Ohrožení jsou reálná

Alexandr Vondra

23.10.2006, Euro

Bude muset Česká republika zažít vážný teroristický útok, aby se i u nás začala brát vážně světová bezpečnostní rizika? To je otázka, která mě napadá po přečtení článku místopředsedy Poslanecké sněmovny Lubomíra Zaorálka. Z jeho textu zaznívá nekonečný optimismus, že diktátorským režimům lze domlouvat a vést s nimi rozumný dialog a že vedení těchto totalitních států můžeme smírným způsobem pacifikovat a nakonec i přesvědčit o výhodách světa svobody a demokracie.


Severní Korea představuje riziko. Nic z toho pochopitelně není pravda. Mezinárodní společenství vedlo se severokorejským vedením šestistranné rozhovory za účasti Spojených států, Číny, Ruska, Japonska, Jižní Koreje a KLDR. Bylo to však severokorejské vedení, které od nich bez důvodu odstoupilo a začalo mezinárodnímu společenství vyhrožovat. Nejdříve předvedlo, že disponuje raketami včetně mezikontinentální střely Tepodong- 2, a nyní světu ukázalo, že dokáže vyrobit jadernou nálož. Navíc prohlašuje, že je ochotno tuto zbraň použít. Nedomnívám se, že svět má sedět se založenýma rukama a sledovat, jak se absolutistický totalitní režim neštítí kvůli podpoře ozbrojených sil a jaderného výzkumu vyhladovět vlastní obyvatelstvo, zatímco jeho nejvyšší vůdce popíjí nejdražší francouzské víno, nechává si stavět monumentální sochy na vlastní počest a pořádá hromadné popravy všech, kdo jen v náznaku vyjádří nesouhlas s oficiální linií strany. Severní Korea představuje bezpečnostní riziko nejen kvůli nekontrolovatelnosti jakýchkoli dohod a iracionalitě chování jejího vedení, ale především kvůli ochotě podělit se o své nukleární "socialistické výdobytky" s kýmkoli, kdo nabídne lákavou finanční nabídku. V devadesátých letech skončily severokorejské rakety ve výzbroji pákistánské armády a prokázán je také transfer severokorejských jaderných technologií do Íránu. Neexistuje proto záruka, že se tentokrát severní Korea nepodělí o své jaderné zkušenosti třeba s fanatiky z al- Káidy.

Prvořadá je bezpečnost obyvatel. Každá vláda musí dbát především o bezpečnost vlastního obyvatelstva. Lidé se obvykle o sebe dokážou postarat téměř ve všech oblastech života. Nedokážou jedině - a proto je právě zde role vlády nezastupitelná - , pokud jde o jejich bezpečnost. Proto se ani Česká republika nemůže chovat, jako by ve světě neexistovala reálná bezpečnostní rizika. Naopak. Společně s našimi aliančními spojenci se musíme připravit na případnou obranu proti nim. Opačný postup by byl nezodpovědný a hazardoval by se zajištěním bezpečnosti obyvatel. Žijeme v globálním světě, v němž se jaderné technologie bohužel šíří, ať se nám to líbí nebo ne. Opravdu bych byl nerad, aby nás teprve útok proti naší zemi musel popohnat od slov k činům.

Hrozba z Teheránu. Nevím, proč panu Zaorálkovi úvaha o Íránu útočícím na střední Evropu připadá nesmyslná. Teheránští klerici již disponují raketami schopnými zasáhnout část Evropy a naše země jako členský stát NATO a EU je na Blízkém východě vnímána jako nedílná součást západní euroatlantické civilizace. Islámským fanatikům bude vcelku jedno, zamíří- li své " šípy" proti Bruselu, Berlínu či Praze. Svůj účinek by takový čin splnil v každém případě. Navíc i Írán dnes pilně pracuje na jaderném výzkumu, jeho prezident otevřeně vyhrožuje jediné skutečně demokratické zemi na Blízkém východě - Izraeli - , odmítá dialog a nabídky od evropské vyjednávací trojky - Francie, Británie, Německo - a jeho jaderným programem se musí opakovaně zabývat Rada bezpečnosti OSN. Skutečnost, že teheránské vedení dodnes nevysvětlilo, proč Írán, země s rekordními zásobami ropy a zemního plynu, potřebuje jaderné elektrárny vůbec stavět, proč buduje jaderná zařízení na přísně tajných vojenských základnách a proč byla jejich existence dlouhá léta před Mezinárodní agenturou OSN pro atomovou energii skrývána, nemůže nechat klidně spát žádného světového politika, kterému není lhostejná bezpečnost vlastní země.

