Vláda s přívlastkem

Martin Stín

Vnitropolitické dění od Paroubkova šíleného nápadu na svržení vlády v půli českého předsednictví Evropské unie, přes zápolení o poplatky ve zdravotnictví, sestavování překlenovací vlády, až po přetahování vlády a parlamentu s prezidentem o završení ratifikačního procesu Lisabonské smlouvy a jeho případnou účast na výkonu předsednictví EU vyvolává nutkání k dávení. Volání exministra Langra po síti pro šílence při parlamentním vystoupení Davida Ratha přišlo pozdě a bylo příliš skromné: těch, již by ji zasloužili, je přece více a měli být odchyceni včas, dříve než stačili napáchat škody. Události vzbuzují dojem, že zahlcování veřejnosti hojnými zprávami o nemoci šílených krav a nověji o prasečí chřipce mají před ní zastřít nemilou skutečnost, že u nás vypukla pandemie nemoci šílených politiků, která si bůhvíproč vybírá oběti hlavně mezi představiteli jinak lidumilné sociální demokracie. Příznaky jsou nezaměnitelné: velikášství, nadřazování bezprostředního prospěchu strany a vlastní kariéry nad zájem státu, neodpovědnost, autoritářství, nesnášenlivost k odlišným názorům, závistivost, dětinské nutkání rozkopávat na pískovišti bábovičky nepřátelských kluků a také nechuť k prezidentovi republiky, spojená s potřebou zdůrazňovat svou velikost vytahováním se nad ním. Od časů Miloše Zemana a Vladimíra Špidly se díky onemocnění vedoucích představitelů strana výrazně změnila a posouvá se k sebeklamnému a diktátorskému chování předlistopadové vládnoucí státostrany. Příznaky nemoci jsou určitě pozorovatelné především v chování Jiřího N. Paroubka. Zdá se být neuvěřitelné, že by jeho rozhodnutí svrhnout vládu právě v okamžiku, který je pro stát nejméně vhodný, mohlo být výplodem myšlení duševně zdravého člověka zrovna tak, jako autoritativní upozornění sotva jmenované vládě Jana Fischera, že nemusí dostat důvěru, bude-li nadále podporovat poplatky ve zdravotnictví. Zcela správně si příznaků nemoci všiml exministr Ivan Langer u Davida Ratha, exhibicionisticky zneužívajícího moci gubernátora k přesvědčování veřejnosti, že jeho subjektivní názor a vůle stojí nad zákonem. Pro občany plyne z jeho počínání varování: s vládou nemocí postižených politiků se cesta k dosažení stavu právního státu neprodyšně uzavře. O smysl pro míru nemoc připravila senátorku Gajduškovou, tepající pana prezidenta za neochotu být loutkou v rukou parlamentu a ratifikovat Lisabonskou smlouvu na povel. Senátoři vyjadřují dle jejího podání vůli lidu, které by se měla hlava státu podřídit. Nevšimla si, že valná většina obyvatel si podpis Lisabonské smlouvy nepřeje, i když možná neví proč, takže naopak její postoj je v rozporu s vůlí voličů: senátorka Gajdušková je zpět v době totality, kdy si vedoucí strana nalhávala, že ví lépe než hloupý lid, co je jeho dobro, a svou zvůli vydávala za jeho vůli. Divila se pak, když lid vyšel do ulic a dal najevo, že si přeje její odchod ze scény.

Ve vztahu k ratifikaci Lisabonské smlouvy se ale příznaky nemoci projevují napříč politickým spektrem. Osobně nerozumím prezidentovu názoru, že hlasováním pro přijetí smlouvy došlo k selhání části politických elit. Naopak si soukromě myslím, že senátoři rozhodli rozumně s vědomím, že svoboda je správně pochopená nutnost. Nicméně je nepochybné, že prezident jako mimořádně vzdělaný a zkušený profesionál převyšuje kvalitativně většinu svých kritiků, což ho opravňuje mít vlastní názory. V našem ústavním systému hraje mimo jiné také roli pojistky, a vidí-li nebezpečí pro budoucnost státu, je jeho povinností varování vyslovit nahlas. Hysterie, s kterou se na něj vrhli různí političtí pidižvíci a snaží se jej donutit, aby smlouvu bez váhání ratifikoval teď a hned, a pokud možno již včera, je proto trapná. V současné situaci je spěch zbytečný, protože nelze předvídat, jak se postaví Ústavní soud ČR k ústavní stížnosti, kterou hodlá podat skupina senátorů, a stále visí ve vzduchu možnost, že Irové v novém referendu opět smlouvu odmítnou. V obou případech by pak byl předčasný prezidentův podpis na smlouvě jen podpisem nesvéprávného, šílenci ke spěchu přinuceného šaška. Vážím si prezidenta, s jehož názorem nesouhlasím, šaška bych si vážit nemohl. Pan prezident má zatím čas o svém postoji k Lisabonské smlouvě přemýšlet, aniž by ve skutečnosti čemukoli ublížil. Je ostudné, že ho kritizují právě ti politici, kteří nesou odpovědnost za svržení Topolánkovy vlády: zatímco prezident zdržováním podpisu škodí státu jen v jejich nemocí postižených hlavách, oni poškodili republiku v očích světové veřejnosti zcela jednoznačně a bezohledně.

