Jak česká média (ne)informovala o papežovi

Aleš Knapp

Ódy na papeže Jana Pavla II., které zaplavily české sdělovací prostředky po jeho úmrtí, daly tušit, jakým směrem se asi budou ubírat komentáře po volbě nové hlavy církve. Řeči o tom, jaký byl Karol Wojtyla otevřený, jak usiloval o dialog s ostatními církvemi a náboženstvími, a koneckonců i jak se podílel na pádu komunismu vyústily v oslavu polského morálního teologa bezmála jako svobodomyslného liberála. Ne náhodou se přece Lech Walesa rozčiloval, jak nehorázné bylo neudělit mu Nobelovu cenu míru - jako by byl přesvědčen, že skutečný laureát tohoto nejvyššího mírového ocenění má být osoba, která přirovnává umělé přerušení těhotenství k atomové válce.

Po volbě kardinála Josepha Ratzingera papežem Benediktem XVI. se v českých médiích psalo o kritických reakcích zahraničních sdělovacích prostředků, komentáře v českých médiích ale byly vesměs navýsost nesmělé. Jejich autorům sice nezbývalo nic jiného než přiznat, že Ratzinger je konzervativec. Avšak jako by tím jen chtěli potvrdit už předtím rozšířené a zcela chybné mínění, že Ratzingerův předchůdce konzervativcem nebyl. Jan Jandourek v MF Dnes dal najevo svůj opatrnický skepticismus smíšený s naivní nadějí, když uvedl, že církev bude stále otevřenější, že je ovšem otázkou, zda už za stávajícího nově zvoleného papeže, anebo za některého z papežů příštích. Víra v zářné zítřky církve, která podle představ lidí jako Jandourek bude snad jednou organizací podporující svobodomyslnost, nás přece nemůže opustit!

Zajímavě vypadaly komentáře věnované novému papeži „den poté“, tedy bezprostředně druhý den po radostném zvěstování „Habemus papam“. Deník Právo se například komentáře zprvu úplně zdržel, což působí jako mazaná vyčkávací taktika. Ale abychom mu nekřivdili - názor Martina Hekrdly v článku „Jakého mají papeže“ je snad jediným, v němž někdo z českých komentátorů nepodlehl poklonkování před autoritami, známé z čecháčkovské povahy z dob za bolševika neblahé paměti. Ohromně slibně zněl titulek stati Václava Bělohradského „Inkvizitor papežem“, který přinesl o pár dní později tentýž list. Bělohradský jako by se rozpomněl na doby, kdy namísto bojovného slovního bombardování Spojených států amerických záslužně šil do církve. Závěr obsáhlého článku je však zklamáním. Bělohradský církev nikterak principálně neodmítá, tváří se jako reformista a zřejmě se tu projevilo i jeho postupné myšlenkové srůstání s páterem Halíkem.

Ale aspoň něco. Buďme rádi, že v některých novinách zaznělo naplno, že Kongregace pro nauku víry, v jejímž čele Ratzinger stál, je pokračovatelkou inkvizice. Chce-li někdo ukázat, že tomu tak není, tedy že inkvizice mučila a upalovala a že nový papež je naopak výlupek lidumilství, pak by se o to měl alespoň pokusit a ne chodit kolem výrazu „inkvizice“ jako pes kolem horké kaše. Kromě v Právu (i když v tom až opožděně), stálo toto slovo pouze ve Večerníku Praha a v Haló novinách. MF Dnes naopak směšně vágním způsobem uvedla, že zmíněná kongregace je prý vlivnou institucí. Hospodářské noviny o inkvizici mlčely jako hrob. Maximální vykutálenost a slovní eskamotérství, snad jako by převzaté rovnou od církve, projevily Lidové noviny. Kongregaci pro nauku víry charakterizovaly jako „vatikánské ministerstvo“. Bez nejmenšího kritického hodnocení pak LN parafrázují Ratzingerovy bojovně odmítavé postoje ke svobodnému myšlení. Jako by se snažily spolu s Ratzingerem dovést čtenáře k závěru, že mít svůj názor a smět jej svobodně šířit znamená „diktaturu relativismu“ a kladení nemístného důrazu na vlastní já. Podobnost s dogmatickým kolektivismem, jejž hlásali (a ještě dnes se snaží hlásat) komunističtí ideologové, není jen čistě náhodná.

A ještě něco: Ratzinger byl od roku 1941 členem Hitlerjugend. Na tom přece nic není. Zůstal by Ratzingerem, i kdyby do Hitlerjugend nevstoupil, a koneckonců, kdo z nás nebyl v Pionýru nebo dokonce v Socialistickém svazu mládeže! Proč tedy MF Dnes zdůrazňuje, že dnešní papež byl v nacistické mládežnické organizaci jen krátce? Samozřejmě, že v ní nemohl být déle než do roku 1945, když po porážce Německa, předpokládám, už žádná Hitlerjugend neexistovala.

Závěrem je třeba se naléhavě zeptat, proč v obsáhlých popisech ceremoniálu volby, ve kterých se české noviny doslova utápěly, schází vyjádření k jedné běžně známé informaci. A to, že po staletí platil zvyk hmatem ověřit, zda nový šéf církve je muž. Josef Landergott se o falešné papežce Janě zmínil v časopisu Týden. Informací však mohl ve svém jinak velmi fundovaném článku zveřejnit o něco víc. Je otázkou, zda vůbec chtěl. Nebo jej redakce přece jenom zpacifikovala, aby neznevažoval tak seriózní událost hovory o tom, že papežův mužský rod býval (nebo stále ještě je?) verifikován ohmatáním varlat? Rozhodně by se dalo odvolat na publikaci německého církevního historika Karlheinze Deschnera Sexuální dějiny křesťanství, kterou se v našem českém morálním skanzenu dosud neodhodlal žádný nakladatel vydat. Akt prý probíhal tak, že nový papež se usadil na speciální křeslo ve tvaru podkovy, připomínající takzvanou „kozu“ pro gynekologické vyšetření. Jeden z exemplářů je dosud v majetku muzea v pařížském Louvru. Papež se usadil, kardinálové se přesvědčili, že jim nikdo nepodstrčil papežku, a zvěstovali latinsky: „Testiculos habet et bene pendentes“ (Má varlata, a dobře visící).

Je dobře, že byl zvolen Ratzinger, anebo nikoli? Určitě ano. Timothy Garton Ash má možná pravdu, že jeho pontifikát uspíší odkřesťanštění Evropy, ale jde tu i o něco jiného. Wojtyla se svým žoviálním polským kukučem, Wojtyla lyžující a chodící po horách nechával dav zapomenout na to, že v jeho osobě máme co do činění s inkvizitorem morálky. Koneckonců, že se mají rodit dětičky a že smyslem života je mravnost, slýcháme i od ateistů. A ještě před několika roky nám vládl leckým obdivovaný prezident-mravní exhibicionista. Bude dobře, když za papeže Ratzingera prořídnou řady těch, kdo k bytostně netolerantní instituci, jakou je církev, zaujímají tolerantní postoj. Nezbývá než vzpomenout, co jsme si říkali ve chvíli, kdy do čela KSČ nastoupil Milouš Jakeš: Čím hůř, tím líp.

27. dubna 2005