I v stáří je stále co se učit. Vždy jsem si naivně myslel, že otcem se muž stane tím, že zplodí dítě. A k otcovství neodmyslitelně patří povinnost starat se o rodinu.Také jsem se domníval, že úmyslné neplnění soudního rozhodnutí je trestné a policie a státní zástupci zde jsou na to, aby v případě potřeby jeho respektování vynutily. Až absurdistánští státní zástupci mi vysvětlili, že zplození je naprosto bezvýznamné, pokud po něm nenásledují příslušné úřední formality, které vyústí v zapsání otce do rodného listu. A soudní rozhodnutí může být bezcenným cárem papíru, usnesou-li se všemocní státní zástupci, že jeho nedbání nebudou stíhat, i když ústavněprávní vymezení jejich vztahu k soudům by jim nemělo dovolit na něco takového jen pomyslet. Výstupy takového absurdně formalistického přístupu se snadno mění v úřední podporu nemravnosti a ochranu pachatele trestného činu. Úvahu vysvětlím na příkladu.
Stalo se, že plnoletý mladík svedl ani ne čtrnáctiletou slečnu a dostal se kvůli tomu před soud. Při projednávání činu se kál a sliboval, že už nikdy nic takového neudělá. Soud byl k němu proto shovívavý: uložil mu pouze mírný podmíněný trest. Ve skutečnosti v den vynesení rozsudku již byla jeho milá těhotná a těsně po 15. narozeninách porodila krásnou holčičku. Byla to katastrofa: v rodině mladé maminky chyběl muž-živitel a její matka musela nastoupit na mateřskou dovolenou, aby dívka mohla studovat. Rodina se okamžitě dostala do absolutní závislosti na sociálních dávkách, čili propadla se do hmotné nouze. Bylo jasné, že novopečený tatínek jim nepomůže, protože ho čeká výkon podmíněně odloženého trestu. Našlo se východisko: matka utajila otce před úřady a tím mu umožnila, aby se místo maření času ve vězení staral o rodinu. Fungovalo to přesně čtyři měsíce. Pak mladík zapomněl na vděčnost za záchranu před ztrátou svobody, navázal jinou známost, přestal se o dítě a jeho matku zajímat a podporovat je finančně. O něco později soud se souhlasem státního zastupitelství rozhodl, že se odsouzený ve zkušební lhůtě osvědčil, takže se na něj nadále pohlíží jako na netrestaného. V té době byl již znova trestně stíhán, ale státní zastupitelství doporučilo soudu příznivé rozhodnutí.
Když vyjednávání s neodpovědným otcem k ničemu nevedlo, podala na něj babička-opatrovnice žalobu na určení otcovství, stanovení výživného a zajištění dalších zákonných nároků dítěte a jeho matky. Soud k jejímu návrhu vydal usnesení o předběžném opatření, kterým „tatínkovi“ uložil přispívat na potřeby dítěte 1.000 Kč měsíčně. Za šestnáct měsíců od soudního rozhodnutí do současnosti pan otec zaplatil jednou. Od podání žaloby uplynulo v těchto dnech 20 měsíců, ale jednání ve věci nebylo dosud nařízeno. Souběžně s řízením o určení otcovství bylo zahájeno trestní stíhání, během něhož mladík otcovství uznal; bylo ostatně potvrzeno genetickými testy. Soud ho znova odsoudil pouze k mírnému podmíněnému trestu. Ani to ho nepřimělo ke změně postoje k vyživovací povinnosti. Babička-opatrovnice proto na něho podala trestní oznámení.
U státního zastupitelství ale nepochodila: dověděla se, že otec její vnučky nenaplňuje formální znaky otcovství podle zákona o rodině, proto nemůže být za neplnění usnesení soudu trestně stíhán. Okolnost, že o jeho otcovství není sporu a že za ně byl dokonce odsouzen trestním soudem, pro státní zástupce nic neznamená. Z formulace trestného činu zanedbání povinné výživy v trestním zákonu ovšem nic takového nevyplývá. Žalobci se však domnívají, že stojí nad zákonem i nad soudem a odvolávají se na ustálenou soudní praxi a o judikáty z r. 1958 a 1984. Zdá se, že státnímu zastupitelství, promořenému na vedoucích místech předlistopadovými prokurátory, dosud nedošlo, že pád protiprávního režimu v r.1989 a s ním související uvedení do praxe zásad Úmluvy o lidských právech poněkud posunul právní myšlení. Dovolávat se dnes judikátů z doby totality ve věci, která má výrazný lidsko-právní kontext, se mi zdá nepřístojné: s autory takových absurdních rozhodnutí by měl konečně někdo naložit jako Kristus s penězoměnci v jeruzalémském chrámu.
Soudím, že zmíněný výklad práva by byl únosný v případě, že by otcovství bylo sporné. Zde taková situace ale nenastala. Mimo to došlo k nepřípustnému zásahu státního zastupitelství jako orgánu moci výkonné do pravomoci soudu, který je jediný oprávněný rozhodovat o vyživovací povinnosti. Státní zastupitelství není prokuratura socialistického státu, vyvýšená nad ostatní složky státní moci, proto si nesmí dovolit pohrdat soudem a opravovat jeho rozhodnutí. Smí je pouze vzít na vědomí a vynucovat jeho plnění.
Absurdní rozhodnutí státních zástupců má i mravní rozměr. Neodpovědný otec dítěte patnáctileté matky se úmyslným nenaplněním formálních znaků otcovství podle zákona o rodině vyhnul výkonu trestu. Dalo by se to omluvit, kdyby se o svou rudimentární rodinu řádně staral, ale on ji opustil v nouzi. A státní zástupci ho za darebáctví odměňují tím, že mu poskytují ochranu. Základním posláním státního zastupitelství je stíhání trestné činnosti. V tomto případě ale jedná protisměrně: chrání pachatele a poškozuje bezbranné dítě, vše ve jménu zákonnosti.
