Nad ostravskou ČEZ Arénou poletovali Andělé

Zuzka Aislerová

V sobotu 19.března se konala jedna z velmi prestižních českých hudebních akcí Anděl 2004 – udělování cen Akademií populární hudby a celá ceremonie se letos neodehrála v Praze, ale v Ostravě. Tak jsem stručně uvedla, o čem se budu zabývat v tomto článku.

Předpokládám, že mnoho věcí o letošním rozdávání Andělů už víte, tím víc, pokud jste přímý přenos sledovali na ČT1, nechtěla bych se tedy věnovat jednotlivým nominacím a výsledkům, těch jsou plná média, ale spíše akci okomentovat z hlediska technického, hudebního a vůbec celkový dojem, možná se trochu i ohlédnout za obdobou českého Anděla na Slovensku a zlehka srovnávat. Původně jsem to neměla v úmyslu, protože dost už bylo napsáno o Aurelovi, ale hned úvod andělského večera mě k tomu přímo vybídl. Proč? To je jednoduché, začal úplně stejně jako Aurel a dokonce i téměř stejně skončil. Jako moderátor večera se představil Miro Žbirka, který toho však narozdíl od loňského Anděla a letošního Aurela moc nenapovídal, lépe řečeno se nedostal ke slovu. Abych se vrátila k úvodnímu výstupu, Miro Žbirka opět zazpíval píseň „Cesta zakázanou rychlostí“ a doprovodil ho s kapelou jeho syn na bicí. A abych dodala, co myslím tím, že Anděl i končil stejně jako Aurel, poslední výstup nepatřil nikomu jinému než kapele Kryštof.

To byl jen takový malý postřeh. Nevím, mám z toho takový podivuhodný pocit. Koncept slovenského Aurela se mi zamlouval, ale když vidím to samé na českém Andělovi, nemohu se zbavit myšlenky, že čeští organizátoři nebyli schopni vymyslet něco nového, jiného. Není nic snazšího než se inspirovat u kolegů, kteří předvedli kvalitní provedení. Bohužel i přesto, že proti tomu brojím, musím přiznat, že to tak snad bylo lepší. Když se totiž v Česku někdo snaží vymyslet něco originálního a neotřelého, dopadne to v mnoha případech jako trapným humorem oplývající a koncepčně naprosto nezvládnutý Český Lev. Pořád nějak nechápu, proč je tady za jediný možný humor považována recese. A kdyby jen to, recese, která naprosto postrádá vtip. Nechápavý, nadřazený a udivený posměšek totiž necharakterizuje reakci na vtip. Pokud jste si počkali i na vyhlášení jediné kategorie, do které mohli zasáhnout i diváci a to Český videoklip 2004 (mimochodem cenu získala Aneta Langerová za „Hříšná těla křídla motýlí“), zřejmě se podobná grimasa objevila i na vaší tváři ve chvíli, kdy na pódium vystoupilo tzv. zahraniční překvapení, jinými slovy, zdůrazňuji TZV., „recesistické“ individuum…

I v případě Anděla si organizátoři neodpustili komentátora. I na televizní obrazovce působí zvláštně pohled na prázdné pódium naštěstí vyvážený alespoň záběry na publikum, ale jak to muselo vypadat naživo, kdy na pódiu nebyl nikdo a kdesi ze vzduchu se ozýval abstraktní hlas komentátora si nedovedu představit. Můj názor je takový, že k českým akcím pořádaným pro Čechy, v řeči, které každý rozumí, není komentátor vůbec potřeba, každý si tuhle vyplňující vatu domyslí sám. Pokud jde o hudební stránku, teď nekomentuji výsledky hlasování akademiků, o jejich věrohodnosti a objektivnosti hovořit nemohu, protože bych se musela do tohoto prostředí dostat trochu hlouběji, konečně jsme mohli zase jednou vidět vydařené a především ŽIVÉ výstupy. Určitě příjemně překvapili Hana Hegerová a Marie Rottrová, které jsou samozřejmě kvalitními zpěvačkami, ale v českých televizích to už dlouho neměli možnost dokázat, přes věčné playbacky možná už někteří i zapomněli, že tyhle dámy pořád odvádějí svoje poslání kvalitně. Na Andělech vystoupili samozřejmě stálice Kryštof, Chinaski, MIG 21, trochu tvrdší Doga, i poměrně nové objevy na české (či francouzské scéně) Aneta Langerová a Iva Frühlingová. Zpestření na pódium přinesl i Jarek Nohavica. Nejvíce nominací získali Tata Bojs, proměnili čtyři z nich, s prázdnou neodešli ani Aneta, Dan Bárta, Kryštof nebo Monkey Business. Do síně slávy byla uvedena in memoriam Zuzana Navarová.

Co však bylo žalostně hříšnou chybou nebylo ani kopírování konceptu Aurela, ani komentátor a dokonce ani recese na konci (a to už je co říct), ale technika. Neustále nefunkční mikrofon, který obtěžoval jak všechny oceněné, tak publikum, dělal potíže i při pěveckých výstupech. Nejhorší situace nastala během poslední skladby od Kryštof, kdy frontmanovi Richardu Krajčovi naštěstí pomohlo publikum a tak kupodivu nastala atmosféra jako v koncertní hale, což na sešněrovaných českých akcích (mám na mysli pouze ty ceremoniální, nikoli koncerty pro nás smrtelníky) nebývá až tak zvykem. I když jsem hodně kritizovala, mohu přece jen s potěšením konstatovat, že letošní Anděl měl slušnou úroveň. S ohledem na zdejší podmínky si nemohu stěžovat, ale přece jen bych to uzavřela slovy: „Ještě se musíme hodně učit.“

22. března 2005