Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Mluvme o srpnu bez sentimentu a ublíženosti

Mirek Topolánek

21.08.2008, Lidové noviny

Čím bylo pražské jaro 1968? Čím bylo, případně je pro mne, pro aktivní i pasivní přímé účastníky, čím je či čím by mohlo být pro dnešní mladé a další generace? Čtyřicáté výročí těchto událostí, vrcholících právě 21. srpna invazí "bratrských spřátelených armád", je ten správný čas pro kritickou analýzu zbavenou nánosu sentimentu, ublíženosti a mýtů.

Připouštím, že v hodnocení pamětníků, tedy i v mém, vždy musí nutně převažovat subjektivní soudy. Chci se přitom vyvarovat paralely se současným děním v Gruzii, přestože má podobné znaky, aktéry, důvody i cíle.

Přirozený a vytoužený cíl Pražské jaro začalo jako frakční boj v komunistické straně. Nemělo jít o zásadní proměnu režimu. Jenomže kosmetické reformy, které Dubčekovo vedení nabídlo a jimiž zamýšlelo posílit stabilitu systému, lidem nestačily. Chtěli víc a postupně si vynucovali další a další ústupky. Z palácového převratu se oproti plánu stalo všelidové hnutí za opravdovou svobodu a demokracii. K těmto hodnotám většina obyvatel tehdejšího Československa mířila jako ke skutečnému, přirozenému a vytouženému cíli, zatímco Dubčekovi přesvědčení komunisté věřili, že tuto stranu obrodí, a uvolnění a "demokratizaci" k tomu brali jen coby prostředek.

Proti oběma skupinám pak stáli imperialisté v Moskvě a jejich domácí pomahači, kteří chtěli zachovat stalinský status quo. Ačkoli demokratů bylo v roce 1968 zdaleka nejvíce, historie k nim nebyla spravedlivá. Jejich pohled na rok 1968 dosud nedostal příliš prostoru.

Dovolím se počítat k oné dosud převážně mlčící většině. Bylo mi tehdy dvanáct let a celou moji generaci okupace zásadním způsobem poznamenala. Předčasně jsme dospěli a byli konfrontováni s realitou normalizace. Nikdo z mé generace nemohl soudně věřit v komunistický ráj na zemi, přestože jsme jako děti nemohli chápat všechny souvislosti. Skutečný důvod k zásahu Pro onu většinu občanů znamenalo jaro 1968 naději. Naději, že končí dvacetiletá diktatura, totalitní doba temna. Nezajímala je obroda KSČ, nestačilo jim řízené uvolnění v komunistické režii. Atmosféru té doby asi nejlépe vystihuje jedno z novinových hesel: nechceme demokratizaci, chceme demokracii.

Dubčekovo vedení ztrácelo nad situací kontrolu. Teprve to byl skutečný důvod k zásahu Moskvy. Socialismus s lidskou tváří Brežněvovy plány neohrožoval, ale co kdyby si všelidové hnutí vynutilo svobodné volby a vystoupení z Varšavské smlouvy? To sovětští imperialisté nechtěli v žádném případě dopustit. V Brdech už byla vybudována sila pro sovětské rakety s atomovými hlavicemi. A na těch Sověti trvali.

Dubček ke smůle nás všech zřejmě nikdy nepochopil, co bylo doopravdy v sázce. Nechal se unést vlastní popularitou a nerozpoznal, že lidé chtějí daleko víc než nabízené reformy. Snažil se do poslední chvíle vyjít s Brežněvem. Jako by si neuvědomoval, že dohoda není možná, pokud nechtěl popřít vše, co do té doby udělal. Nakonec byl k otočce o sto osmdesát stupňů donucen a v závěru své komunistické kariéry se stal loutkou posvěcující nástup normalizačních represí.

Mrazivě aktuální odkaz Dubček promeškal šanci. Zůstalo u pouhé šarvátky uvnitř komunistického hnutí. Šarvátky, která byla vzhledem k poměru sil rozhodnuta dříve, než otevřeně vypukla. Přesvědčený komunista Dubček by se nikdy neodvážil uvažovat o Západu jako o spojenci, proto také Západ nemohl uvažovat o tom, že by Československu reálně pomohl. I pokud by náhodou chtěl, což tehdy až na světlé výjimky také nebyla pravda.

Toto selhání elity však nijak nesnižuje význam onoho všelidového hnutí. Mlčící většina neměla moc, ale měla pravdu. Tehdejší hlavní poražení se stali vítězi v roce 1989, kdy byly pro změnu lepší vnější podmínky. Potvrdilo se, že komunismus je nereformovatelný, že každý pokus o uvolnění vede k destrukci režimu. Že svoboda se vylučuje se socialismem. Že obranou proti moskevskému imperialismu je jedině spojenectví se Západem.

To je hlavní poučení ze srpna 1968. Sovětský imperialismus tehdy zvítězil, ale prohrál studenou válku. To naopak znamenalo naději pro ruské občany - onu ruskou mlčící většinu. Je na jinou analýzu, zda jsou tyto naděje naplňovány. Je však v našem i v jejich zájmu, aby imperialismus jakékoli mocnosti, tedy i té východní, už nikdy nedostal šanci ovlivňovat naše životy. V tomto je odkaz srpna 1968 mrazivě aktuální.



Mirek Topolánek
předseda vlády ČR
Osobní stránky
 
  Přístupy: 24552 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA