Moskevské letiště a chlapík se samopalem
Richard Tesařík
LN 24. října 2009
TESAŘÍKŮV AKORD
Získat občanství v některých případech jde téměř expres. Jenom musíte pořádně umět sportovní disciplínu, o kterou je v dané zemi zájem. Viz třeba houfy keňských běžců s novými arabskými jmény. Já ale zažil trošku jiný příběh. Můj spoluhráč v kapele, renesanční člověk Imran Zangi, oční lékař a hráč na konga (od něj jsem se to naučil), se narodil v Teheránu. Jeho otec, vážený pan Al Karim, Iráčan, se tu ukrýval před Saddámem Husajnem, maminka je Peršanka, svobodomyslná výtvarnice. Imran se narodil v Íránu a zde žije od svých dvou let. Za komoušů ale využíval íránský pas, bylo to prostě výhodnější. V roce osmdesát osm jsme jeli s kapelou hrát do Moskvy. Dny Prahy v Moskvě se to jmenovalo. Zřejmě v rámci perestrojky tam poslali i bigbít. Lauru a její tygry, Vitacit a další tehdejší underground.
Byla to úžasná zkušenost, na několik dalších sloupků, teď stačí příhoda ze zpátečního odletu. Můj brácha, jak jinak, ztratil hned druhý den jakousi bumážku, která byla důležitější než pas. Na letišti pak pohraničníka vůbec nezajímala bumážka, jenom bráchovi říkal: Éto ne vy. A brácha: Da, éto ja. Nět, éto ne vy, stavítěs staranoj, a namířil na něj samopal. Po něm byl na řadě Imran se svým íránským pasem. Protože předtím potřeboval zpětné vízum do ČSSR a vízum do SSSR, šel v Praze na sovětské vyslanectví. Tam mu to ale nějak zkonili a překřídovali, takže když přišel na moskevském letišti na řadu, ozvalo se: Što takoje zděs, éto nevazmóžno, éto nevazmóžno. Namířili na něho samopal a: Stavítěs staranoj. Nás hnali do letadla a brácha s Imranem vypadali, že poputují na Sibiř. Nakonec je pustili, ale napínavé to tedy bylo.
Richard Tesaříkhudebník a herec