Edvard Beneš, Evropa a pozice českého státu v ní

Jiří Weigl

Ekonom 11.9., 15.09.2008

Šedesáté výročí úmrtí prezidenta Edvarda Beneše je vhodnou příležitostí zamyslet se nad širšími evropskými a geopolitickými souvislostmi jeho politiky. Edvard Beneš byl spolutvůrcem moderní české státnosti, osobou, která zásadním způsobem napomohla v době první světové války a těsně po ní prosadit vznik Československa a formovala jeho zakotvení v poválečném evropském uspořádání. S odstupem let dnes mnoho hovoříme o tom, že ve světle Mnichova a února 1948 nebyl jeho boj o udržení suverénního a demokratického českého státu úspěšný. Mluví se o Benešových selháních, o tragických omylech. Myslím, že jeho krokům a politice nemůžeme dobře porozumět, pokud se hlouběji nezamyslíme nad obecnějšími souvislostmi vzniku Československa a nebudeme se snažit porozumět zásadním změnám, které do evropské politiky přinesla první světová válka a které se svým způsobem projevují až do dnešních dnů.

Podíváme-li se do tisícileté historie českého státu, zjistíme, že byl vždy sice jasnou entitou, ale také vždy polosamostatnou či řadu století nesamostatnou součástí soustátí zvaného Svatá říše římská národa německého. S německým světem jsme byli spojeni civilizačně, kulturně i politicky. Královský titul obdrželi čeští panovníci od německého císaře, patřili mezi jeho privilegované volitele, později – za Lucemburků a Habsburků - byli němečtí císařové současně i českými králi. Skrze německy mluvící země k nám přicházely kulturní podněty ze světa, německá kolonizace změnila národnostní složení obyvatelstva českých zemí a ještě více historický český stát propojila s německým světem.

Vznik novodobého českého nacionalismu v 19. století a boj o českou národní emancipaci měl v této situaci logicky protiněmecký náboj a byl antagonistický stále silněji se prosazujícímu staršímu nacionalismu německému, který usiloval o sjednocení všech německých zemí, do mezi něž počítal i historické země české. Cíle německého nacionalismu byly pro české národní aspirace fatální. Ochranu proti tomuto nebezpečí hledala česká politická reprezentace nejprve v austroslavismu, ale habsburská monarchie, vytlačená později Bismarckem zcela z Německa, vysněnou roli ochránce malých národů hrát nechtěla, české národní požadavky ignorovala a skončila nakonec zcela podřízená agresivní politice vilémovského Německa posedlé touhou po světovládě. Bez zásadního otřesu, který přinesla první světová válka, byla idea samostatného českého státu, který by vznikl proti vůli sousední velmoci i německých obyvatel českých zemí, utopická a nerealizovatelná.

Samostatný český stát tak vznikl v důsledku války, proti vůli Německa a českých Němců. Ve své podstatě znamenal poprvé po tisíci letech radikální a programové vyvedení českých zemí z německého světa a mohl se jako suverénní stát udržet pouze tehdy, pokud bylo evropské uspořádání tomuto oddělení příznivé.

Tak tomu bezprostředně po první světové válce bylo. Evropská rovnováha, zásadní pojem, kolem něhož se točila politika evropských velmocí po celé 19. století, byla zásadně narušena tím, že z koncertu velmocí vypadlo po bolševické revoluci Rusko, které bylo nezbytnou podmínkou pro dlouhodobé udržení rovnováhy západních velmocí s Německem poté, co překoná následky válečné porážky a obnoví svou sílu. Beneš správně pochopil tuto vzniklou nerovnováhu a potřebu Francie vytvořit si spojence na východních hranicích Německa, kteří by absenci tradičního ruského spojence alespoň částečně vyvážili. Proto byla nová Československá republika v době svého vzniku i po celé meziválečné období pevně opřena o Francii, tvořila centrum jejího spojeneckého systému ve střední Evropě a viděla ve Francii pevnou garanci své nezávislosti především vůči dočasně oslabené a potenciálně nebezpečné německé velmoci ve svém sousedství.

