Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Sobectví proti lidskosti

Martin Daneš

Historické oslovení českých sociálních demokratů „soudruh“ vyšlo před časem z módy, a tak ve straně zavedli modernější titulování „příteli“. Nelze ale říci, že by se členové ČSSD mezi sebou moc přátelili.



Jedním ze symbolů přátelství a la ČSSD se stala tzv. podsedická facka.



Poselství z Podsedic


V srpnu 1995 na zasedání strany v severočeských Podsedicích udeřil Jozef Wagner pozdějšího ministra vnitra Václava Grulicha za to, že mu měl nadávat do Židů. Záhlavec musel stát za to, protože Grulich skončil na nějaký čas s krunýřem kolem krku. Wagner si však zdá se z konfliktu odnesl horší zranění - na duši. Nedlouho po vzniku menšinové koaliční vlády Václava Klause v létě 1996, jež disponovala pouhými 99 mandáty ze 200 ve sněmovně, se nechal zlákat k roli jazýčku na vahách a kabinetu umožňoval protlačit jeho návrhy zákonů. Vysloužil si za to vyloučení z ČSSD a veřejné obvinění Miloše Zemana, že se ucházel o vstup ke komunistům. Jedno z mnoha, za něž se sociálnědemokratický šéf a pozdější premiér musel veřejně omluvit.

Česká facka je na stranických zasedáních ČSSD zřejmě považována za regulérní nástroj politické diskuse. Většina šarvátek, k nimž tam dojde, zůstává navždy ukryta pod pokličkou, čas od času však něco pronikne na veřejnost. Například letos v lednu se nepodařilo utajit konflikty z ústecké krajské konference ČSSD konané v Mostě, kde si do vlasů vjeli poslanec Vlastimil Aubrecht s místním delegátem Janem Pieglem. Delegát, jemuž se nezamlouval nějaký Aubrechtův výrok, se jal poslanci nadávat do špíny, bolševiků a podrazáků, načež mu na pomoc měla přispěchat manželka a poslanci uštědřit ránu. Na téže konferenci se užuž schylovalo i k pěstnímu souboji mezi exboxerem a šéfem ústecké ČSSD Janem Foldynou a delegátem Romanem Houskou, ale nakonec si oba muži vše v klidu vyříkali na pánských záchodcích.

Vysoký poměr fyzických inzultací v řadách ČSSD vysvětluje Zdeněk Škromach značným temperamentem svých spolustraníků. Jde v tomto ohledu vlastně o takovou stranu sicilského typu.



Všichni Zemanovi nevěrní


Od hospodských rvaček, jimiž si možná sociální demokraté potvrzují svou spjatost s tradicemi a zvyky prostého českého lidu, se přesuňme do vysokých her uvnitř strany, jež posledních osm let dominuje domácí politice. Do role hegemona ji dostal Miloš Zeman, který v roce 1998 dovedl ČSSD k prvnímu volebnímu vítězství. Prostořeký lídr pro tvrdé slovo na čísi adresu nikdy nešel daleko. Neomezoval se v tom jen na soupeře z druhé strany politického spektra, nýbrž i na své vnitrostranické oponenty. Tyto nelichotivé přívlastky shrnul ve svém knižním politickém nekrologu Jak jsem se mýlil v politice. Zůstaneme-li u nejvýše postavených činitelů ČSSD té doby, je Petra Buzková maskot, líná husa či coura (posledně jmenované označení autor vychytrale vložil do úst Vladimíru Špidlovi), Vladimír Špidla šílenec a Stanislav Gross zkorumpovaný primitiv.

Líná husa, šílenec ani zkorumpovaný primitiv však svému šéfovi nezůstali nic dlužni. Zeman se v roce 2001 dobrovolně vzdal předsednické funkce v ČSSD i ambice vést vládu po volbách o rok později. Veškeré naděje zjevně spojoval s lednem 2003, kdy po vypršení posledního prezidentského mandátu Václava Havla mu měl parlament zvolit nástupce. Volební vítězství ČSSD na první pohled posilovaly Zemanovy vyhlídky na úspěch. Zeman se zmýlil, neboť spoléhal na loajalitu těch, které předtím mnohokrát veřejně zostudil. Gross, Špidla a spol. dopomohli do prezidentského křesla Václavu Klausovi a zhrzený důchodce pak na Vysočině sepsal své paměti; mimo jiné díky urážkám na adresu svých hrobařů na nich vydělal velké peníze, čímž se na nich alespoň zčásti zhojil.

