Topolánek na Vysočině

Bohumil Pečinka

Začíná to vypadat, že když někdo z vedení ODS politicky neví kudy kam, odjíždí za expředsedou sociální demokracie Milošem Zemanem do jeho tvrze ve vysočinském Novém Veselí.

V první Topolánkově vládě to byl ministr financí Vlastimil Tlustý, který se expremiéra snažil získat pro myšlenku úpravy státního rozpočtu na rok 2007, jemuž hrozil vinou předvolebního navýšení sociálních dávek obrovský schodek. Zemanovo kladné vyjádření tehdy pomohlo rozbít odmítavou jednotu opozičních řad, již tehdy požadoval Jiří Paroubek. Výsledkem byly širší diskuse o státním rozpočtu a shoda na některých restriktivních opatřeních. Fakt je, že za svůj nečekaný tah si Vlastimil Tlustý od svého stranického šéfa vysloužil kritiku za politickou sóloakci.

O tři čtvrtě roku později, v předvečer vládního jednání o balíčku stabilizačních opatření, napodobil Tlustého variantu sám premiér Topolánek. Bývalému předsedovi sociální demokracie předložil pro změnu svůj balík vládních změn a v návaznosti na to mu odprezentoval rozpočtovou rozvahu. Tím podobnost končí. Jestliže v případě Tlustého byla schůzka se Zemanem spontánním gestem, tentokrát ji pečlivě zorganizovali Marek Dalík s Miroslavem Šloufem.

Leccos to vypovídá o jednom z pilířů, na němž vládní sestava stojí.

Den ode dne začíná být premiérovi i veřejnosti jasné, že s tak slabou podporou v Poslanecké sněmovně se dá vládnout jen s největšími obtížemi. O důvod víc, když dva lidovečtí poslanci (Carbol, Hovorka) ultimativně prohlásili, že pokud premiér odvolá jejich předsedu Čunka z vlády, postaví se proti ní. Mirek Topolánek si je tohoto a dalších omezení dobře vědom. Stejně jako po volbách, hledá i nyní širší zázemí pro podporu svého kabinetu.

Koncem roku 2006 ji našel mezi lidmi z okruhu bývalého sociálnědemokratického premiéra: část politiků kolem Zemana se tehdy snažila zamezit, aby vznikla velká koalice ČSSD a ODS, protože chtěla, aby sociální demokracie prošla „léčbou opozicí“. Jiná část, z okruhu Zemanova exporadce Šloufa, vtáhla do jednání určité podnikatelské zájmy, které se rozhodly novou vládní sestavu aktivně podpořit.

Je to pořád stejná vesta. Před čtyřmi lety prohlásil Ivan Pilip na sjezdu Unie svobody, že jeho strana není ve vládní koalici s celou ČSSD, ale jen se Špidlovou částí. Dnes by se to dalo vyjádřit stejně: křehká Topolánkova vláda se mimo dvě menší koaliční strany také opírá o určité zájmové skupiny kolem Zemanova křídla v sociální demokracii. Funkční alternativou tohoto uspořádání je pouze velká koalice obou největších stran, kterou však Topolánek minulý rok zavrhl. V duchu této logiky proto musí před každým důležitým hlasováním sbírat odpadlé hlasy, ber kde ber. V tomto smyslu není Topolánkova cesta výsledkem dočasného pominutí smyslů, ale může být označena za schůzku s neoficiálním koaličním partnerem.

Situace je však ještě složitější.

Sám Miloš Zeman tuto pseudokoaliční kartu vědomě nehraje, ale spíše ji využívají lidé z jeho okolí. On sám je v mimořádně složité situaci zraněného člověka, který není schopen vyrovnat se s novou realitou člověka vyobcovaného ze strany, již před čtrnácti lety znovuzaložil. Dnes už bezpečně ví, že kampaňovité útoky na jeho osobu v souvislosti s kauzou Lidového domu byly jen záminkou, jak ho před sjezdem ČSSD donutit k nepředvídané reakci. Tím, že ze sociální demokracie nakonec vystoupil, vběhl do pasti, kterou mu lidé kolem Jiřího Paroubka připravili. Není proto vůbec náhodné, že od této chvíle mediální frekvence jmen Altner a Lidový dům ustala. Zeman cítí, že ho někdo přechytračil, a tak se uzavřel světu, s nímž až na výjimky odmítá komunikovat. Na rozdíl od nejbližšího okolí, které pro něj usilovně hledá novou politickou platformu. Nezapomínejme, že v době příštích prezidentských voleb za pět let bude mít Zeman tolik let, co Ronald Reagan, když se stal poprvé prezidentem Spojených států.

Bohumil Pečinka