Globální oteplování není akutní problém

Marek Loužek

Přítomnost 2/2009, 01.04.2009

Co se týče budoucího počasí, často podléháme hrůzostrašným zkazkám, které jakoby vypadly z hollywoodských filmů. Podle nich se části Antarktidy sesunou do moře, dramaticky se zvedne hladina oceánů, zasáhnou nás ničivé hurikány a nakonec se zastaví se Golfský proud, což Evropu uvrhne do mrazu. Naplní se scénáře "konce světa", nebo jsou podobné obavy zbytečné?


Diskuse o teplotě

Klima se v minulosti vždy měnilo a bude se měnit i v budoucnu. Zapomínáme na to, že až do doby před třemi miliony let byla Země trvale teplejší než dnes. Z hlediska geologického času je dnešní klima chladné. Část teplotního vzestupu od té doby je prostě jen odrazem konce malé doby ledové. Ledovce od poslední velké doby ledové postupovaly vpřed a poté velmi často a velmi razantně ustupovaly.

Globální oteplování nefunguje tak, že všude je o něco tepleji. Bjorn Lomborg v knize "Zchlaďte hlavy" (2007) ukazuje, že se zvyšují nízké teploty mnohem více než vysoké teploty. Teploty v noci a zimě rostou více než teploty ve dne a v létě. Podobně se teploty v mírných pásech a arktických oblastech zvýší daleko výrazněji než v tropech. Na Sibiři by se tak v zimě mohly zvýšit teploty až o pět stupňů, zatímco v Africe o 2-3°C. Budou četnější vlny veder, ale ubude vln chladného počasí.

Člověk je tvor velmi přizpůsobivý. Daří se mu dobře jak při teplotě 15°C, tak při 25 °C. Dokážeme se adaptovat na chlad i na horko. Adaptace na nové klima sice nebude bez problémů, přesto se jí podaří uskutečnit. V rozumných mezích by globální oteplování mohlo být, pokud jde o úmrtnost, lidem dokonce ku prospěchu. Mnohem větším zabijákem než teplo je zima. Střízlivé odhady ukazují, že každý rok zemře v Evropě na následky příliš studeného počasí asi 1,5 milionu lidí. To je asi sedmkrát více, než činí počet úmrtí následkem horka.

Během uplynulých desetiletí se snížil nejen celkový počet úmrtí, ale především výrazně klesla naše citlivost na horko. Zatímco nárůst teploty z 25°C na 35°C by v 60. letech způsobil každodenně sedm úmrtí navíc, v 90. letech tento účinek prakticky vymizel. Hlavní příčinou celkově nižší úmrtnosti byla pravděpodobně zlepšená zdravotní péče a větší dostupnost lékařských služeb.

Jedním z nejdůležitějších faktorů vyšší odolnosti vůči horku je rozšíření klimatizace. Během času a s dodatečnými zdroji se na vyšší teploty budeme umět adaptovat. Budeme na následky horka umírat méně, i když teploty porostou. Řada nárůstů městských teplot během minulého půl století se odehrála ve zhruba stejném nebo vyšším rozsahu, než které se plánuje pro celé toto století.



Hlad, voda a chudoba

Al Gore tvrdí, že pokud svět rychle nepodnikne rázná opatření, v příštích padesáti letech se bude dvě pětiny lidstva potýkat s velice vážným nedostatkem vody. Táním ledovců se však množství vod v řekách zvyšuje, zejména v létě, takže spousta nejchudších lidí světa bude mít k dispozici vody více. Ačkoli globální oteplování bude mít za následek mírné narůstání mořských hladin, povede to s největší pravděpodobností ke snížení počtu zaplavovaných lidí v případě, že nám vyšší příjmy dovolí mnohem lepší ochranu před záplavami.

Obavy z šíření nemocí, například malárie, jsou neopodstatněné. V Evropě a USA jsme malárii vykořenily právě během století a půl, kdy se svět oteploval. I když teplota na malárii určitý vliv má, tento aspekt není nijak osudový. Mnohem více záleží na široké škále faktorů od výživy a zdravotní péče přes vysušování bažin a likvidaci komárů po úroveň příjmů a dostupnost chininu nebo nových léčiv.

Podobně neopodstatněné jsou obavy z hrozícího hladu. Od roku 1961 se světová populace zdvojnásobila, produkce potravin se však ztrojnásobila. Jen v rozvojovém světě se počet obyvatel více než zdvojnásobila, avšak potravin se zde produkuje čtyřikrát více. Podíl hladovějících lidí se snížil z 50 % od roku 1950 na 20 % v roce 2000. Tento podíl klesne do roku 2050 na 2,9 %.

Vliv globálního oteplování bude v kontextu hospodářského rozvoje a zvětšování životní úrovně nepatrný. Dopad klimatu na zemědělství nemá téměř žádný vliv na světovou ekonomiku. V roce 2100 budou lidé v rozvojových zemích mnohem bohatší než dnes. Během tohoto století přibude na světě tři miliardy lidí, přesto bude počet hladových mnohem méně, jen asi 136 milionů.

Pokud jde o vodu, globální oteplování bude znamenat více srážek a zvýšenou dostupnost vody pro více lidí. Výzvou do budoucna v této oblasti nebude regulace globálního oteplování, nýbrž zajištění přístupu k čisté pitné vodě a hygienickému zařízení pro tři miliardy lidí. Mají-li naši potomci v rozvinutém i rozvojovém světě mít co nejširší možnosti, je životně důležité, abychom se dnes především zaměřili na hospodářský rozvoj.



Regulace emisí

Vedle klimatických změn existuje mnoho dalších důležitých problémů, které známe mnohem lépe, s řešeními, která budou mnohonásobně levnější. Cílem není snižovat emise skleníkových plynů nebo tlumit globální oteplování jako takové, nýbrž zlepšovat kvalitu života a životního prostředí. Snaha o zmírnění globálního oteplování je jedním z nejméně užitečných způsobů, jak posloužit lidstvu a jeho prostředí.

Snižování emisí uhlíku je umělý požadavek. Kdyby dohoda z Kjóta zůstala v platnosti do konce století, stoupla by globální průměrná teplota místo jinak očekávaného vzestupu o 2,6°C jen nepatrně méně, o 2,42°C, to znamená o 0,18°C pomaleji. S naplňováním dohody z Kjóta bychom teploty, která by jinak nastala v roce 2095, dosáhli v roce 2100. Kjótský protokol byl z velké části symbolickou smlouvou.

Na emisích v rozvinutém světě záleží stále méně vzhledem k tomu, jak dramaticky rostou ekonomiky Číny, Indie a dalších rozvojových zemí. Čína překonala co do objemu emisí USA a stala se největším emitentem na světě. Jenže ani Čína ani Indie nebudou ochotny přijmout další omezení emisí, protože potírání chudoby je pro ně důležitější než klimatická opatření. Lidem, kteří si taktak vydělají na jídlo, nemůžeme říkat, aby omezili emise.

Známe způsoby, abychom globálnímu oteplování do značné míry zabránili. Máme ovšem rovněž technologii k cestám na Měsíc, přesto tam zas tak často nelétáme, protože je to velmi drahé. Pokud na důslednou nápravu všech současných problémů nemáme, musíme se zamýšlet nad prioritami – ptát se, u kterých problémů vlastně začít. Globální oteplování určitě není nejnaléhavějším problémem.

Zatímco celkové náklady na dodržování Kjótského protokolu s účastí USA přesáhnou v nadcházejícím století pět bilionů dolarů, celkový užitek pro svět Lomborg odhaduje na dva biliony dolarů. Přestože Kjotský protokol je mimořádně drahá cesta, reagují mnozí kupodivu požadavkem, abychom dělali ještě mnohem více. Lídři G8 se shodli na potřebě snížit emise do roku 2050 na polovinu. Něco takového je zoufale neefektivní.

Povědomí o globálním oteplování, jak jej vytvářejí média a ekologicky zaměření vědci, je zaujaté a neobjektivní. Naléhavá potřeba globální klimatické politiky neexistuje. V dlouhodobém horizontu nejsme ochotni k velkým a během času stále dražším obětem, aby z jejich užitků těžily za několik století mnohem bohatší generace. Při rozsáhlých redukcích CO2 ovšem po velmi dlouhou dobu celkové náklady bez výjimky převáží nad přínosy.



Rozvoj jako naděje

Podle OSN budou ve zbytku století bohatnout lidé v rozvinutém i rozvojovém světě. V průmyslovém světě se příjmy lidí zvýší šestinásobně, příjmy v rozvojových zemích by měly vzrůst až dvanáctkrát. Pro diskusi o klimatu to má zásadní význam. V roce 2100, kdy by měla nastat problémy kvůli oteplování, by měl průměrný člověk v rozvojovém světě vydělávat kolem 100 000 dolarů (v současně hodnotě) ročně. To mu umožní přizpůsobit se novým okolnostem lépe než dnes.

I ten nejhorší scénář předpokládá příjem na osobu 20 000 dolarů a v tomto hodně nepravděpodobném scénáři by lidé ve třetím světě byli v průměru stejně bohatí jako dnešní Portugalci nebo Češi. Mnohem pravděpodobnější ale je, že lidé budou bohatší než dnešní průměrný Američan, Němec nebo Australan. Když se snažíme pomoci rozvojovému světu omezováním emisí uhlíku, pokoušíme se vlastně pomoci lidem v daleké budoucnosti, kteří budou mnohem bohatší. Taková pomoc smysl nemá.

V okamžiku, kdy jsme nuceni vytyčit si priority a vybírat si mezi klimatickou politikou, volným obchodem nebo bojem proti malárii a podvýživě, snaží se mnozí z takové volby vykroutit a prohlašují, že bychom měli dělat všechno. Je to líbivý postoj. Vypadá ušlechtile. Je však úplně chybný, protože existují rozpočtová omezení. Měli bychom se zaměřit na hospodářský rozvoj, nikoli boj s klimatem.

Na světě je řada problémů – hospodářská krize, HIV, podvýživa, malárie nebo zajištění čisté pitné vody, u kterých by mohlo vést naše úsilí k ohromnému užitku. Měli bychom právě tam napřít svou pozornost i co největší výdaje. Vyšší příjmy pro rozvojový svět znamenají lepší výživu dětí, snadnější léčení jejich nemocí a zlepšení jejich vzdělání. Vyšší příjmy vedou ke kvalitnější výživě, lepšímu zdraví a nakonec i k delšímu životu.

Existuje řada problémů mnohem důležitějších než globální oteplování. Vyzdvihováním klimatických změn do centra naší pozornosti děláme chybu. Měli bychom se vrátit k normálnímu pohledu na věc. Svět má velké množství dalších a naléhavějších problémů, jejichž řešením můžeme zajistit mnohem větší prospěch, pro lidi, kteří si to zaslouží mnohem více, a nakonec i s mnohem větší šancí na úspěch.