Nesahejte nám na pomníky!
Aleš Knapp
Město Chemnitz, zvoucí se za časů NDR Karl-Marx-Stadt, odmítlo zapůjčit sochu hlavy Marxe na výstavu skulptur. Ruského prezidenta rozlítilo zacházení s rudoarmějským památníkem v Estonsku. Nastal boj proti „znesvěcování“ komunistických monumentů?
O zapůjčení obřího pozůstatku z dob východního Německa, jenž k obrazu města Chemnitz patří dodnes jako k Paříži Eiffelovka, požádal litevský umělec Deimantas Narkevičius. Marxovu hlavu chtěl vystavit na expozici Skulptur Projekte, pořádané každých deset let a probíhající do konce září v Münsteru. Radnice však rozhodla, že dvanáctimetrový, čtyřicetitunový kolos nelze z technických důvodů zapůjčit - prý by utrpěl při transportu. Umělec tedy žádal o svolení, aby mohl pro Münster zhotovit alespoň kopii oné vousaté myslivny otce komunistického hnutí - a nepochodil znovu. Sociálně-demokratická primátorka někdejšího Karl-Marx-Stadtu se nechala slyšet, že Marxova hlava je unikát a nelze ji ani ve zkopírované verzi ukazovat „mimo kontext místa, pro které byla původně určena“. Dáma z bývalé NDR odmítla jakékoli osobní jednání a dle všeho má v hlavě jasno: To by tak hrálo, aby si na nějaké výstavě tropili z Marxe šoufky!
Běsnící Putin
Co v Německu vypadá jako fraška, z toho jde v Rusku strach. Když se prezident Putin dozvěděl, že Estonsko hodlá přemístit pomník padlým rudoarmějcům z centra Tallinu na vojenský hřbitov, vykřikoval 9. května na Rudém náměstí cosi o „návratu fašismu“ a o tom, že v Estonsku a Evropské unii vůbec dochází k „přepisování dějin světové války“.
Česká média o záležitosti spíš mlčela, spisovatel Richard Wagner, narozený v Rumunsku, reagoval ve švýcarském deníku Neue Zürcher Zeitung úvahou s titulkem Osvobozeni k podmanění. Spor mezi Ruskem a Estonskem podle něho nemá jen politické, nýbrž i kulturní pozadí. Pomníky tohoto druhu, které dodnes stojí v zemích bývalého sovětského bloku, lidé sice automaticky vnímají jako hold padlým sovětským vojákům. „Byly však postaveny s jiným, zcela jasným cílem: jako demonstrace sovětské moci. Při pohledu na ně si měli obyvatelé východoevropských států uvědomit, že trvalá přítomnost sovětských vojsk na jejich území má své oprávnění - a tím je, že SSSR zvítězil nad německým nacismem.“
Sovětské impérium, pokračuje autor, předvádělo svou moc tak, že kombinovalo symboly s násilím. Při sovětizaci východní Evropy hrála vedle NKVD významnou úlohu i Rudá armáda, která se během krátké doby změnila z osvoboditelky v okupanta. Sovětskému svazu nešlo o památku padlých, nýbrž o ideologické působení válečných monumentů, propagandisticky využitelných k imperialistickým cílům. Jak zanedbatelnou hodnotu měl pro Stalina jednotlivý voják, je ostatně patrné na osudech bezpočtu rudoarmějců, po vysvobození z německého zajetí obratem deportovaných na Gulag.
Symboly a násilí
„Impériu, které odmítá veřejnou diskusi, nezbyde nic jiného než pracovat se symboly. Potvrdilo se to po roce 1989, kdy se sovětská vojska stáhla z východní Evropy. Rusko se dodnes vyhýbá kritickému zpracování neslavné historie SSSR, který po 2. světové válce anektoval východoevropské země. Ani po rozpadu sovětského bloku nevymizelo z Ruska velikášství a centralizované řízení společnosti. Důsledkem je agresivní postoj ke svobodným zemím východní Evropy.“ Neue Zürcher Zeitung dodává: „Jelikož jsou však tyto země naštěstí pevnou součástí NATO a Evropské unie, mohou spory probíhat jen symbolicky. Pro Rusko jsou válečné pomníky symbolem moci, pro národy bývalého Sovětského svazu symbolem útlaku. Rusko, které je na hony vzdáleno jakékoli snaze o sebekritiku, ovšem spor zneužívá k tomu, aby provokovalo konflikty a odvádělo pozornost od závažnějších témat.“
„Je nezbytné,“ zdůraznil závěrem autor úvahy, „aby Evropská unie zaujala k dnešním intrikám v Kremlu jasné stanovisko. Spor o památník v Estonsku totiž ukázal, že Rusko je schopno jakékoli manipulace, že i nadále zneužívá padlých vojáků a vytváří z nich nástroj k dosažení svých mocenských cílů.“
Putinovy výroky nasvícené aférou kolem Marxovy hlavy dokládají, že Moskva i někdejší Karl-Marx-Stadt mají hrůzu ze „znesvěcení“ komunistických symbolů.
(Vychází v červnovém čísle 51PRO)
Aleš Knapp
publicista, literární kritik