Rusko nemůže omezovat svobodu svých sousedů
David Cameron a Mirek Topolánek
Psáno pro Daily Telegraph.
Zveřejněno na www.vlada.cz.
Uplynuly již více než dva týdny od chvíle, kdy ruské jednotky vstoupily do Gruzie, a Rusko i nadále porušuje podmínky příměří, které podepsalo. Pro Čechy je ruská invaze do Gruzie zvláštní historickou reminiscencí. Před čtyřiceti lety Moskva napadla Československo. Tanky a vojska se vevalily do země s cílem potlačit tzv. Pražské jaro, hnutí na podporu svobody slova a liberálních reforem. Jaké je po událostech v Gruzii ponaučení z tohoto neblahého výročí pro dnešní svět? Evropa v roce 2008 je výrazně odlišná od doby před čtyřmi desetiletími. Sovětský svaz a Varšavská smlouva již neexistují. Praha je hlavním městem hrdého a svobodného evropského národa, členské země NATO a Evropské unie. Česká republika má za sousedy takové spřátelené demokratické státy, jako je Polsko, Maďarsko a samozřejmě i Slovensko, jejichž občané zase žijí v míru a svobodě.
Ale jsou-li rozdíly zřejmé, jedna věc se nemění: na základních principech, které byly důležité tehdy, záleží stejně i dnes. Zejména je to naše víra, že svobodné a demokratické země mají nárok na respektování své územní celistvosti. Takže musíme velmi jasně prohlásit, že chování Ruska nelze přehlížet, ani omlouvat. Ať už jsou důvody některých gruzínských akcí jakékoliv, nejsou ospravedlněním pro mocného souseda k tomu, aby malou, suverénní zemi napadl. Ruská záminka - že má Moskva právo vojensky zasáhnout na obranu svých vlastních občanů - přináší nejen mrazivé připomenutí událostí nedávné české historie, ale i nebezpečné implikace, pokud je dnes základem ruské politiky. Takovou doktrínu nelze připustit.
Za druhé, zatímco po potlačení Pražského jara projevovaly západní země silné sympatie, objevovala se i značná dávka realpolitiky. Západní státy samy sebe přesvědčovaly, že jde o spor v rámci sovětského tábora a že Československo je ve sféře sovětského vlivu, tedy nedobrovolným vězněm u ruských hranic, který je odsouzený v ní i zůstat. Ovšem ne každý se s tímto morálně ambivalentním přístupem smířil. Margaret Thatcherová určitě ne, když ve svém projevu v Bruggách v r. 1988 prohlásila, že „budeme vždy Varšavu, Prahu a Budapešť považovat za významná evropská města.“ Tehdy to někteří lidé pokládali za odvážný projev rétorického siláctví. Pro Čechy to bylo povzbuzující poselství solidarity.
Tato skutečnost má svou váhu i dnes. Lidem totiž nelze poskytnout jen část svobody a vyznačit jim čáru, za níž už dál nesmějí. Co platilo pro střední a východní Evropu, platí dnes i pro Gruzii a země, jako je Ukrajina. Neměli bychom akceptovat tezi, že zatímco Česká republika, Polsko a baltské státy jsou členy NATO a EU a mají svou plnou nezávislost a svobodu, jiné země sousedící s Ruskem, které se dosud nestaly členy těchto organizací, jsou jaksi odsouzeny k existenci v politické zemi nikoho. Nesmíme se vracet do doby jaltské konference, kdy se celé státy přidělovaly velmocím podle sféry vlivu. Pokud to připustíme v případě Gruzie, kterou zemi to postihne příště? Ukrajinu? Estonsko?
Za třetí, i když si nikdo nepřeje návrat ke konfrontaci a politice bloků, je zřejmé, že - stejně jako v případě potlačení Pražského jara - i dnes Rusko doufá, že jeho postup rozdělí evropské státy a rozštěpí transatlantické společenství. Zatím se toho nedočkalo. S průběhem gruzínské krize jsou EU a NATO víc a nikoliv méně jednotní. Je nutné, abychom si jednotu udrželi i v následujících dnech a měsících. Tyto aspekty musíme mít na mysli i při utváření našeho dlouhodobého přístupu ke Gruzii. Je jasné, že Rusko pokládá svůj postup za součást strategie s cílem udržet své sousedy „na uzdě“, jinými slovy, že těmto zemím je dopřána pouze omezená suverenita a pokud se Moskvě nelíbí, jak se chovají nebo jaké vedoucí představitele si vybírají, činí tak na vlastní nebezpečí.
Musíme Rusku zdůraznit, že chceme pozitivní vztahy. Chceme, aby se Rusko stalo součástí mezinárodního systému založeného na dodržování pravidel a členem takových institucí, jako je Světová obchodní organizace. Musíme využít páky, jež máme k dispozici - což znamená konzistentnější evropský přístup, například v otázce energie. Ruský plyn asi potřebovat budeme, ale Rusko zas potřebuje naše trhy. Máme štěstí, že naše generace dorůstala v době, kdy studená válka přecházela do učebnic dějepisu a začínala šťastnější éra, v níž se možnosti spolupráce s Ruskem zdály reálné. Doufáme, že tomu tak stále je.
Ale neměli bychom zapomínat na to, že ponaučení z roku 1968 je platné i v roce 2008 - že musíme při obraně svých vlastních hodnot projevovat sílu a bdělost, a neotáčet se zády, když malou nezávislou zemi napadne její soused.
David Cameron, Mirek Topolánek
