Poslancům a Senátorům o Lisabonské smlouvě
Petr Mach
Předseda vlády České republiky Mirek Topolánek podepíše 13. prosince v Lisabonu tzv. Lisabonskou smlouvu, která by měla zásadním způsobem změnit postavení České republiky v Evropské unii, oproti stavu jak ho schválili občané v referendu roku 2003, a to přesto, že v 19. listopadu 2006 „[Kongres ODS zakázal] všem politikům ODS předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou.“ (usnesení 17. Kongresu ODS)
Blokační menšina
Smlouva bude předložena parlamentu, který v souladu s Ústavou České republiky buď rozhodne o konání referenda v této věci, nebo bude sám o ratifikaci rozhodovat. Když nedodržel předseda Občanské demokratické strany usnesení vlastního Kongresu, mají ještě šanci jej dodržet její poslanci a senátoři. Každý poslanec a senátor by měl rozhodnout nezávisle, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí o osudu České republiky na mnoho let dopředu.
Osud České republiky je tak v rukou našich zvolených zástupců, 200 poslanců a 81 senátorů. K zachování současných podmínek členství v EU (tedy k nezhoršení podmínek) je potřeba, aby se našlo 81 poslanců
nebo 33 senátorů, kteří nezvednou ruku pro Lisabonskou smlouvu, to jsou blokační menšiny pro odmítnutí Lisabonské smlouvy.
Co říká Ústava České republiky
Článek
10a
(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.
(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.
Článek 39
(4) K přijetí ústavního zákona a souhlasu k ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v čl. 10a odst. 1 je třeba souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů.
Konání referenda by bylo logické, protože 77% hlasujících voličů hlasovalo v referendu 14. června 2003 při 55% účasti občanů pro stávající podmínky našeho členství v EU. Bylo by tedy logické na změnu podmínek použít nástroj stejné právní síly, tj. referendum podle stejného ustanovení Ústavy České republiky. Nicméně parlament má samozřejmě suverénní právo rozhodnout o osudu Lisabonské smlouvy sám.
Co mění Lisabonská smlouva?
Vláda by měla každopádně – jak členům parlamentu České republiky tak občanům
– pravdivě sdělit, JAK chce postavení České republiky v EU změnit a PROČ.
JAK má Lisabonská smlouva změnit podmínky postavení České republiky v EU, můžeme říct za vládu: 1) Hlas zástupce České republiky při rozhodování o směrnicích v Radě ministrů se má změnit ze současných 3,5% (12 hlasů z 345) na 2,07 % (podíl na populaci). Naopak váha německého hlasu se podstatně zvýší. 2) Evropská unie si má přisvojit mnoho nových pravomocí na úkor České republiky včetně většinového hlasování o energetice nebo evropských financích. 3) Přestože se smlouva nenazývá „ústavou“, ruší se možnost jednostranného okamžitého vystoupení z EU a EU získává právo přisvojovat si další pravomoci bez nutnosti ratifikace členskými zeměmi. PROČ toto česká vláda chce, není zřejmé.
Jak hlasovat?
Pokud poslanci a senátoři neumožní rozhodnout o změně smluvního uspořádání v referendu, nabízím jim zde návod, jak hlasovat při ratifikaci Lisabonské smlouvy:
Zastánci Lisabonské smlouvy: |
Zastánci stávající smlouvy: |
Chci zmenšit váhu České republiky o 40 % při hlasování o směrnicích v Radě, s vědomím toho, že polovina naší legislativy má dnes původ v EU? Zároveň chci váhu německého hlasu zvětšit o 100 %? |
Chci zachovat současnou váhu českého hlasu v EU na úrovni, kterou schválili občané v referendu? Také chci, aby váha německého hlasu byla nadále jen 2,4 krát vyšší než váha českého hlasu, a ne 8 krát vyšší jako v navrhované smlouvě? |
Chci, aby bylo zrušeno pravidlo střídavého předsednictví všech členů a aby mohli stálého prezidenta zvolit velké státy proti naší vůli? | Chci zachovat stávající pravidlo střídavého předsednictví EU, aby i Česká republika měla jistotu, že bude někdy předsednickou zemí? |
Chci, aby nám pravidla směřování hospodářské politiky určovala Evropská unie a aby „sociálně tržní hospodářství“ bylo oficiální doktrínou? | Chci, aby si nadále o směřování hospodářské politiky rozhodovala Česká republika sama? |
Chci, aby se na nás vztahovala Evropská charta základních práv místo naší Listiny základních práv a svobod a aby tato práva vykládal soud EU v Lucemburku? | Chci zachovat naší českou Listinu základních práv a svobod, kterou v konečné instanci vykládá náš Ústavní soud? |
Chci, aby se o financích EU hlasovalo pomocí většinového hlasování a aby o tom, kolik budeme do EU platit, rozhodovali ostatní? | Chci zachovat českým zástupcům právo veta proti při rozhodování o tom, kolik kdo do EU platí, a kolik z EU dostává, jak nám to zaručuje stav schválený občany v referendu? |
Chci, aby Česká republika mohla být přehlasována v mnoha dalších věcech, včetně klíčové oblasti energetiky? | Chci, aby si Česká republika ponechala v oblasti energetiky a dalších důležitých věcech právo veta? |
Chci, aby si EU dohodou premiérů mohla přisvojovat další pravomoci bez nutnosti ratifikace členských států? | Chci, aby každé další přesuny pravomocí na EU podléhaly i nadále ratifikaci suverénních členských států? |
Chci, aby případné vystoupení z EU podléhalo dohodě o vystoupení nebo dvouleté výpovědní lhůtě? | Chci zachovat současný stav, kdy lze členství v EU jednostranně vypovědět? |
Hlasuji pro Lisabonskou smlouvu! | Nehlasuji pro Lisabonskou smlouvu! |
Vláda, aniž by to nahlas řekla občanům České republiky, souhlasila s obrovským přesunem pravomocí na Evropskou unii. Nesděluje občanům rozsah změn a nesděluje PROČ si přeje připravit Českou republiku o mnoho práv.
Přejme si, aby se poslanci a senátoři rozhodli odpovědně, jako suverénní zástupci občanů České republiky. Každý poslanec a senátor by měl jasně říci svým voličům, jestli si tyto změny přeje a případně proč. Neberme ohledy na to, co si přeje německá kancléřka či francouzský prezident. Rozhodujme se
jako suverénní osoby o tom, co je dobré pro nás.
Autor je výkonným ředitelem Centra pro ekonomiku a politiku a editorem časopisu Laissez Faire. Článek vyšel v Laissez Faire, listopad 2007.