hodnotu třicet tisíc korun a nyní je bezcenné.“ Zmíněných třicet tisíc byly také jediné peníze, které nakonec trafikant vysoudil. Soud mu nepřiznal nárok na náhradu za poničené zabezpečovací zařízení, přestože závěr posudku soudního znalce zněl, že funkční zůstatek má hodnotu pět tisíc korun, přičemž pořizovací cena byla 15 tisíc korun a dalších osm tisíc Ságner zaplatil za přídavné zařízení v šatně a sociálním zařízení. Podle soudu si zabezpečovací zařízení mohl poškozený odnést a použít někde jinde. To ale nebylo ve skutečnosti možné, protože zařízení bylo vyrobeno na míru konkrétní provozovny.

UŠLÝ ZISK? NEZJIŠTĚN
Stejně tak neuznal obvodní soud Ságnerovi náhradu škody za stavební úpravy, které v provozovně provedl. „Nechal jsem si na základě žádosti SBD Ocelář ocenit úpravy znaleckým posudkem, ovšem podle okresního soudu je to neprůkazné, takže náhrada žádná,“ zlobí se Ságner. Pohořel i s požadavkem na náhradu ušlého zisku, protože přizvaný soudní znalec oboru účetnictví došel k závěru, že z účetnictví nelze zjistit, jak se která provozovna podílela na celkových tržbách.

„I když podle mého názoru soud prvního stupně neposoudil a nesprávně hodnotil předložené důkazy, je vždy lepší opatřit co nejvíce podpůrných důkazů i z více zdrojů, včetně znaleckých posudků, tak aby mohly být co nejméně zpochybnitelné,“ říká pražská advokátka Světlana Zvolánková, která se zabývá problematikou náhrad škody. „Poškozená osoba by se měla ještě před ukončením dokazování snažit flexibilně reagovat na námitky žalované osoby, žádat doplnění tak, aby soud přesvědčila o opodstatněnosti svých nároků,“ dodává.

JE LEPŠÍ OZNAČIT PRO JISTOTU VÍCE OSOB
Ani doplnění důkazů ovšem ještě nemusí znamenat výhru. S rozhodnutím kladenského soudu se Ságner nesmířil, a proto podal odvolání ke Krajskému soudu v Praze. Přestože doplnil důkazy dalšími posudky a důkazy, soud nakonec rozhodl zcela překvapivě. Nebral ani v úvahu doplněné důkazy, protože podle jeho názoru bylo meritum věci někde úplně jinde. Přestože ani před oběma soudy nezpochybňovalo družstvo Oceláž svou odpovědnost za způsobenou škodu, pouze předložené důkazy a výši škody, odvolací soud rozhodl, že družstvo žádnou odpovědnost nenese. „Soud může rozhodnout i jinak, než jaká jsou stanoviska obou stran sporu, to znamená, že není povinen rozhodnout v intencích jejich právního názoru,“ připouští Zvolánková. „Podle mne měl ale odvolací soud vrátit případ soudu prvního stupně, aby napravil pochybení, k nimž došlo v průběhu dokazování,“ říká.
Zásadní problém ale podle advokátky spočívá v tom, že soud se nemůže spokojit pouze s tím, že někdo podepíše dohodu o odpovědnosti za vzniklou škodu, a že ji uznává i v průběhu soudního řízení. Soud je totiž vždycky povinen zkoumat a zjistit nade vši pochybnost příčinnou souvislost mezi odpovědnou osobou a způsobenou škodou. „Uzavřená dohoda o odpovědnosti za způsobenou škodu tedy sama o sobě neznamená nárok na náhradu škody. Žalobce je povinen doložit, že škoda mu vznikla skutečně jednáním žalovaného subjektu,“ vysvětluje Zvolánková.

Proto je vždy lepší pro jistotu jmenovat v žalobě více osob, jejichž jednáním mohlo k škodné události dojít a doložit důkazy, které by vedly soud k rozhodnutí, kdo za škodu může. V uvedeném případě například majitele či provozovatele topného tělesa, je-li jeho povinností udržovat je v řádném stavu, což v písemném odůvodnění rozsudku nepřímo naznačuje i odvolací soud. „Soud sám ale není povinen zkoumat, zda za škodnou událost může jiná než žalovaná osoba, pokud vůči ní není podána žaloba,“ vysvětluje Zvolánková.

DOVOLÁNÍ JE SÁZKOU DO LOTERIE
Pokud neuspěje poškozená osoba se svými nároky u obecních soudů, má ještě možnost dovolání k Nejvyššímu soudu. To ostatně učinil i Milan Ságner. Tento krok má však svá úskalí. „Dovolání k Nejvyššímu soudu je sázka do loterie,“ poznamenává k tomu Zvolánková. „Nejvyšší soud může a nemusí žalobu přijmout a spor projednat, protože důvody, pro něž je dovolání přípustné, stanoví taxativně soudní řád. Navíc se Nejvyšší soud zabývá pouze formální stránkou řízení před obecnými soudy a nerozhoduje o meritu věci,“ vysvětluje.

Poškozená osoba by se proto měla snažit využít veškerých možností, které má, to znamená obstarat co nejvíce přesvědčivých důkazů, případně označit všechny v úvahu přicházející osoby, které mohly škodu způsobit, aby měla co nejvíce šancí uspět již v řádném řízení.

Poškozený by měl pro jistotu označit více osob i z toho důvodu, že projednávání žaloby o náhradu škody je časově velmi náročné a zdlouhavé, takže se může dostat do nepříjemné situace i z hlediska lhůt, které jsou zákonem stanoveny pro podání žaloby od data vzniku události.