Beneš ovšem nepochopil zásadní změnu, kterou do uvažování západních velmocí první světová válka přinesla. Nepochopil dopad traumatu válečného masakru a miliónových obětí na frontách pro politické uvažování britských a především francouzských politických elit. Nezaznamenal jejich upadající víru v úspěšnost politiky vyvažování a omezování Německa v situaci, kdy Sovětský svaz nemohl být demokratickému Západu důvěryhodným a přijatelným spojencem. Nedocenil, že politika mocenského vyvažování Německa, příliš silného a velkého, a v důsledku toho trvale ohrožujícího evropskou rovnováhu, která dominovala před a bezprostředně po válce, je západními velmocemi postupně opouštěna jako nerealistická a riskantní a vrch získává snaha o dohodu s Německem.

Prvním zcela zřejmým projevem této změněné strategie bylo v roce 1925 Locarno, které ponechalo otevřenou otázku východních hranic Německa. Na tomto směřování britské a francouzské politiky nic nezměnil ani nástup Hitlera k moci v roce 1933. Politika appeasementu, později tolik vysmívaná jako projev ignorantství, hlouposti a naivity britských a francouzských státníků, byla nepochybně jejich tragickou chybou vůči šílenému německému diktátorovi, ale měla hlubokou politickou logiku jako snaha o vytvoření partnerství s oprávněně emancipovaným Německem, které by umožnilo řešit evropské problémy dohodou evropských velmocí, bez Ruska a bez Spojených států, které se po krátkém válečném intermezzu rychle stáhly do izolace od evropských záležitostí. Tato představa nové evropské mocenské architektury rychle zkrachovala, protože Hitler neusiloval o dohodu, ale o dominanci a nadvládu a nehodlal se žádnými kompromisy a dohodami omezovat ani je dodržovat. Pro Edvarda Beneše a Československo to byla na jedné straně tragédie, na druhé straně však i štěstí v neštěstí.

Pro československý stát, vzniklý díky francouzsko-německému antagonismu, měly snahy o přeměnu tohoto latentního nepřátelství ve spolupráci smrtící důsledky. V Mnichově Velká Británie a Francie jasně ukázaly, že jsou za německou spolupráci ochotny zaplatit umožněním německé dominance ve střední Evropě a obětováním spojenců, kteří v novém paradigmatu již nebyli potřeba. Kdyby Hitler byl konvenční politik, který by se spokojil rolí v nově ustaveném koncertu velmocí, realisticky hodnotil své politické možnosti a po vzoru Bismarcka si ukládal sebeomezení, byly by změny stanovené Mnichovskou dohodou nevratné. Český stát by byl trvale zmenšeným satelitem Německa. Hitler pro nás naštěstí takovýmto realistickým politikem nebyl a důsledkem byla druhá světová válka.

Druhá světová válka, v níž se proti nacistické agresi byl nucen spojit celý demokratický svět i komunistická velmoc, umožnila Edvardu Benešovi prosadit myšlenku negace Mnichova a obnovení Československa. Beneš ovšem nevěřil, že porážkou Německa bude nezávislost a suverenita českého státu zajištěna trvale. Oprávněně očekával, že i po porážce Německo obnoví po čase svou sílu a vliv, a po zkušenostech ze 30. let se obával, že ponechání střední Evropy německému vlivu nebylo pouze krátkodobým vychýlením politického směřování západních velmocí, ale že to byl výsledek změny jejich strategických priorit. Z jeho pohledu bylo potom jedinou možností, jak dát naší suverenitě pevnější bázi, vtažení vítězícího Sovětského svazu do středoevropského prostoru. Snažil se proto rostoucích evropských ambicí Stalinova impéria využít k podpoře své věci a doufal, že se ve střední Evropě podaří vytvořit mocenskou rovnováhu mezi Západem a Sovětským svazem, díky níž bude možno obnovit předválečný československý stát a udržet jej proti očekávanému německému revizionismu. Odsun sudetských Němců byl pak domácí pojistkou proti opakování předválečného vývoje.

