K Miloši Zemanovi lze mít různé výhrady, ale nelze mu upřít mimořádnou inteligenci, vzdělanost, uvážlivost a politickou zkušenost. Svou moudrost prokázal mimo jiné odchodem do důchodu na vrcholu politické kariéry, ve chvíli, kdy pochopil, že momentálně strana ani on osobně nemají možnost dalšího vzestupu. Vývoj sociální demokracie z bezvýznamnosti na úroveň vládní strany a dlouhodobě rovnocenné soupeřky ODS je z největší části výsledkem jeho řídící činnosti. Odvrací-li se dnes ukončením členství v ČSSD od svého díla, aniž by se mentálně změnil, je to varovným signálem, že se ve straně děje něco velmi nezdravého. Rozumím tomu jako důraznému upozornění členům, aby se zásadně zamysleli nad únosností dalšího setrvání Jiřího N. Paroubka s jeho osobitými řídícími metodami v čele strany. Straně hrozí pád ke dnu.
Malý Napoleon sice převedl stranu přes koaliční krizi, vedoucí ke Grossově pádu, ale volební úspěchy Zemanova vedení již zopakovat nedokázal. Během krátkého působení v čele vlády mu zachutnala moc a nedokázal se proto vyrovnat s volební porážkou. Stal se pak na několik měsíců balvanem, jenž tarasil cestu k utvoření vlády bez sociálních demokratů. Vinu za zablokování povolebních jednání o přerozdělení moci mezi vítěze voleb a opozici samozřejmě po celou dobu svaloval na všechny kromě sebe a racionální uvažování nahradil syndromem spiknutí nečistých sil proti ČSSD a jemu osobně. Jeho tvrdošíjnost stála celou společnost krvavé peníze a způsobila osudové zpoždění některých politických záměrů, k nimž se politické strany před volbami zavázaly. Např. byla odsunuta reforma ústavy, která by mimo jiné umožnila, abychom si v r.2008 zvolili prezidenta bez ponižujícího zprostředkování parlamentních pletichářů. Protahování povolební krize mělo za následek podlomení důvěry občanů k politice. Výsledkem Paroubkova střečkování bylo nakonec ustavení Topolánkovy koaliční vlády a citelná ztráta voličských preferencí sociální demokracie. Nevidím žádný prospěch pro ČSSD z jeho způsobu řízení politiky strany v období mezi volbami a ustavením vlády, naopak, jsou zde jen samé viditelné ztráty.
Stejně si nyní vede při řešení nesmyslného sporu s advokátem Altnerem. Zatím je výsledkem jeho snažení pouze to, že dostal stranu až na hranu nebezpečí vyhlášení konkursu a naprosté finanční zkázy. Svou vinu a odpovědnost svých předchůdců za nemravnou snahu vyvléci se z plnění smluvních závazků od samého počátku samozřejmě popírá a svaluje ji na kdekoho včetně Miloše Zemana. Jediným viníkem je ale pozemanovské vedení sociální demokracie, které se po získání Lidového domu nemělo k úhradě základních smluvních částek a spustilo tak hrůzný řetěz narůstání smluvní pokuty. Chyba není v nevýhodné smlouvě, ale v nekorektním postoji České strany sebevědomých dlužníků k jejím povinnostem dlužníka. Zdeněk Altner určitě neočekává, že dostane 20 miliard: ví, že sociální demokracie takovou sumu zaplatit nemůže, ale také jako zkušený advokát počítá s tím, že soudy ve věci výše smluvní pokuty uznají námitku rozporu s dobrými mravy a přisoudí mu částku podstatně nižší. V této situaci by rozumný dlužník okamžitě zaplatil peníze, jejichž složení věřitel stanovil jako podmínku k zahájení jednání, a začal by vyjednávat. Pro obě strany by to bylo výhodnější řešení než dlouholeté soudní spory, za které ČSSD zaplatí advokátům desetimilionové částky, ale stejně se úplně nezbaví nezbytnosti odškodnit věřitele za průtahy s placením. Jiří N. Paroubek se místo toho chová jako sicilský bandita : věřitele začal kriminalizovat. Není první v tomto státě, kdo na takový nápad přišel. Jenže běžný dlužník, zastrašující a kriminalizující svého věřitele, obvykle končí za mřížemi. Pouze skutečným zločincům mezi dlužníky se občas podaří dostat naopak za mříže věřitele, a mezi tento druh lidí se nyní tlačí Jiří N.Paroubek a za sebou vleče vedení strany. Jeho postup je nepřijatelný i jako špatný příklad, zpochybňující obecnou závaznost závazkových vztahů. Správné řešení dluhu vůči Zdeňkovi Altnerovi by mělo být podle jeho zvráceného myšlení následující: věřitel řádně poskytne službu, ke které se smluvně zavázal. Nedostane pak v téže smlouvě dohodnutou odměnu, ale podstatně nižší částku, kterou dlužník ráčí dodatečně uznat za přiměřenou (kdo by platil nehorázné peníze „užitečnému blbci“, když už splnil, co se od něho žádalo?). Není-li věřitel spokojen, nedostane nic a navíc půjde do vězení. Je politicky naprosto nepřípustné, aby nejsilnější opoziční strana svým příkladem povzbuzovala dlužníky, aby se bez ohledu na právo vyhýbali plnění závazků a zbavovali se nepohodlných věřitelů. Neúnosné jsou rovněž Paroubkovy náznaky, že strana není firma a mělo by se s ní proto jednat jinak než s běžným dlužníkem. Jiří N. Paroubek jimi reklamoval pro stranu jiné právní postavení než mají ostatní dlužníci. To je ale porušení rovnosti stran před zákonem. Celé jeho jednání v této kauze směřuje k zpochybňování našeho právního řádu.
Sociální demokraté by se měli také zamyslet nad tím, kdo a z jakých zdrojů sponzoruje Paroubkovy PR akce. Snížení prodejní ceny čtyř a půl kilogramového příspěvku výkupnám sběrných surovin, či chcete-li, tučné oběti na oltář ješitnosti Jiřího N. Paroubka, tedy právě vydané knihy o něm, umožnil darem ve výši jeden milion korun Vratislav Šlajer, tradiční „dvorní sponzor“ sociálních demokratů od počátku existence strany. Je překvapující, že právě on má dost volných prostředků, aby mohl rozdávat honosné dary, navíc na veskrze neužitečnou věc. Vratislav Šlajer byl až do července r. 2003 předsedou představenstva investičního fondu Consus Investiční Fond a.s. (zkráceně CIF a.s.), jehož akciový kapitál činil přibližně půl miliardy korun. Fond skončil v likvidaci těsně po vymazání z obchodního rejstříku Šlajerova jména jako předsedy představenstva. Akciový kapitál se již před tím rozplynul. Pouze 70 milionů měli z fondu vyvést manželé Jan a Albína Marešovi, jako rodiče čtyř dětí vazebně vyšetřovaní po dobu tří let a posléze odsouzení k trestům odnětí svobody v trvání 11 a 9 let. Nad zbytkem majetku Consusu visí otazník. Vratislav Šlajer se aktivně podílel na usvědčování manželů M. Ti ale tvrdí, že jimi údajně „vytunelované“ peníze svěřili do úschovy makléři Karlovi Šimsovi, který je proti dohodě vydal Vratislavu Šlajerovi. Nabízené důkazy soudy nechtějí vidět. Karel Šimsa pak skončil podivnou sebevraždou. Na Vratislava Šlajera bylo kvůli jeho způsobu hospodaření s majetkem fondu podáno od r. 1996 několik bezvýsledných trestních oznámení. Patrně poslední z nich nechala policie téměř dva roky ležet v archivu bez prošetření. Když ji bývalý ministr Bublan přinutil, aby se jím začala zabývat, bylo již pozdě, neboť konkrétní oznámené podezření bylo krátce po zahájení vyšetřování promlčeno. Manažer, který přivedl na buben firmu, má být chudý. Vratislav Šlajer má naopak na rozdávání. Že by takto vypadala socialistická spravedlnost?
ČSSD by se mimo to měla zajímat, kdo je původcem nápadu na vydání monstrózní publikace. Jiří N. Paroubek se k němu nezná, nicméně knihu na autogramiádě podpisoval. Je v tom jisté pokrytectví, ale přesto je možné, že v tom je skutečně nevinně. Jde pak ovšem o to, zda není tento zvláštní vydavatelský počin korupčním aktem a následně se nabízí otázka, za co chtěl jeho původce Jiřího N. Paroubka odměnit, či k jakému účelu si ho chtěl koupit.
