Nestydím se říkat, že jsem Čech

Ladislav Bátora

reakce na článek Stydím se říkat, že jsem Čech v MF Dnes

Nevědomky nebo ze zlé vůle vybral si podle mě doktor Pirk nepravý terč, když se zřekl svého češství kvůli tomu, že někdo ukradl z oken truhlíky jeho syna. Možná nepatří k těm, kdo už léta z kořenů vyvracejí vědomí národní pospolitosti a znevažují city národní hrdosti a zacházejí s pojmem národ i vlast jako se zablešenou veteší. Svým veřejným prohlášením, že se stydí říkat, že je Čech, se ale jim všem postavil po bok. A ještě něco hned úvodem, pane doktore: zpravidla jen čítankový Čecháček - nevědomky či zlovolně - mluví o Češích jako o "nárůdku".

Jistě, mohu, ba snad musím říkat, že se stydím za to, že ten či onen gauner je Čech. Ale zatratit obecně celý národ, zříci se svého národa, stydět se za to, že moji rodiče byli Čechové, to již tedy svědčí o krajním zoufalství. Zdůvodňovat však zoufalý výkřik poukazem na to, že - především - řidiči se na našich silnicích chovají agresivním až gangsterským způsobem, že velké policejní přesile utekl podezřelý občan i s manželkou nebo že v hlavních vysílacích časech televisní stanice vysílají tzv. reality show, to vypovídá nejen o extrémním zoufalství, ale asi již o zoufalstvím zakaleném rozumu. Vždyť k nahlédnutí, že zrovna tímhle zas nijak zvlášť nečouháme z kontextu těch nejvzorovějších světových demokracií, stačí kolikrát shlédnutí kteréhokoli - dobrého či špatného - amerického filmu...
A tou poslední kapkou - prý - byla krádež truhlíku... Proboha! A co až přijdou těžší, mnohem těžší kapky? A ony přijdou. Vždycky přišly. Dodnes se přeme, zda jsme se přece jen neměli Mnichovu vzepřít. Vzdorovat Němcům - proti vůli celého světa, proti vůli nepřátel i tehdejších rádobyspojenců. A dokonce ani ten prapodivný pavouk Beneš po vnuceném národním debaklu výslovně nezapřel své češství. A dnes: truhlíky! Co se to s námi, u vousu Prorokova, stalo...

Malomyslnost. V tom lepším případě malomyslnost. Malomyslnost a notorické poraženectví. V těch případech horších ovšem - otevřená zrada. Doktoru Pirkovi si dovoluji předepsat trochu té zmužilosti; a chladné mysli - aby svá nutkání vystoupit veřejně hned v prvním záchvatu zoufalství potlačoval. A také, vlastně především, aby se hluboce zamyslil nad rozdílem mezi efemérním státem, potažmo ještě efemérnějším a třeba i nemravným režimem, a všemožnými nepřáteli odedávna sužovaným národem. (Ale pak mu musím chtě nechtě připomenout, že - podle našeho trestního zákona - kdo šíří malomyslnost za stavu ohrožení státu, může být potretán odnětím svobody na pět až patnáct let nebo výjimečným trestem. Z jeho zříkavého gesta jsem vycítil, že to ohrožení již vnímá a chce nám to sdělit. Doufejme, že se jedná jen o poplašnou zprávu...)

Doktor Pirk může být zručným kardiochirurgem, ale sám srdce v pořádku nemá. Jak jinak by se mohl chladně a spektakulárně zříci svého národa, bezmála deseti milonů žijících a dalších milionů a milionů bytostí s ním donedávna dějinami i budoucností spřízněných - kvůli truhlíku svého mladšího syna. Ať již působily ony voskovky v truhlíku sebemalebněji, byly to přece jen květiny... A koneckonců, proč dává ruku do ohně, že se z jejich pitoresknosti těší zrovna Čech?

Truhlíky... Bože můj, truhlíky... A ještě to mám číst na sv. Václava... Kde jste byl se svým zříkáním se vlastního národa, kde přebýval Váš okázalý stud třeba tehdy, když vládu v naší vlasti presentovalo zmijí klubko satrapů dosazených Moskvou? To jste se - podle vlastních slov - ještě veřejně pyšnil svým češstvím někde na druhé straně zeměkoule.
Doktor Pirk se stydí říkat, že je Čech. A já zase mám čím dál tím větší strach o svůj národ, protože vidím kolem sebe čím dále tím více pirků. Ať již zoufalých, hloupých, zbabělých či rovnou zaprodaných. O to hrdší musím být na to, že jsem Čech. Čech, který se navzdory všemu současnému mravnímu marasmu, tlaku a lákání kosmopolitů všeho zrna a zbabělému lavírování či neskrývanému zrádcování mnoha "Takyčechů" nestydí za své češství.

A i kdybych cikán byl, a poslední svého rodu...