Voliči směřují k polaritě. Proč jim nevyhovět

Dušan Šrámek

I když se předpokládalo, že to v krajských a senátních volbách oranžoví modrým natřou, takový výsledek nečekal nikdo. Zatímco v Lidovém domě šumělo šampaňské, na Jánském vršku bylo jako o funuse. Co bylo příčinou tak nečekaného výsledku?

Předně je třeba říci, že ten, kdo obhajuje dosažené, je na tom vždy hůře než vyzyvatel. Zvláště to platí pro dosavadní situaci, kdy dominantním hráčem v obou volebních partiích byla právě ODS. Té se dvakrát podařilo dobýt krajské bašty, přičemž svůj úspěch v historicky prvních krajských volbách v roce 2000 znásobila o čtyři roky později, kdy kromě Jihomoravského kraje, kde jí vítězství uteklo o necelých dva tisíce hlasů, zvítězila ve všech ostatních. Od přelomu letopočtu se jí rovněž dařilo postupně setřásat kletbu „všichni proti“, která stranu pronásledovala již od prvních senátních voleb. Tehdy na druhé kolo, kdy postoupila většina kandidátů za tehdy rovněž nejsilnější stranu pravolevé vládní koalice, reagoval Josef Lux výzvou k podpoře kandidátů jiných stran, včetně ČSSD. ODS byla touto ostrakizací postižena především v dobách opoziční smlouvy, kdy se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny – opozičně smluvní ČSSD na straně jedné, a amorfní uskupení „pravdy a lásky“ opírající se o bývalého prezidenta Václava Havla na straně druhé, které těžilo ze „zrady“pravice umožněním existence Zemanovy menšinové vlády ČSSD. Tato kletba postupně mizela s koncem Klausovy éry v ODS a to díky otevřenosti Mirka Topolánka dalším pravicovým či nelevicovým hnutím a stranám. Právě v těchto doplňovacích volbách do Senátu pominula kletba definitivně, kdy pravdoláskovní seskupení (KDU – ČSL, Strana Zelených, Evropští demokraté a různí nezávislí), nebylo schopno a ochotno postavit společného silného kandidáta jak proti ODS, tak ČSSD. Paradoxně právě ve chvíli, kdy ODS měla konečně šanci těžit z ukončení tohoto pravicového bratrovražedného boje, kromě hlavního města, kde bodovala ve všech třech obvodech, jí ostatní trumfy z ruky vyrazila ČSSD, pro níž byl naopak až doposud Senát noční můrou. ODS nepomohlo ani varování před zoranžověním horní parlamentní komory, protože kromě již značně opotřebovaného mobilizačního varování v podstatě neměla co jiného nabídnout. I když ODS nakonec druhé kolo senátních voleb na plné čáře prohrála, důležitější je jiný moment, a to právě pokračující personifikace boje o Senát na souboj mezi dvěma dominantními stranami, mezi nimiž se stále více vytrácí jakákoli alternativa z hlediska volebních preferencí. S touto pro ně nepříjemnou tendencí jsou postupně seznamováni jak lidovci, tak ostatní strany a hnutí. Pokud by tento trend pokračoval, do několika let se mohou stát volby do Senátu prakticky pouze soubojem mezi ODS a ČSSD, s tím, že výsledky budou pouze odrážet momentální reakce voličů na chování a jednání obou stran v závislosti na zvládnutí jejich probíhající vládní či opoziční roli.