Obrana je nutná. Nestrkejme hlavu do písku a podívejme se na svět bez růžových brýlí. Vážná bezpečnostní rizika existují. Veďme o nich proto vážnou veřejnou debatu. S tímto názorem pana Zaorálka se plně ztotožňuji. Rád bych se ho ale zeptal, proč vláda sociální demokracie tuto diskusi s českou veřejností již dávno nezahájila, když o české spolupráci na protiraketové obraně jednal její ministr obrany Jaroslav Tvrdík ve Washingtonu již v roce 2002. Systém protiraketové obrany, jehož součástí by byla i případná základna na českém území, není namířen proti konkrétnímu nepříteli, jak se mylně pan místopředseda domnívá. Má zajistit bezpečnost občanů naší země a našich spojenců, ať ji ohrozí kdokoli. Dnes se nám může zdát, že největší potenciální riziko představují islámští sebevražední atentátníci či mezikontinentální rakety vystřelené z oblasti Blízkého východu. Souhlasím, že v budoucnu může bezpečnostní riziko hrozit odjinud. Ale právě proto je systém protiraketové obrany budován, aby odvrátil balistické rakety vystřelené na Evropu odkudkoli. Dům si zabezpečujeme bezpečnostním zámkem, i když nevíme, kdo nás může vykrást a zda zloděj vůbec přijde.

Bilaterální spolupráce je v pořádku. Naše bilaterální spolupráce se Spojenými státy či s jiným členským státem NATO nikterak nenarušuje systém kolektivní bezpečnosti NATO. Francouzsko- německá společná jednotka také alianci nerozvrátila. Navíc článek 3 Washingtonské smlouvy jasně říká, že pro účinné dosažení cílů této smlouvy budou smluvní státy jednotlivě i společně vzájemnou výpomocí rozvíjet svou individuální i kolektivní schopnost odolat ozbrojenému útoku. Nevím tedy, proč by bilaterální polsko- americká či česko- americká spolupráce měla vést až ke štěpení členských států NATO, jak naznačuje pan místopředseda. Je tomu spíše naopak. Američané svůj protiraketový systém budují na základě vlastního zákona, a když se evropští spojenci odmítnou na jeho výstavbě podílet, reálně hrozí, že se Spojené státy schovají pod vlastní deštník a o spolupráci v rámci NATO začnou ztrácet zájem. Organizace, která nám dnes garantuje bezpečnost a obranu, by se tak proměnila ve vyčpělou byrokratickou instituci, která nezaručí vůbec nic.

Nejde jen o českou otázku. Souhlasím, že raketová obrana nemůže být jen českou otázkou. Aliance již má studii o proveditelnosti takové obrany v rámci NATO a chystá se o ní dále diskutovat a plánovat další postup. Navíc aliance otázku protiraketové obrany úzce diskutuje i s Moskvou. Strašení ruským medvědem jsme zažili již při rozšiřování NATO. Žádná eskalace tenkrát nenastala a nepředpokládám, že proběhne v případě protiraketové obrany. Protiraketová obrana není samospasitelná, představuje jen střípek z mozaiky při zajišťování naší bezpečnosti. Již sedm let jsme dobrovolnými členy jediného systému kolektivní bezpečnosti, který za více než padesát let existence prokázal svou životaschopnost. Severoatlantická aliance nám garantuje, že když někdo napadne Českou republiku, ostatní členské státy budou takový útok brát jako útok proti nim. Na druhou stranu musíme i my být připraveni plnit své alianční závazky a být ochotni se podílet na kolektivní bezpečnosti. Polsko má ve Spojených státech velký kredit nejen kvůli své velikosti, ale i kvůli své pověsti důvěryhodného spojence. Polské vedení nikdy nepodnikalo žádné česko- řecké iniciativy, které by házely alianci klacky pod nohy. Není proto žádným překvapením, že se s Polskem počítá také při budování obranného deštníku.

Buďme důvěryhodným spojencem. Myslím, že zde nemusím opakovat argumenty o ekonomické výhodnosti takové základny na českém území, o zvýšení technologické spolupráce s USA či o zvýšení naší bezpečnosti v důsledku těsnější spolupráce se Spojenými státy. Evropská unie se v klíčových zahraničněpolitických otázkách často jen složitě domlouvá na společném postoji, společná zahraniční a bezpečnostní politika je zatím doslova v plenkách. USA zatím vždy ukázaly svoji ochotu postavit se útočnému diktátorovi a dostály svým spojeneckým závazkům. A proto pokud budeme americkou stranou vyzváni k účasti na protiraketové obraně, važme si takové důvěry, nepodceňujme světová bezpečnostní rizika a zachovejme se i my jednou jako důvěryhodný spojenec.