Trapné jsou i snahy znemožnit Václavu Klausovi ujmout se případně vedení českého předsednictví EU. Jeho mandát je velmi silný, protože podle čl.63 ústavy prezident reprezentuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy a má i další pravomoci v oblasti zahraniční politiky. Převzetí vedení českého předsednictví prezidentem po pádu Topolánkovy vlády by bylo z ústavněprávního hlediska nejčistším východiskem z nemilé situace. Bylo by to důstojnější než vyslat do Evropy předsedu vlády, jenž má v dané chvíli pouze mandát od předsedů dvou parlamentních stran a jedné pidistrany, a v této chvíli neví, zda jeho vláda získá důvěru. Jiná věc je, že pan prezident se zřejmě do vedení českého předsednictví nevnucuje, což může být způsobeno tím, že touha po vnějších poctách u něho nezadusila přání žít ve shodě se svým svědomím, nepřitakávat věcem, s nimiž nesouhlasí a v konfliktech nejít za hranice neúnosnosti. Mimochodem, Klausova pasivita ve vztahu k českému předsednictví zpětně dokazuje, že příčinou jeho podpory odpůrců Mirka Topolánka před jednáním o důvěře vlády nebyl zájem převzít jeho zahraničněpolitickou roli.

Je ostatně téměř lhostejné, kdo nastoupí na místo Mirka Topolánka a jeho týmu, protože co se dalo na obrazu českého předsednictví pokazit, bylo pokaženo svržením vlády v nepříhodný čas. Pohled na úlohu Fischerovy vlády zvenčí tak bude spíše neutrální. Jinak tomu je doma. Přemýšlel jsem, jak by to s jeho vládou dopadlo, kdyby se vžil zvyk označovat vlády, jež působily za mimořádných okolností, přívlastkem, jenž by podobně jako u vína vypovídal o jejich charakteristických vlastnostech. Bezprostředně po Listopadu jsme měli „vládu národního porozumění“, později Miloš Zeman označil svůj kabinet za „vládu sebevrahů“. Dnes již ale téměř nikdo neví, kterým vládám tato označení patřila. Fischerova vláda je v každém případě zvláštní nejen okolnostmi svého vzniku, ale i politickou minulostí svých členů a vztahem ke svým „zřizovatelům“, proto by si odlišující přívlastek zasluhovala. Paradoxně právě v roce dvacátého výročí pádu totalitního režimu převyšuje všechny předešlé vlády nápadným zastoupením bývalých komunistů, z nichž dva získávali vzdělání na škole, známé blízkými vztahy ke KGB. Slušelo by jí proto označení „vláda překabátěnců“ nebo „vláda národní ostudy“, ale možná též „vláda národního usmíření“. To poslední proto, že národ na protest proti jejímu ustavení nevyšel do ulic a ostatně ani novináři se nad jejím složením příliš nerozvášnili. Zdá se, že většinová společnost konečně poklesla až k mravnímu postoji, v kterém jí členství v KSČ z kariérních důvodů a zahození rudé knížky při prvním listopadovém zahřmění v r.1989 už nevadí. Ti, kteří se na rozdíl od našich nových vládců vzdali kariéry, aby se nezašpinili členstvím v KSČ, jsou pak ovšem za hlupáky a disidenti a zvláště političtí vězni za směšné bojovníky s větrnými mlýny. Dospělo-li usmíření s předlistopadovou „smetánkou“ skutečně tak daleko, je na čase přehodnotit stanovisko k možnému podílu KSČM na vládě: lidé, kteří se hlásí ke svému přesvědčení, i když „vyšlo z módy“ a nepřináší jim osobní výhody, jsou přijatelnějšími partnery než převlékači kabátů. Kritickou pro Fischerovu vládu bude ale postavení „třetího“, který je bit, když se dva perou. Zřejmě nebude moci vždy vyhovět požadavkům či spíše pokynům dvou velkých soupeřících stran, a bude proto bita od obou. Nejspíš jí tedy nakonec bude slušet přízvisko „vláda otloukánků“. Důkazem vysoké infekčnosti nemoci šílených politiků je víra Jana Fischera, působícího v politice teprve několik dní, že si zachová značnou míru nezávislosti. Je to první varovný signál, že před nemocí nelze uniknout.