Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Rudí za oranžovou zástěnou

Josef Mlejnek jr.

LN 8. listopadu 2008


Haiderizací české politiky sotva dospějeme k uzdravení společnosti

Vpátek oznámil David Rath dosti očekávanou novinu: ve Středočeském kraji vytvoří jeho ČSSD menšinovou vládu s podporou komunistů. Tedy uspořádání, jež se rýsuje i v řadě dalších krajů, přičemž v kraji Moravskoslezském vznikne dokonce přímá vládní koalice obou stran. (V kraji Karlovarském pak obohacena o hnutí Doktoři za uzdravení společnosti, což vyznívá jako špatný vtip.)

Ale i model „menšinová vláda s podporou“ vlastně de facto znamená uzavření koalice. Pouze ohledy na voliče, zejména obavy, aby nepřišli o středové příznivce, vedou sociální demokraty k tomu, že při svazcích s komunisty prosazují společensky přijatelnější variantu, která v tomto případě zní: manželství to není, jenom spolu občas chodíme.

Celou věc lze vnímat minimálně ve dvou rovinách: morálně-historické a mocensko-pragmatické. Ty spolu pochopitelně souvisejí, leč z analytických důvodů bude možná lepší posoudit je odděleně.

Vzali si radši třešně Morálně-historicky znamená společné vládnutí sociálních demokratů a komunistů v krajích průlom, bez ohledu na výmluvy, že tzv. bohumínské usnesení zapovídá ČSSD vytváření koalic s komunisty pouze na centrální úrovni. Komunisté neučinili nic, co by svědčilo o jejich upřímné snaze vyrovnat se nějak s vlastní minulostí, a proto lze jejich faktickou účast v krajských vládách hodnotit jako další facku sametové revoluci. KSČM sice navenek s demokracií souhlasí, dává si pozor, aby oficiálně neutrousila něco soudně napadnutelného, uvnitř však jde o spolek zaťatých lidí starého režimu, které pojí společná minulost, jakési potemnělé ex post spiklenectví: mezi svými se komunista necítí jako okolím více či méně ostrakizovaný napomahač diktatury, ale jako ten, kdo stál vždy na té správné straně barikády.

A nebýt zrádce Gorbačova, zůstalo by při tom (neboli: vládl by a rozkazoval). V polistopadových letech se po komunistech často chtělo, aby se „alespoň přejmenovali“.

Tedy něco na způsob: „vemte si aspoň sako, když už tu chcete (musíte) sedět“. Ano, řadu obtížně řešitelných etických problémů dokáže dočasně „vyřešit“ estetika, ovšem i v tomto ohledu vykonali komunisté příliš málo, vlastně jen vyměnili rudou hvězdu za třešně. A jelikož lidí starého režimu nebylo a není, i s rodinnými příslušníky, zase tak málo, a poněvadž KSČM dokázala shromažďovat protestní hlasy lidí velmi nespokojených se svou sociální situací, drží se nepřejmenovaní komunisté vysoce nad desetiprocentní laťkou, tedy na početní úrovni, o níž například lidovci pouze marně sní.

Požadavek na jejich přejmenování mi vždy přišel poněkud scestný: když se cítí být komunisty, tak ať se za to nestydí a jmenují se i navenek dle vlastního obsahu. V Polsku a Maďarsku jsou na tom zdánlivě lépe: tamní nomenklaturní elity, jejich mladší a pragmatičtější část, se při transformaci komunistických stran od „nostalgické“ členské základny vědomě odřízly a rozhodly se pod novou značkou a v nových barvách operovat na volebním trhu. A velmi úspěšně. Je ale tento scénář eticky přijatelnější? Proč nám nevadil (kromě pana Marečka z Kyjova) „demokrat“ Marián Čalfa, proč nám - a opět dokonce ani Václavu Havlovi - nevadil Josef Tošovský, který měl navíc sloužit jako symbol nové etiky v politice? Uhlazený bankéř a špičkový spolupracovník komunistických tajných služeb Tošovský nám nevadil, protože měl hezké sako a navenek (a patrně ani uvnitř) komunistou nebyl, Vojtěch Filip, spolupracovník StB okresního formátu, nám vadí, a pokud by se stal premiérem, řada lidí by v prvotním afektu začala hovořit o emigraci. Podivná schizofrenie, stará jak lidstvo samo.

Eticky lze tedy celou věc uzavřít konstatováním, že kvůli nástupu komunistů ke krajské moci není proč příliš hořekovat, neboť i na centrální demokratické úrovni už to bylo mnohem horší.

Tenhle flirt není nevinný Etiku i estetiku bychom tedy měli, a co mocenský pragmatismus? Jistě, Čalfa i Tošovský přeběhli do demokratického tábora, dalo by se říci, že se aktivně zapojili do budování demokracie. Což je jistě plus. Do čeho se ale nyní zapojí komunisté v krajích?

Pro ČSSD, de facto polopostkomunstickou stranu, je velmi obtížné nechat ležet okolo 15 levicových procent ladem a vyjednávat o koalicích pouze s politickým středem, či dokonce s pravicí. A nedokáže-li přebrat komunistům voliče, což by bylo asi nejlepší řešení, musí chtě nechtě nějak „flirtovat“ s komunistickou stranou. Ale flirtování není ani ve sféře pragmatických mocenských her nevinné. Komunisté se tak - za oranžovou zástěnou - dostanou ke zdrojům, stanou se atraktivními i pro řadu „pragmatiků“, a mohou se tudíž začít úspěšně revitalizovat.

Budoucí tvář transformované KSČM jsme tak možná mohli vidět při prezidentské volbě v osobě Jany Bobošíkové, jež se vyhoupla do Evropského parlamentu díky softsládkovské rétorice a též díky někdejším voličům Sládkovy strany. Dokáželi se KSČM úspěšně haiderizovat, mohou nakonec v Lidovém domě ještě splakat nad výdělkem.



Josef Mlejnek jr.
Autor působí na IPS FSV UK Praha.
 
  Přístupy: 3090 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA