Rudé Právo a jeho filiálky

Aleš Knapp

51 PRO

Mohlo by se zdát, že jediné médium u nás, které zprostředkovává tentýž obsah jako stranické sdělovací prostředky před listopadem 1989, jsou Haló noviny. Při bližším ohledání jiných tiskovin ovšem zjišťujeme, že komunistický plátek nezůstává ve svém snažení osamocen.

Je namístě kritizovat, že česká média se stále víc otvírají rozchechtané náruči bulváru. Vedle bulvarizace sdělovacích prostředků však sledujeme v poslední době paradoxně i jiný trend, a tím je boom textů, věnovaných „královně věd“ filozofii. S filozofy a filozofickými úvahami nejrůznějšího druhu a kvality se v novinách i jinde roztrhl pytel. Nejspíš po vzoru Platóna, podle kterého by ve státě měli vládnout filozofové, stavěl na předvolebních billboardech svou filozofickou profesi na odiv i Erazim Kohák. Václav Bělohradský, jemuž média vybudovala pozici českého filozofa číslo jedna, má nezřídkakdy zajištěn enormní prostor v příloze Salon deníku Právo. Stanislav Komárek, podepisující se dvojkombinací „filozof a biolog“, uděluje čtenářům sobotní přílohy Lidových novin Orientace pravidelně svou „filozofickou lekci“. Obzvláštní aktivitu ve zprostředkování čehosi, co je nazýváno „levicová filozofie“, projevil kulturní týdeník A2, zrodivší se dělením Literárních novin. Ani Literárky však nelení a otiskly dialog o marxismu, který vedl poslanec za KSČM Jiří Dolejš s religionistou Ivanem O. Štampachem. A konečně: pověst vzdělaného filozofického myslitele provází komunistického europoslance Miloslava Ransdorfa, který zhruba před rokem nasliboval v novinovém rozhovoru brzké vydání prý již dopsaného druhého dílu své práce Nové čtení Marxe. Kniha, v níž měl Ransdorf dokázat nesmrtelnost marxistické filozofie, ovšem nejspíš buď vůbec nevznikla, anebo zůstává ze záhadných důvodů utajena.

Obhajoba Komunistického manifestu
Možná udiví zjištění, že Václav Bělohradský, jenž svého času působil dojmem liberálně uvažujícího filozofa, se ve stati „Deset knih, které změnily svět?“ (Salon Práva, 30.6. 2005) jal zcela nepokrytě obhajovat Komunistický manifest. Spisek, ve kterém v roce 1848 vyzvali Marx s Engelsem k nelítostné likvidaci „třídního nepřítele“, obsadil v jedné anketě o nejškodlivější knihu všech dob suverénně první místo, teprve za ním následuje Hitlerův Mein Kampf a Maova Rudá knížka. V reakci na výsledek ankety, v níž hlasovalo patnáct amerických odborníků, Bělohradský naopak charakterizuje Komunistický manifest jako „jeden z největších modernistických textů“, jako „oslavu víry v revoluční sílu“, která vznikla v době, kdy „probuzené lidstvo boří autority minulosti“. Opojen zápalem, připomínajícím romanticky květnatý žargon mládežníků padesátých let, náš přední filozof píše, že Komunistický manifest je o „třídních rozdílech, o ledových vodách, které náhle zaplavují lidský svět jako například ekonomický nebo politický kalkul, o rychlých změnách, které trhají na nesrozumitelné kousky naše životy, o světech propojených ve svět jediný, o nespravedlnosti“. Bělohradský sice dochází k navenek správnému závěru, že „škodlivé nejsou knihy, škodlivé jsou jen seznamy škodlivých knih“, jinými slovy hodlá varovat před jakýmikoliv indexy zakázaných publikací. Nevysvětlil ovšem, proč ve své stati věnuje tolik pozornosti právě Komunistickému manifestu, kterému odstranění z knihoven v žádném případě nehrozí, a proč na témže místě nepodrobil filozofické analýze třeba aféru, již u nás vyvolalo české vydání a následný zákaz prodeje Hitlerovy knihy Mein Kampf. Bělohradský se úplně nemýlí, když píše, že knihy samy o sobě nejsou škodlivé a že škodlivé je pouze „fundamentalistické čtení knih“. Vysvětlení, zda k rozhulákaným politickým traktátům typu Komunistického manifestu lze vůbec přistupovat jinak než „fundamentalisticky“, zůstal ovšem Václav Bělohradský svým čtenářům trestuhodně dlužen.

Marxistický kšeft s postmodernou
Zatímco ve světě po termínu „postmoderna“ už víc než patnáct roků pes téměř neštěkne, tento široký a navýsost vágní pojem byl po roce 1989 do Česka dovezen jako opotřebovaný artikl ze Západu. Katastrofální nedostatek přeložené odborné literatury k tématu, která se dá v zahraničí naopak počítat na tuny, způsobuje, že všemožné „postmoderní“ reflexe se neohroženy konkurencí uhnízdily ve filozofických hokynářstvích českých publicistů.
Postmodernu je možné velmi zjednodušeně charakterizovat jako určitý hodnotový relativismus a zpochybnění nároků na jednu jedinou, „vědeckou“ pravdu. To zní rozumně a na první pohled se zdá, že jedinec uvažující postmoderním způsobem je zcela neslučitelný s totalitními ideologiemi včetně ideologie komunistické. Chvílemi ovšem zůstává rozum stát, k čemu všemu naši novinoví filozofové s odvoláním na postmodernu docházejí. Jedním ze vzorků neúnavných psavců ohánějících se pojmem postmoderny je Jiří Přibáň, který se v Salonu Práva (22.2. 2007) pustil do výkladu teorie známého polského sociologa, od 70. let působícího v Izraeli a poté v Anglii, Zygmunta Baumana.
Přibáň zjevně okopíroval slovní obrat z titulu knihy francouzského teoretika postmoderny Jeana-Francoise Lyotarda „La condition postmoderne“. Ve stati nazvané Bratři ve strachu proto hovoří o „postmoderní situaci“ a vcelku správně poznamenává, že ona postmoderní situace nás „razantně vyvedla z racionalistické domýšlivosti“. Přesto, nebo spíš právě proto se s odkazem na Baumana zprvu jakoby bezelstně odvolává na potřebu „vzájemného porozumění“ mezi lidmi. Záhy ovšem přitvrzuje a z touhy po porozumění se mu stává volání po „návratu politiky identity v jejích nejrůznějších komunitaristických formách“. A zcela nakonec - opět s odvoláním na Baumana – Přibáň vyzývá, že je třeba „přehodnotit kritické myšlení“ a „bránit veřejnou sféru před všemi formami její privatizace“.
Verbálním žonglérstvím autor sice čtivost svého textu notně znesnadnil. Možná ale není náhodou, že jej inspiroval právě Zygmunt Bauman, o kterém pří vší úctě k jeho vědecké erudici pronikla nedávno v deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung na veřejnost zpráva, že byl v letech 1944-1955 rigidním stalinistou a působil v řadách polské státní bezpečnosti, potírající třídní nepřátele komunismu. O lecčems vypovídá, že tento věhlasný sociolog ještě nedávno v rozhovoru pro německý tisk prohlásil: „Vždycky jsem byl socialista a socialistických myšlenek se držím dodnes.“

Mládí vpřed!
Václav Bělohradský zvolil při letošním výročí Charty 77 vpravdě osobitý přístup. V Salonu Práva se odvolal na Havlův esej Moc bezmocných, hlavně na autorovo konstatování „planetární krize západního světa“, z čehož obratem vyvozuje, že Charta „nebyla jen projevem nesouhlasu s politikou komunistické strany“. Přesvědčen, že Havel před rokem 1989 kritizoval současně s komunismem i západní demokracii, náš přední filozof zkratkovitě dochází k závěru, že „černá kniha kapitalismu má stejný počet hrůzných stránek jako černá kniha komunismu“.
Vedle zmatených myšlenkových skoků od krize západního světa ke srovnávání „zločinnosti“ kapitalismu se skutečnými zločiny komunismu Bělohradský tvrdí, že Charta po listopadu 1989 „opustila svůj „původní etický a filozofický odkaz jako neužitečný“. Odvolává se na Ondřeje Slačálka, který v revui Perspektivy (č. 4/2007) vyvodil, že krach Charty po roce 1989 byl způsoben tím, že Charta „nalezla společnou řeč s mocí“. Slačálka Bělohradský s úctou pasuje na „představitele radikální opozice v Česku“.
Bezbřehé aktivity mladého, čiperného Slačálka sahají od redaktorování v anarchistickém tiskovém orgánu A-kontra a v časopise pražských bezdomovců Nový prostor, přes spoluautorství reprezentativní knihy Anarchismus, nedávno vydané v nakladatelství Vyšehrad, až po řadu desítek článků ročně, publikovaných na internetových Britských listech. Vydatně se Slačálek profiluje rovněž v listu A2, inzerovaném jako „kulturní týdeník“, v jehož letošním, třetím ročníku však vystrčili růžky ti, jimž byl dle všeho původně určen: mladí světanápravci. Ve stati Revoluce a kšeft (A2, 31/2006) Slačálek neváhal vzývat státoprávního ideologa hitlerovského Německa, člena NSDAP Carla Schmitta, čerpajícího ve své kritice liberalismu vydatně z Karla Marxe. Číslo 7/2007 „Ádvojky“ je pak vyzdobeno komiksovou figurou ženy s pěticípou hvězdou na čele, která drží v ruce Marxův portrét na způsob Karel Marx Superstar. V podtitulu příslušné stati se Slačálek ptá, zda „Lze zůstat revoluční i po skončení postmoderny?“ a naplno roztáčí flašinet postmodernistické hantýrky.
V Čechách ovšem už za dob raného S.K.Neumanna byl anarchismus de facto jen komunismem s anarchistickými prvky a rovněž údajný anarchista Slačálek proto hovoří o jakési „postmodernistické revoluci“, která se ve vztahu k marxismu „vyhne paušalizujícím odsudkům a uzná jeho ohromný význam“. Papouškuje Marxovu jedenáctou tezi o Feuerbachovi a vyzývá tak zcela neoriginálním způsobem k „převrácení postmoderny z hlavy na nohy“.
V ničem si se Slačálkem nezadá úvaha v tomtéž čísle A2 z pera Martina Škabrahy, podepsaného jako „filozof“. Ve stati „Může být filozofie levicová?“ se autor zprvu opatrně snaží čtenáře přesvědčit, že levicovost neproměňuje filozofii ve služku ideologie. Přechází ke zdůraznění Platónova pojetí, podle něhož má být ve státě zrušen rozdíl mezi rolí občana a rolí filozofa. Dalším skokem se dostává k tvrzení, že „smyslem politické filozofie není zrušit rozpor mezi pozicí straníka a mudrce“. Leninské uplatňování principu stranickosti filozofie pak doslova trčí z jedné ze závěrečných vět, z níž by měl určitě radost báťuška Stalin: „Pohled filozofa je pro politiku přínosný tak, že umožňuje prohloubení a rozšíření stranického stanoviska.“

I ty, Dolejši?
Třešničkou na dortu přehlídky filozofických šarád je rozhovor na téma „Jsou marxistická paradigmata překonána?“, který v Literárních novinách (13/2007) vedl komunistický poslanec Jiří Dolejš s religionistou Ivanem O.Štampachem. Dialog působí dojmem zinscenovanosti a umělé polemiky, napsané možná s cílem poukázat na formování jakési křesťansko-komunistické ekumeny, jinými slovy na křesťanský rozměr komunismu a naopak na komunistický rozměr křesťanství. Dolejš, podobně jako vrchní komunistický filozof Miloslav Ransdorf, volá po tom, že je třeba „nově číst“ Marxe a zříká se „diktatury proletariátu“. V debatě na téma, o kterém evidentně nic neví, ovšem hlásá otřepaná klišé a plytkosti, až si čtenář musí položit otázku, kdo vlastně Dolejše do role filozofa naaranžoval. Literární noviny otiskly Dolejšovu zmínku o křesťanském filozofovi Maritainovi jako „Mariteinovi“, jinde z jeho výroku neodstranily gramatickou hrubku ve čtvrtém pádu skloňování substantiva „duch“, takže se od komunistického poslance dozvídáme následující moudrost: „Již v šedesátých letech našli křesťané a marxisté cestu k dialogu. Rozdílný důraz na duch či matérii by neměl překážet společnému úsilí dosáhnout přesahu ke spravedlivějšímu světu.“
Není pochyb, že některé české tiskoviny přijímají úlohu filiálek Rudého Práva. Nicméně nás v nich alespoň pobaví texty autorů, kteří, jak se říká, si pletou Melantricha s Metternichem.