Podle Alexandra Mitrofanova, o dění uvnitř ČSSD dokonale informovaného komentátora deníku Právo, kdosi rozesílal členům strany „karetní balíčky“ s 26 údajnými poslaneckými zrádci, kteří měli v prezidentské volbě potopit Zemana. O tom, kdo za karetním balíčkem stojí, můžeme vcelku úspěšně spekulovat. Zbývá jen, aby Miloš Zeman vymyslel karetní hru, již by šlo se samými esy hrát.

Jedním z vnitrostranických konfliktů, které za Zemanova premiérování nejvíce rozbouřily hladinu veřejného mínění, byla tzv. kauza Olovo. V roce 2000 pronikla do médií informace o tom, že v Zemanově sekretariátu vedeném Miroslavem Šloufem vznikl dokument označený značkou Pb („olovo“), jenž chystal diskreditaci místopředsedkyně strany Petry Buzkové: šířením zpráv o tom, že se nestará o svou dceru, že v minulosti měla problémy s mravnostní policií i kontakty s komunistickou Státní bezpečností. Premiér Zeman tehdy prohlásil, že cílem diskreditační kampaně je poškodit ČSSD. Krom toho, že text vzešel z okruhu jeho nejbližších spolupracovníků, ovšem za pozornost stojí fakt, že se sám Zeman ve svém pozdějším knižním bestselleru osobně přihlásil k některým z uvedených obvinění na adresu Buzkové.



Rvačky o Zemanovo dědictví


Když se Zeman stáhl z čela ČSSD, nezanechal po sobě jasného nástupce. Jeho oblíbencem byl zprvu Gross, později však své - umírněné - sympatie převedl na Vladimíra Špidlu. I tohoto svého výběru nakonec litoval. Straně tak začalo vládnout zvláštní mocenské duo: Špidla zastával oficiální funkce premiéra a předsedy strany, Gross ovládal vnitřní stranické struktury a nebylo důležitého rozhodnutí, jež by se obešlo bez jeho souhlasu. Přes vnější soudržnost panovalo mezi oběma muži napětí: svědčil o něm třeba premiérův hloubkový zájem o zprávy tajných služeb, jenž nejspíš souvisel s tím, že se jim už tehdy Gross dostal na mušku. Oba se snažili dosazovat své muže na vlivové posty, přičemž Gross měl mírně navrch.

Grossův okamžik přišel loni v létě, kdy po prohraných evropských volbách vyslovilo vedení ČSSD nedůvěru Špidlově koaliční vládě. Vláda padla a Gross působící dosud ze zákulisí převzal otěže. Netrvalo dlouho a vylámal si na nich zuby. Mezi novináři tehdy kolovala zvěst, že za nasměrováním Mladé fronty Dnes k informacím o Grossových problémech s financováním bytu mohl být Bohuslav Sobotka či jiný ze skrytých Grossových rivalů uvnitř ČSSD, faktem nicméně zůstává, že se premiér Gross svým neobratným lhaním a vytáčením pohřbil sám.

Grossovy problémy samozřejmě vyhrotily pnutí na různých vnitrostranických frontách. Do popředí se dostal boj „levicové frakce“ poslanců Kavana a Laštůvky o orientaci strany na poli zahraniční politiky, ve skutečnosti jim však šlo o prebendy; povyk utichl poté, co premiér Paroubek učinil z Laštůvky svého poradce. Dalším jablkem sváru se stal neposlušný severočeský poslanec Josef Hojdar, vyloučený ze strany. Hojdar si několikrát postěžoval, že místní struktury ČSSD ovládají mafiánské praktiky, jež podporuje Grossovo vedení.

Grossův odchod z čela ČSSD představuje konečné vítězství premiéra Paroubka v mocenském duelu se včerejším mužem číslo 1, který byl sice navenek maximálně oslaben, ale uvnitř strany si nadále uchovával silný vliv. Miloš Zeman ostatně nedávno Paroubka prostřednictvím médií vyzval, aby se Grosse co nejdříve zbavil, nebo se po případném vítězství ve volbách zbaví Gross jeho.

Lítý boj uvnitř ČSSD, z něhož na veřejnost vyjde jen zlomek, bude pokračovat, dokud ponese strana vládní zodpovědnost, s níž je spojena řada požitků. Po zaslouženém odchodu do opozice zůstane jen folklórní fackování na schůzích.



Martin Daneš
V roce 1991-92 byl diplomatickým poradcem v Kanceláři prezidenta republiky. Pracoval jako redaktor v Lidových novinách, Metropolitanu, Českém deníku, šéfredaktor Denního Telegrafu (1993-94) a měsíčníku Mezinárodní politika (2002). V současné době žije a pracuje ve Francii
Osobní stránky
 
  Přístupy: 29362 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA