Prezidentova promarněná šance

Pavel Zvěřina

Uvědomíte-li si rozsah nezákonností a byrokratických kopanců v současné "post"komunistické České republice a z toho plynoucí osobní utrpení postižených, musíte obdivovat Klausův (a nejen jeho, všech českých politiků) nerušený spánek. Myslím si ale, že tentokrát Rosťa Hedviček nepochopil správně, o co s tou omluvou osobností panu Uzunogluovi jde – není to ani tak omluva, jako útok na Klause/stát za to, že on se (nikoli jako občan Klaus, ale jako prezident jménem státu) omluvit odmítl, ať už k tomu měl důvody jakékoliv a ačkoliv zároveň vyjádřil i svou osobní dobrou vůli.

Samozřejmě že se omluvit mohl a místo omlouvání se Uzunogluovi a pak jednotlivě každému, komu bylo ukřivděno, mohl se omluvit hromadně všem a ZASADIT SE O NÁPRAVU přinejmenším zřízením komise, která by vypracovala plán, jak zbavit republiku bolševiků a bolševických manýrů ve všech státních orgánech [a když už jsme u toho i ve společenských organizacích, viz třeba jednání současného vedení Konfederace politických vězňů, ale to už je samostatná kapitola], ale ono je přeci mnohem jednodušší hrát si na prosťáčka s "racionálními a pochopitelnými důvody" a zbavit se tak odpovědnosti. Jak dobře víte, odpovědnost se v Čechách nenosí (inu, ona se ve skutečnosti nosí málokde, ale to není důvodem nevyžadovat ji).

Možná věcně namítnete, že ke zřízení takové komise prezident nemá pravomoc. Budiž, ale jistě by mohl využít alespoň své nesporné a poměrně vysoké popularity a vyvinout upřímnou snahu, protože těch případů nezákonnosti je bohužel víc než dost a nejsou veřejnosti - a ani panu prezidentovi(!) - neznámé.

Jinak samozřejmě pan Hedviček má pravdu v základní otázce: KDY SE OMLUVÍTE EMIGRANTŮM atd.?, ale doufám, že tou otázkou neoslovuje ty, kdo omluvu Uzunogluovi vydali, nýbrž "stát".

Nevím, jestli jste kdy chodili na náboženství, ale omluva je součástí pokání, tedy součástí cyklu hříchu. Jde to po sobě (snad na nic nezapomenu) takhle:
1. zásady (zákon, desatero)
2. hřích (porušení zásad)
3. zjištění hříchu (může být součástí páchání hříchu, je-li hřích páchán vědomě)
4. lítost (prokouknutí, de facto návrat k respektu zákona)
5. přiznání (světu/Bohu, ale především sobě samému) a omluva
6. rozhřešení (usmíření, přijetí omluvy a trestu, je-li určen, což není podmínkou, respektivně)
7. náprava (v ideálním případě s vizí zamezení hříchu v budoucnosti)
Z tohoto jasně vidíte, že omluva, to tolik se v krku se příčící nejtěžší slovo na světě, je jen jedním z kroků potřebných k nápravě zla, ale že těch kroků je mnohem víc, že je nejde brát ani samostatně ani na přeskáčku, a že nejsou nijak snadné ani pro morálně vyspělé lidi/státy/společnosti, natož pro společnost naši, půl století až po uši v marasmu totalit.

(Mimochodem: Jistě víte, že president Klaus není v tomto nijak ojedinělý: omluvy hlav státu, byť v podstatě neosobní, jenom jménem "státu", jsou vzácnější než šafrán a výmluvy na právní důsledky vykonání omluvy jsou běžnou taktikou.) I když takové omluvy jsou dobrý začátek, jeden střípek je na složení mozaiky právního státu málo. Promiňte ale, neměl jsem v úmyslu nikomu sahat do svědomí, už vás nebudu obtěžovat.