Nebýt srpna, byl by prosinec

Karel Pacner

MF Dnes 26.8.2008

Zastávám názor, který může znít paličsky. Domnívám se totiž, že kdyby se invaze vojsk Varšavské smlouvy neuskutečnila v srpnu 1968 bez pozvání oficiálních československých míst, pozvali by je sami vedoucí činitelé KSČ k Vánocům nebo o něco později.

Odstranění cenzury během roku 1968 přineslo svobodnou výměnu názorů a otevřelo explozi diskusí na všechna dosud zakázaná témata, o bolestech, které lidi dvacet let trápily. Hovořilo se o politických procesech, o nedůsledných rehabilitacích, o zločinech Státní bezpečnosti, o špatné práci národních výborů, ministerstev, stranických výborů a mnoha nekompetentních ředitelů podniků, o svobodných výjezdech do zahraničí, o nedostatkovém zboží a nízké životní úrovni. Obnovovaly se organizace zakázané komunisty po únorovém puči - jako Junák a Sokol - sociální demokracie chtěla vstát z mrtvých, vznikl Klub angažovaných nestraníků (KAN) i organizace bývalých politických vězňů K 231...

Komunistická strana byla stále víc zatlačována do defenzivy. Hledala obrysy „socialismu s lidskou tváří“, ale sama nevěděla, co všechno má pod tento termín zahrnout. Rozluštit to měl zářijový sjezd KSČ, který by současně vymetl garnituru odpovědnou za největší zločiny a chyby minulých let. Nicméně mezi komunistickými reformátory byli rovněž lidé, kteří organizovali únorový puč, ale později s hrůzou zjistili, že československou cestu k socialismu Stalin zakázal.

Rudí ztrácejí moc Sjezd měl vymezit určité hranice, ve kterých by se měla společnost pohybovat. Avšak vedoucí komunističtí činitelé si neuvědomovali, že většina lidí nechce pouze demokratizaci, o níž se oficiálně mluvilo, ale skutečnou demokracii. To by znamenalo, že nekomunisté začnou požadovat podíl na moci. Sociální demokracie by se ustavila, i kdyby s tím ÚV KSČ nesouhlasil. Rovněž by se vedle KAN a K 231 mohly rodit další organizace a politické strany, které by přicházely s novými a novými požadavky. Mezitím by se združstevnění rolníci a živnostníci hlásili o své zabavené majetky, s nimiž chtěli sami hospodařit a podnikat.

Celý tento proces by vyústil v rozhodný požadavek na předčasné a svobodné volby, nejlépe za účasti nestranných pozorovatelů OSN, a na zrušení vedoucí úlohy KSČ zakotvené v ústavě. Teprve v téhle chvíli by většina reformátorů procitla - vždyť by je čekala porážka a přišli by o moc a privilegia.

A to by komunistické vedení stěží připustilo - cítilo by to jako začátek návratu ke kapitalismu. Nakonec by muselo samo požádat o „bratrskou pomoc“ v Moskvě - ať už by ten dopis podepsal Alexander Dubček, nebo jeho konzervativnější nástupce. Komunisté by nemohli překročit svůj stín - bolševické náboženství je svazovalo.

Kdy by tahle chvíle nastala? Asi brzy. Od jara do srpna se celý proces den ode dne urychloval a po zářijovém sjezdu by jistě nabral nové obrátky. Možná, že by cizí vojska dostala pozvání už k Vánocům, možná o několik měsíců později.

Západ by tahle intervence nevzrušovala. Považoval by ji za „úklid na domácím dvorečku“ - stejně jako vnímal srpnovou okupaci. Západoevropské vlády by byly šťastné, že pokus o „socialismus s lidskou tváří“ ztroskotal. Kdyby se totiž povedl, mohl by inspirovat levici v jejich zemích, aby se snažila nastolit obdobný model státního zřízení. Patrně by na to neměla dost sil, ale rozhodně by to jitřilo levicový tisk, socialistické a komunistické řečníky i studenty v ulicích.

Dvacet let prázdna Byl tedy pokus československých reformátorů zbytečný? Ne, nebyl. Ukázal v praxi, že socialismus se reformovat nedá. Po maďarském povstání v roce 1956 byl nejvážnějším kamínkem, který podemílal nedemokratický komunistický režim. Inspiroval vznik disidentského hnutí ve všech zemích východního bloku.

Rovněž připomněl, že k jakýmkoliv změnám nebyly zahraničněpolitické podmínky. Existovaly neprolomitelné hranice mezi Východem a Západem. Ty rozbořili teprve americký prezident Ronald Reagan a sovětský vůdce Michail Gorbačov.

Reagan ukončil politiku tolerance komunistického systému a zahájil politiku směřující k jeho zničení.

A Gorbačov chtěl zbídačenou zemi zachránit hospodářskými a politickými reformami. Neuvědomil si však československou zkušenost z osmašedesátého, takže se sovětský „kolos na hliněných nohou“, trápený vnitřními potížemi, při prvním nárazu snadno rozpadl.

Srpen 1968 tedy předznamenal listopad 1989 i rozpad Sovětského svazu. Škoda jen, že ta eroze trvala tak dlouho.