Benešovou chybou nebylo pouze to, že stále úporně vedl protiněmeckou válku i v době, kdy bylo jasné, že k porážce směřující či již poražené Německo dlouho reálnou hrozbou obnovenému Československu být nemůže, i to, že nedocenil charakter a metody stalinismu. Nepochopil především to, že stará koncepce evropské mocenské rovnováhy, která umožnila na svém samotném konci vznik Československa, již patří minulosti. Poválečná Evropa definitivně přestala být centrem světa, jemné vyvažování jejích mocenských poměrů světovými velmocemi přestalo být aktuální. V Jaltě byla brutálně rozdělena mezi Východ a Západ a Československo přiřazeno do zóny sovětské. Předúnorové intermezzo u nás a uchopení totální moci komunistickou stranou byly jenom doprovodné jevy tohoto zásadního geopolitického vymezení. Edvard Beneš byl pouze statistou tohoto dramatu, který zřejmě chápal jeho logiku, neměl však již sílu se mu postavit.

Pád komunismu na konci 80. let XX. století, rozpad sovětského bloku nakonec i Sovětského svazu samotného a obnovení demokratických poměrů ve středoevropských postkomunistických zemí nebyly pouze likvidací jaltského poválečného systému a návratem kamsi do poměrů před druhou světovou válkou, jak mnohdy zaznívalo. Šlo o změnu daleko zásadnější, která následným vývojem negovala i uspořádání vzniklé první světovou válkou. Rozpad Československa, Jugoslávie a Sovětského svazu vytvořil ve střední Evropě konglomerát malých a slabých států mezi znovusjednoceným Německem a vzdáleným Ruskem, zatlačeným do svých hranic ze 16. století. Český stát se dnes, poprvé ve své moderní historii, geopoliticky vrací tam, kde se po tisíc let nacházel – na orbitu evropského soustátí s těžištěm v Německu. Na rozdíl od středověké Svaté říše římské se dnes toto soustátí nazývá Evropská unie a český stát zde - tak jako v minulosti - není a nebude suverénní a nezávislou entitou.

Nebudeme-li na Evropskou unii pohlížet prizmatem a rétorikou eurooptimistické propagandy, ale skeptickým a možná trochu cynickým pohledem mocenské politiky, dovodíme, že dnes dochází k naplnění představa, která se zrodila po první světové válce – Evropu řídí metodou vzájemných kompromisů koncert evropských velmocí, do něhož nepatří ani Rusko, ani Spojené státy. To, že se tento vývoj bez velkých problémů a otřesů prosadil, zatímco v minulosti každý pokus o něco podobného vedl k válečné konfrontaci, svědčí o tom, že v éře globalizace se Evropa samotná posouvá mimo centrum světového dění a globální antagonismy nacházejí jiné aktéry i těžiště.

Moderní česká státnost tak ve svém vnějším zakotvení za 90 let své existence opsala kruh. V roce 1918 radikálně vybočila z německé střední Evropy, opřena o mocnější politické soupeře Německa. Nebyla však schopna toto nezávislé směřování ustát a byla násilně vržena zpět buď do nacistické nové Evropy nebo do sovětského područí, aby se znovu, tentokrát dobrovolně, vrátila zpět do uspořádání s německou hospodářskou i politickou převahou. První fáze tohoto cyklu, jíž vděčíme za vznik našeho moderního státu a jež je v oblasti zahraniční politiky spojena především se jménem Edvarda Beneše, se mnohým může zdát neúspěšnou, avšak zejména díky němu a jeho dílu dnes odevzdáváme Evropské unii významné součásti své státní suverenity jako nezpochybnitelná a respektovaná národní a státní entita. Především proto by měl Edvard Beneš zůstat v naší paměti jako velký státník, státník, v jehož éře jsme byli alespoň dvě desetiletí skutečně nezávislou a suverénní zemí.

Jiří Weigl