Je možný konsensus v české politice?

Jiří Krejčí

blog.lidovky


V současné době neexistuje v české politice minimální konsensus, který by spojoval všechny demokratické strany. Vzájemné přestřelky mezi nimi naopak mají podobu studené občanské války a účinnost vládnutí se tím od roku 1996 stále více zmenšuje. Vůbec totiž nefunguje elementární základ politiky: ústavní konsensus a shoda na národních zájmech.

Jak už bylo výše uvedeno, minimálně v roce 1997 se vytratil společný názor na tak důležité věci, jakými jsou způsob jmenování vlády a role prezidenta v systému. Parlamentní volby v roce 2002 a prezidentské o rok později měly vést jednotlivé politické síly k jasnému názoru na žádoucí podobu ústavního uspořádání, ale k ničemu takovému nedošlo. Proto se dodnes potácíme ve stojedničkové koalici, kde koaliční pidistrany vydírají, jednou více, jednou méně, vítěze voleb.

Komplikovanější je to s určením tzv. národních zájmů. Tento pojem v české společnosti i politice vždy chyběl. Na rozdíl od sousedního Polska, kde v minulosti v této kategorii vždy uvažovala velká část společnosti, od vládnouicích komunistů až po disidenty. Zájem Polska jako státu a Poláků doma i v zahraničí byl vždy důležitou politickou položkou, ať už byl manévrovací prostor jakkoli široký. Polák byl, je a bude především Polákem, ať už je jeho politické přesvědčení jakékoli. Stačí si všimnout jejich vztahu v Polákům žijícím v zahraničí. Vždy, když jsem na toto téma hovořil se svými polskými přáteli, tak říkali nás je 50 milionů – 40 doma a 10 v zahraničí. Něco podobného jsem nikdy od žádného Čecha neslyšel. Většina Čechů žijících doma nikdy nepovažovala své krajany žijící v zahraničí za součást svého národa, ale za odpadlíky.

Neshoda na národních zájmech není totiž akademickým problémem. Jejím konkrétním důsledkem je naivismus některých politiků v mezinárodních vztazích. Stejně jako kdysi i dnes se vytváří představa, že se musíme maximálně přizpůsobit a potlačit své vlastní zájmy a názory. Tím chtějí naši eurohujeři demonstrovat míru loajality, což prý bude západními demokraciemi náležitě oceněno. Oni buď nechápou, nebo nechtějí chápat, že mezinárodní vztahy a instituce jsou ve skutečnosti ovládány především různorodými národními zájmy, které se v politické hře pouze za cenu těch či oněch kompromisů vyrovnávají. To se v současné době projevuje daleko markantněji v důsledku finanční krize. Přesto to ani v této situaci nechtějí někteří naši eurohujeři pochopit.

Toto jejich chování má i své vnitropolitické důsledky. Každý záblesk shody na národním zájmu, ať už jde o Temelín, americký radar, předsednictví EU, je okamžitě použit, jako nástroj vnitropolitického boje, čímž je téma rozemleto na prášek. Je to dáno nevyzrálostí českých politiků, což nás neprovází jen uplynulých osmnáct let, ale od nepaměti. Stačí si jen připomenout bratrovražednou bitvu u Lipan.

Češi se stanou opravdovým politickým národem, až se shodnou na tak elementárních věcech, jako je podoba ústavního systému a národní zájmy. O tom, kdy k tomu dojde, si při pohledu na současnou rozhádanou politickou scénu netroufnu vůbec uvažovat. Takovou malou ukázkou té rozháranosti, která už přešla do formy studené války, jsou i diskuse vedené pod některými články. Někteří diskutéři zde používají ještě nevybíravější slova než naši politici, které tak rádi kritizují. Stále více se přesvědčuji o tom, že platí tvrzení: Češi potřebují nad sebou knutu, jakmile ta povolí, tak se mezi sebou ihned servou.