Bezpečnost pacientů především

Miroslav Ouzký

14.04.2009, Euro

Nedávno rozvířila česká média zpráva, že v ČR provozoval praxi HIV pozitivní stomatolog. Tento mladý cizinec měl nejen AIDS, ale i zakázáno vykonávat tuto činnost. A neměl ani platné povolení k pobytu. Okamžitě po zveřejnění zprávy Svaz pacientů kritizoval ministerstvo zdravotnictví, že pro ochranu pacientů téměř nic nedělá. Jeho prezident Luboš Olejár vznesl požadavek, aby očkující nebo operující lékaři byli zcela zdraví. Proti návrhu povinného vyšetření zdravotníků vystoupil prezident České lékařské komory Milan Kubek i náměstek ministra zdravotnictví Marek Šnajdr.

OPATŘENÍ

Povinné vyšetření lékařů se dle ohlasů v médiích setkalo s pozitivní odezvou veřejnosti. Je logické, že stanete- li se pacientem a máte podstoupit nějaký zákrok, chcete, aby ošetřující lékař byl zdravý. A aby naopak vaše zdraví ještě víc neohrožoval. Odhlédněme od postesknutí zdravotníků: Kdo bude vyšetřovat pacienty, aby neohrožovali nás? Je v tom totiž určitý rozdíl. Podstupujeme-li léčbu či zdravotní vyšetření, klíčové rozhodnutí je na straně lékaře. Ten rozhoduje o stupni ochrany při kontaktu či o úrovni hygieny zdravotnického zařízení.

Shodou okolností se v současné době v Evropském parlamentu projednává legislativní norma Bezpečnost pacientů od italské europoslankyně Amalie Sartoriové. Zatímco standardy poskytované zdravotní péče jsou záležitostí každého členského státu EU a plně v působnosti národních ministrů zdravotnictví, bezpečnost pacientů spadá do takzvané ochrany veřejného zdraví. Ta je však unijní, tedy celoevropskou záležitostí. Z tohoto důvodu byla zřízena unijní agentura Evropské středisko pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC), která sleduje šíření infekčních chorob v Evropě a koordinaci kroků v boji proti nim. Dalším opatřením je dosažení jednotné evropské úrovně v ochraně pacienta během léčebného procesu.

ZARÁŽEJÍCÍ POČET

Překvapit může informace, že v Evropě je ročně způsobena újma osmi až dvanácti procentům pacientů přijatých do nemocnic - tedy sedmi až patnácti milionům ročně. Tento počet zaráží. K tomu navíc u jednoho pacienta z dvaceti, tedy přibližně u čtyř milionů ročně, nastává přenos nemocniční infekce. Tato legislativní norma obsahuje nejen současná fakta, ale i návrhy budoucích řešení. V jednom doporučení se tvrdí, že bezpečnost pacientů mohou zlepšit komunikační technologie, například elektronické zdravotní záznamy nebo předpisy. V této normě lze také objevit snahu o zvýšení počtu ošetřovatelů specializovaných na kontrolu infekcí. Jde však spíše o zbožné přání. Dále se v ní klade důraz na zvýšení kvality použitých materiálů, záruku maximální čistoty a nutnost asepse.

Jednorázové materiály jsou dnes v praxi běžné, přičemž určité rezervy možná jsou v operačním rouškování. Věnovat zvýšenou pozornost takzvaným nasokomiálním infekcím, jež se speciálně vyskytují ve zdravotnických zařízeních, je pro každého českého zdravotníka již standardní záležitostí.

V normě je také zmiňována větší a lepší informovanost pacientů včetně pravidelných informačních kampaní a podpora výzkumu. Lékařské výkony mohou v určitých případech způsobit újmu na zdraví pacientů a nelze tomu zabránit. Úkolem je tato rizika minimalizovat.

OBTÍŽNĚ USKUTEČNITELNÉ PŘÁNÍ

Pokud jde o obávaný vir HIV a případ v České republice, je to vážný problém. Ohledně eliminace takových případů je však třeba si uvědomit, že v současné době v ČR pracuje přibližně 40 tisíc lékařů. Aby jejich vyšetření mělo smysl, museli by být pravidelně kontrolováni - minimálně dvakrát ročně. Ani to by však neodstranilo možnost působení lékaře, který se nakazil virem HIV. Přání Svazu pacientů bude tedy obtížně uskutečnitelné.