Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Hodně daleko od pravdy

Piotr Gontarczyk přeložil Josef Mlejnek

Piotr Gontarczyk

Jan Tomasz Gross (narozený ve Varšavě 1. srpna 1947) je polský sociolog, který se věnuje sociálním a politickým vědám. Žije v USA, v současnosti je profesorem Univerzity v Princetonu. Jeho kniha Strach (s podtitulem Antisemitismus v Polsku krátce po válce) se zabývá vážným problémem polských dějin. Představuje pokus vylíčit osud polských Židů, kteří přežili holocaust, v poválečném období. Vyšla původně v roce 2006 v USA a již tehdy vyvolala řadu protichůdných reakcí. V Polsku vyšla na konci roku 2007 v katolickém nakladatelství Znak, byla záhy rozebraná a v krátkém sledu se dočkala několika vydání. Autor předmluvy Henryk Woźniakowski říká, že téma, s nímž autor přichází, vyžaduje radikální odtabuizování: „Jak je možné, že se v Polsku i krátce po šoa mohl v různých podobách projevovat antisemitismus? Včetně nejstrašnějších a nejtragičtějších podob, které provázely zločiny, jak tomu bylo při neblaze proslulém kieleckém pogromu z roku 1946.“ I v samotném Polsku se kniha setkala s celou škálou reakcí. Přinášíme výňatky z polemické studie historika Piotra Gontarczyka z Institutu národní paměti, který nedávno publikoval šokující fakta o působení slavného sociologa Zygmunta Baumana v ozbrojených složkách polského ministerstva vnitra na konci čtyřicátých let. Kniha Lech Wałęsą a SB, kterou Gontarczyk vydal v IPN společně se Sławomirem Cenckiewiczem, volala v Polsku skandál. O Grossově knize Gontarczyk tvrdí, že v ní nejde o polsko-židovské vztahy nebo o dějiny Židů v komunistickém Polsku, ale pouze o zdeformované a jednostranné dějiny polských provinění. (jfm)

Diagnóza obsažená v knize je šokující: Jan Tomasz Gross dokazuje, že antisemitismus čtyřicátých let vyplýval ze skutečnosti, že se Poláci za války všeobecně různými způsoby podíleli na vraždění a olupování Židů. Strach, že se budou muset zodpovídat za zločiny i z toho, že budou muset vrátit zabavený židovský majetek, stál nejen v pozadí odporu a agresivity vůči těm, kdo přežili holocaust, ale svou silou doháněl Poláky k dalšímu zabíjení. Gross tvrdí: „… musíme uznat, že v Polsku tehdy v podstatě fungovala nepsaná společenská dohoda, která dovolovala v souvislosti se Židy dát do závorky normu ´nezabiješ´“ a na vražedné skutky na nich spáchané „se nevztahovala žádná společenská sankce“.

Podobně šokujících výroků je v Grossově knize víc. „Tato tvrzení nevisí ve vzduchoprázdnu,“ píše v předmluvě Henryk Woźniakowski, „ale jsou podložena osobními svědectvími, zkoumáním historiků a potvrzuje je navíc i brilantní argumentace.“ Woźniakowski doufá, že kniha vyvolá celonárodní diskusi. Upozorňuje také na to, že Strach obsahuje i sporné momenty, ty však mají především umocňovat hodnotu knihy: „Při její bolestivé brutalitě nebo provokativnosti nelze přehlížet její poznávací, výchovnou a zároveň i terapeutickou hodnotu.“

Naše poznání, pokud jde o poválečné osudy Židů, je možná skutečně velice chabé a silně zkreslené. A je více než pravděpodobné, že v této látce je žádoucí solidní šoková terapie. Než k ní však přistoupíme, je třeba zvážit smysl a cíl podobného jednání. A také ověřit a případně potvrdit hlavní teze zmíněné knihy. Neboť o věrohodnosti Grossova Strachu nerozhoduje „brilantnost“ nebo „terapeutická hodnota“, ale její případná vědecká úroveň.

Autor Strachu zachází čistě instrumentálně a selektivně nejen s odbornou literaturou a prameny, ale obchází zcela zřejmá fakta. V dějinách vidí pouze to, co chce vidět.

Nejdramatičtější líčení zločinů v Jedwabném v knize Sousedé (2002) vytvořil v podstatě na základě výpovědi dvou svědků – Abrama Boruszczaka a Eliasze Grądowského. Přitom dobře věděl, že šlo o falešné svědky. Boruszczak v Jedwabném nikdy nebydlel a určitě tam nežil v roce 1941. Podobně se mají věci s Grądowským, který opravdu z městečka pocházel, ale rok před tragickým zločinem byl za krádež, které se dopustil, vyvezen hluboko do sovětského vnitrozemí. Když byly Grossovi tyto a jiné zjevné manipulace oficiálně vytknuty, tvrdil, že Grądovského nikdy neoznačil za „očitého svědka“. Potíž je v tom, že do doby, než se objevil Jan Tomasz Gross, věda dělení svědků na „očité“ a „neočité“ neznala. Kromě vypuštění výpovědí obou výše zmíněných osob neučinil autor v knize žádné změny a vydal ji v Německu.

Nemá cenu komentovat už jen samotné názvy kapitol ve Strachu: „Chladnokrevné vraždění“, „Vraždění Židů z nedostatku jiné zábavy.“ Nelze však pominout skutečnost, že v anglickém vydání Gross píše o 1600 obětech zločinu v Jedwabném, přitom exhumace prokázala, že obětí bylo ve skutečnosti kolem tří set. Gross o tom dobře ví, ale je si vědom toho, že se o výsledcích tohoto šetření američtí čtenáři nikdy nedovědí. A stejně tak se nedovědí o politických dějinách poválečného Polska. Proto může Gross vědomě a beztrestně ve Spojených státech lhát. Podobné deformace působí jako karikatura nebo jako hloupý a hodně smutný vtip. Zabíjení Židů v poválečném Polsku bylo dílem okrajového zločineckého a antikomunistického podzemí, nikoli „národním sportem Poláků“, jak by se mohlo po přečtení Grossova Strachu zdát.

Není pochyb o tom, že Strach najde mnoho obdivovatelů mezi některými vědci a v médiích typu Gazety Wyborczej. Lež má jistě krátké nohy, ale často také široká ramena. Základní linii obhajoby Grossovy knihy vytýčil záhy po jejím vydání Jarosław Kurski právě v Gazetě Wyborczej. Mezi řádky přiznal, že některé věci možná proběhly jinak, ale obecně je prý nutné tuto publikaci přijmout jako pravdu. Bude se postupně bagatelizovat, že Grossova „odhalení“ jsou z hlediska historické vědy nepodložená, nebo se o tom bude prostě mlčet. Budou-li stát proti jeho tezím fakta, tím hůře pro fakta. Je však třeba zůstat optimistou a bez ohledu na širokou propagandistickou kampaň doufat v sílu rozumu – u historické vědy nemá Strach Jana Tomáše Grosse šanci ani na podmínečnou akceptaci.

(Z delšího textu vybral a přeložil Josef Mlejnek.)

Vyšlo v roce 2006 v 51PR0.



Josef Mlejnek
 
  Přístupy: 508 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA