Co vymyslí nová komise k důchodům

Pavel Páral

MF Dnes 11. ledna 2010


Diář Pavla Párala

Eduard Janota sestaví novou Bezděkovu komisi a nechá ji přepočítat, jak je na tom český penzijní systém po krizi, tváří v tvář vážné situaci veřejných rozpočtů. A dělá dobře. Je sice dopředu jasné, jaký bude výsledek, ale není nad to mít jasná čísla a předat je těm, kteří si po volbách stoupnou za kormidlo. Přestože socialističtí politici problém budoucích důchodů zlehčují, je situace extrémně vážná a Česko dostalo řadu varování od všech relevantních mezinárodních organizací a institucí od EU po Světovou banku.

Evropská komise ve své poslední prognóze, ještě v době před krizí, předpovídala katastrofický dlouhodobý vývoj zadluženosti ČR, zejména z důvodu nereformovaného penzijního systému. V roce 2050 by měl dluh představovat 278 procent hrubého domácího produktu Česka. V dnešních číslech je to zhruba osm bilionů korun dluhu oproti současnému reálnému bilionu a něco. Tohle číslo je samozřejmě nesmyslné, protože takovou sumu nám nikdo nikdy nepůjčí a země mnohem dříve zkrachuje. Výsledkem bude drastická redukce všech státních výdajů a důchodů především. Krize tento scénář může ještě o několik let přiblížit.

Tolik pro informaci těch, kteří stále tvrdí, že žádný krach penzijního systému nehrozí a že na důchody bude vždy peněz dost. Jejich oblíbeným argumentem bývá, že Česko vydává na důchody necelých devět procent HDP, zatímco evropský průměr je dvanáct procent. Například Jiří Paroubek z toho před nějakým časem usuzoval, že je zde značný prostor pro zvýšení penzí. Jenže to mu asi nikdo neřekl, že ten rozdíl má jisté objektivní důvody. Především ve většině zemí se z vyplacených důchodů platí normální daň, což statisticky zvyšuje objem výdajů na penze, a navíc v Česku, kde je ve srovnání se světem mnohem menší spoluúčast na zdravotní péči, jde ze zdravotního pojištění ještě další pořádná sumička ve prospěch důchodců, aniž by to bylo započítáno do zmíněného ukazatele.

Dalším důvodem je skutečnost, že podíl mezd, z nichž se vybírá sociální pojištění, je v poměru k HDP v Česku, podobně jako v jiných méně vyspělých zemích, nižší.

A podobně jsou i nižší důchody podle těchto mezd spočítané. S ekonomickým růstem a bohatnutím společnosti se bude podíl mezd na HDP zvyšovat. Ze střednědobého hlediska to znamená, že z vyšších mezd stát vybere více peněz na důchody, ale dlouhodobě bude zase muset platit vyšší penze, takže finální dopad je negativní.

A třetím faktorem je skutečnost, že česká společnost sice stárne skoro nejrychleji v Evropě, ale zatím je stále ještě z demografického hlediska mladá. K prudkému zlomu dojde za nějakých dvacet let, což je z hlediska penzijního systému za chvilku a vhodný okamžik pro racionální penzijní reformu byl fakticky již promeškán.

Je jasné, že penzijní reformu není možné odkládat ještě jedno další volební období. A stejně jasné je, že podstatou té reformy musí být, že lidé budou muset vydat na zajištění svého stáří více peněz. Jedinou schůdnou cestou k tomu je vyvázat daňové poplatníky částečně z povinného sociálního pojištění a motivovat je, aby si na penzi spořili k penězům ušetřeným na odvodech ještě i něco navíc. A pokud volby vyhraje Jiří Paroubek a setrvá u svých bludů o zbytečně nízkých důchodech a nepotřebnosti zásadních změn, tak na to jeho děti zcela jistě tvrdě doplatí. Leč stejně tvrdě na to doplatí děti těch, kteří po penzijní reformě volají už deset let.

Že právě takový bude konečný výrok, který nakonec vypadne z nové Janotovy komise, je jisté ještě předtím, než byli jmenováni její členové. A až vypadne, děj se vůle voličova.