Církevní restituce: nenapravujme staré křivdy pácháním nových
Jan Schwippel
Kolem projednávání zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi je mnoho vzrušení. Je to zcela pochopitelné, protože se jedná o normu vskutku klíčovou. Týká se nejen vztahu k minulosti, ale ovlivní i postavení církví ve společnosti a také obecné vnímání rovnosti před zákonem a spravedlnosti v naší zemi. Nebojím se říci, že jde o samotný charakter demokracie a způsob jejího dalšího fungování. To všechno navíc na dlouhou dobu dopředu. Proto je pozornost, která je této otázce věnována, zcela oprávněná.
Debata je bohužel někdy dosti povrchní a zejména mne mrzí, pokud jsou nám, kteří jsme v této věci zaujali jisté stanovisko, podsouvány nějaké zástupné motivy nebo postranní úmysly. Někdy ale může jít jen o nepochopení, které vyplývá z nedostatku informací. Případně nadbytku účelových dezinformací, protože až příliš mnoho lidí „mluví za mě“. Právě proto bych rád svoje motivy a postoje blíže vysvětlil.
Především chci zdůraznit, že jsem jednoznačným zastáncem nápravy a zmírnění co největšího dílu křivd, které minulý režim způsobil. Jsem a vždy jsem byl zastáncem restitucí a racionálního a přiměřeného odškodnění. Konec konců nejsem neznaboh a úlohu církví považuji za významnou. Oceňuji její příspěvek v minulosti k erozi komunistického režimu a jsem si vědom křivd, osobního utrpení duchovních i věřících a omezování práva na svobodné vyznání, jichž se minulý režim dopouštěl.
To mne ovšem nezbavuje povinnosti předložený návrh kriticky zkoumat. Nejdůležitější se mi zdá, aby norma tohoto významu byla projednána a posouzena transparentním a férovým způsobem a s náležitými znalostmi a podklady pro rozhodování. Nemáme přece co skrývat a jistě stojíme o to, abychom křivdy napravili, a nikoli nějaké nové způsobili. Ani církvím nebo třeba obcím a krajům (které oprávněně očekávají odblokování majetku) přece nemůže jít o to, aby výsledné řešení bylo zpochybnitelné a neposkytovalo právní jistotu. Nikdo by neměl prospěch z úspěšných ústavních stížností nebo arbitráží s nespokojenými dřívějšími restituenty, kteří budou mít pocit, že se „neměřilo stejným metrem“.
Vedle oprávněného zájmu církví, krajů a obcí musíme brát v potaz i zájmy daňových poplatníků (z nichž mnohým byly v minulém režimu také způsobeny křivdy a škody), zájmy dřívějších restituentů a zájmy budoucích generací.
Návrh zákona vyvolává mnohé otazníky, což potvrzuje i řada odborníků, kteří jej posuzovali. Nejde pouze o adekvátní a transparentní oceňování všech nároků, jde o samu podstatu politické dohody, o niž se snažíme. Musí být zcela jasné, co a jak posuzujeme, musí být k dispozici jasné a co možná nejúplnější podklady a dosažená dohoda musí být co nejširší, aby měla ve společnosti naději na pozitivní přijetí. A hlavně musí být jasné, jaké jsou vyčíslitelné nároky a jaká část je (případně) předmětem politické dohody.
Návrh zákona se v některých částech významně odchyluje od dosavadních restitučních zvyklostí. Například v odškodňování právnických osob a dlouholetém splácení a úročení. Je používán velmi odlišný způsob oceňování u lesní i zemědělské půdy (tržní místo odhadních cen) a zcela netransparentní je oceňování budov. Řada z nich je v havarijním stavu a hrozí, že daňový poplatník ponese náklady dvakrát – jednou za odškodnění církví za nevydané budovy a podruhé za jejich rekonstrukci nebo likvidaci těch, které zůstanou v majetku státu.
Otázky vyvolává i navržená doba splácení. Neobstojí, dle mého názoru, argument, že ke splacení nemůže dojít hned, protože máme jiné aktuální priority a zájmy. Ty budou mít jistě i příští vlády (splátky na 60 let by se dotkly tří generací) a my je nemůžeme nad rámec vlastního mandátu tak výrazně zavazovat.
Podobně je velmi diskutabilní ustanovení o úpravě smluv, podle něhož se na smlouvu o vypořádání podle tohoto zákona použijí ustanovení občanského zákoníku, ale s výjimkou ustanovení o neplatnosti a odporovatelnosti právních úkonů, ustanovení o změně v osobě dlužníka nebo věřitele ustanovení o zániku závazku bez uspokojení věřitele, zejména ustanovení o odstoupení od smlouvy, ustanovení o výpovědi a ustanovení o nemožnosti plnění.
Zákon tedy má stanovit, že od smluv nemůže povinná osoba (stát) odstoupit ani je přestat plnit. Navrhuje se tak pro stát od počátku znevýhodněné postavení. Podle některých právních názorů jde o porušení zásady rovnosti smluvních stran a nepřípustnou nepřímou novelu občanského zákoníku.
Na žádnou z výše uvedených otázek vládní doplnění sněmovního tisku a důvodové zprávy neodpovědělo a pochybnosti spíše prohloubilo než rozptýlilo. Nelze zde argumentovat pouze dohodu s církvemi když třetí strana, která náklady ponese – daňoví poplatníci – nebyla slyšena.
Velmi mě trápí, jestliže jsou těm, kteří to takto otevřeně říkají, přisuzovány motivy osobní zhrzenosti nebo nízké pomsty. Není přece možné žádného poslance ostouzet a ostrakizovat jenom proto, že se snaží kvalitně plnit svou roli a používat při tom vlastní hlavu. To je nakonec v souladu s mandátem od voličů a odpovídá to jejich oprávněným požadavkům a očekáváním. Právem nám vyčítají mnohé „legislativní zmetky“. Pak ale nelze někoho, kdo se snaží k zákonodárné práci přistupovat zodpovědně, osočovat ze spolčování s opozicí nebo mu dokonce vyhrožovat sankcemi.
Dosavadní způsob projednávání tohoto zákona ve vládní koalici zdaleka neodpovídal, bohužel, jeho významu a poslanci měli možnost seznámit se s jeho detaily až po jeho předložení vládou do Poslanecké sněmovny. O jednání komise, která je připravovala, neexistují údajně zápisy a některé subjekty, které k němu měly přispět, tvrdí, že ve skutečnosti vůbec nebyly osloveny.
Musím dodat, že takovýto zvláštní postup nenastává bohužel poprvé. I například současná debata o daňových změnách má některé znepokojivé rysy. Ministr financí otevřeně popírá loňskou dohodu (na níž existují jasné doklady) a pochopitelné námitky poslanců označuje za „parlamentní folklór“ (!). Daňová expertní komise ODS se sešla pouze dvakrát, nic nevyřešila a byla - po předložení vládního návrhu - odložena na neurčito. Potom by se nám nikdo neměl divit, že napříště se již nespokojíme s vágními přísliby (např. s tím, že vše bude „vyřešeno“ v rámci dalších čtení zákona) a požadujeme vyjasnění hned, dokud je to aktuálně možné.
A znovu musím zdůraznit, že nejde o žádnou zhrzenou osobní ješitnost, pomstu nebo jiné osobní důvody. Jde o to, jak funguje parlamentní demokracie, jak vláda komunikuje se sněmovnou, jíž je odpovědná a nepřímo i s voliči, od nichž máme svůj mandát. A připadá mi docela zvláštní, že předseda klubu ODS Petr Tluchoř poučuje Vlastimila Tlustého, který ve volbách získal více než šestkrát více preferenčních hlasů.
Závěrem chci říci, že jsem připraven k jednání a udělám vše možné pro to, aby nakonec došlo k dohodě. Je třeba jednat o doplnění tisku a o jeho konkrétní podobě. O tom, co ještě je třeba doložit a adekvátně vyčíslit. Jak hodnocený majetek blíže určit a rozdělit do kategorií. Je možné se shodnout i na tom, co naopak vyčíslit nelze a bude zahrnuto pod kolonku „politická dohoda“.
Jasně ale říkám, že budu vždy jednat v souladu s mým mandátem a ústavním slibem dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A také s vědomím zodpovědnosti vůči našim voličům. A nejen jim – s odpovědností vůči všem občanům, které naše rozhodnutí na dlouhou dobu ovlivní. Rozhodně pak nebudu souhlasit s žádným řešením, které by jakoukoli z výše uvedených skupin bezdůvodně poškodilo a potrestalo (jak je tomu podle mě u stávajícího návrhu). Protože pácháním nových křivd ty staré napravit, ba ani zmírnit není možné.
Jan SchwippelJan Schwippel - poslanec ODS z berounského regionu
Osobní stránky