Nejde ale jenom o trend, který by se týkal pouze senátních voleb. Podobně lze vysledovat postupnou polarizaci volebních preferencí i v případě voleb krajských. Základní otázka, která se jistě každému vybavila po oznámení letošních výsledků je ta, zda a jaký smysl kraje coby mezistupeň veřejné správy mezi obcemi a centrem vůbec mají. Ať již budeme analyzovat a vysvětlovat důvody porážky ODS a vítězství ČSSD jakkoli, jedno je nepochybné. Krajské volby byly nakonec skutečně referendem o vládě Mirka Topolánka, respektive, což je možná výstižnější, o vládě ODS. Občané neřešili konkrétní fungování toho kterého krajského hejtmana a krajské rady, ale Topolánkův batoh a Julínkovy poplatky u lékaře. Je sice pravda, že ČSSD nic jiného nezbývalo, než hrát celostátní témata, neboť její krajští lídři by stěží našli krajské město na mapě, důležité ovšem je, že to tak cítili sami voliči. Osm let od začátku trvání krajů a dvanáct let od od doby vzniku horní komory parlamentu se tak naplnila chmurná předtucha Václava Klause. Ten se ještě coby předseda ODS netajil svým názorem, že obě tyto mocenské instituce mají sloužit pouze k zakopání politických protivníků v případě dominance jeho strany.

Svým způsobem byly kuriózní již vůbec první krajské volby před osmi lety. Takzvaná druhá fáze reformy veřejné správy, kterou byly kraje zřízeny, prošla parlamentem hlasy sociálních demokratů a tehdejší Čtyřkoalice. Přesto ve volbách zvítězila, byť ne drtivě ODS, která po celou dobu schvalovacího procesu proti jejich zřízení bojovala, přičemž daleko úspěšnější, než tomu odpovídaly výsledky voleb do sněmovny, byly rovněž komunisté, kteří proti reformě veřejné správy hlasovali rovněž. Převahu obou stran, které kraje považovaly za mrtvě narozené dítě, ještě zvýraznily volby minulé, tedy v době parlamentní vlády pravolevé koalice ČSSD, KDU – ČSL a US – DEU. I tyto volby lze totiž označit za svým způsobem referendum o stávající vládě, kdy tehdy občanští demokraté smetli sociální demokraty stejně, tak jako oni letos je. Velkolepost tehdejšího výsledku ODS oproti současnému výsledku ČSSD narušoval tehdy již zmíněný Jihomoravský kraj, ale přepočteno na mandáty jednotlivých zastupitelů, získala dnes ČSSD pouze o čtrnáct více zastupitelů, než získala před čtyřmi roky ODS, což není zase tak epochální rozdíl.

Horší je to již s oběma dalšími vládními stranami. Lidovci přišli oproti minulým krajským volbám o čtyřicet tři mandátů, a Zelení neobhájili ani ty dva zastupitele, které měli doposud. U obou stran tak krajské volby naznačily, co potvrdily o týden později volby senátní, a to již zmíněný trend polarizace voličské přízně mezi obě dominantní politické stany. Problémem sám o sobě je pak existence antisystémové KSČM, která se ostatním politickým stranám hodí pouze ad ho k prosazení dílčích politických kroků (volba hlavy státu, schvalování zákonů), a jejíž existence a úspěšnost se tak vymyká řadě politologických pouček platných pro ostatní strany. Lidovci i Zelení shodně označují za viníky svého neúspěchu obě velké strany, respektive primární souboj mezi nimi, který ovládl veřejnou scénu před volbami. Problém je ale spíše opačný. Je otázkou, zda témata, která nabízejí, jsou pro voliče natolik smysluplná, aby byly alternativou jak pravicových liberálů, tak zastánců etatistického pojetí sociálního státu. Volební výsledky tak jednoznačně ukazují na chování voličů podle principů většinového volebního sytému i přes existenci poměrného systému v nejdůležitějších volbách do sněmovny. Možná by bylo pro ODS, ale potažmo i ČSSD, která by se tím do budoucna mohla zbavit hrozby vládnutí za pomoci komunistů, účelné vytvoření velké koalice, jejímž jediným cílem by byla změna Ústavy na většinový systém. Obě strany pro to mají dnes v obou komorách ústavní většinu, a změna vy rezonoval i s přáním voličů, kteří podle tohoto volebního sytému upravují i své chování. .