Churavějící evropská ekonomika nyní čelí akutní hrozbě ze strany, odkud ji nikdo nečekal - tou hrozbou je hospodářské oživení ve Spojených státech. Ale jděte! - namítne pohoršeně leckterý expert. Na obnovený americký růst čeká stagnující Evropa jak na slitování. Vždyť za oceánem leží hlavní odbytiště jejích výrobků a nic tak nezajímá evropské průmyslníky jako ukazatel americké spotřeby. To snad nevíte, že francouzský burzovní index CAC 40 vyrostl od března o 30 % a německý index Xetra DAX za stejnou dobu poskočil dokonce o 50 %? A to jen a jen díky zprávám o ozdravení hospodářských poměrů v USA. Vím, ale přesto. Nebo spíše právě proto.

Dnes už je jen málo těch, kteří nadále spatřují důvody evropské stagnace v okolnostech vedlejších: třeba v zavedení společné měny eura, které podvázalo možnosti národních států navodit vlastní růst devalvací národní měny, nebo v existenci Paktu stability, který brání snižování daňové zátěže. Naprostá většina odborníků a vládních činitelů Evropy seznala, byť mnozí se značným sebezapřením, že starý kontinent bude kráčet od deseti k pěti, nedojde-li k hluboké liberalizaci pracovních trhů, uvolnění rigidních sociálních zákonů a celkovému omezení úlohy států v ekonomice. Vidina nevyhnutelného úpadku donutila i ty největší socializující dogmatiky vykročit touto cestou. Francie zahájila bolestivou důchodovou reformu a Německo se pokouší o výdajové škrty, snížení daňových sazeb a zlevnění pracovní síly, dnes nejdražší na světě. Veřejnost evropských zemí, strachující se o zbytkový blahobyt, už nedopřává tolik sluchu bojovným pokřikům radikálních odborových svazů, které svou ochranářskou zaslepeností nakonec vyhnaly skutečné pracovní příležitosti do ciziny.

Tuto počáteční vynucenou liberalizaci může vážně ohrozit mírná hospodářská aktivizace projevující se jako dopad amerického vzestupu, nikoli jako výsledek strukturálních změn. Je stále dost těch, kteří nebudou ochotni vzdát se starých praktik již při vidině dvouprocentního ročního růstu. Německý kancléř Gerhard Schröder, citlivý oportunista, nejednou prokázal, že v předvolební době umí vnímat a zneužívat společenské nálady jak v ekonomické, tak v zahraničně politické oblasti. Sotva lze pochybovat o tom, že nebude-li tlačen neúprosnou recesí, bude schopen v předvolebním roce nadobro zaříznout liberalizační strategii, jemu beztak z duše odpornou.

Americké ozdravení tedy svádí starou Evropu ke sladkému nicnedělání, avšak "dobré staré časy", kdy Spojené státy tahaly zbytek světa z bryndy, jsou už jen staré, nikoli dobré. Nemluvě o tom, že nízké "udržovací" přírůstky, neplynoucí ze strukturálních změn, nikdy nedokázaly zdolat vysokou nezaměstnanost podmíněnou právě strukturálně, je tento model (Amerika jako lokomotiva, Evropa jako lůžkový vůz v závěsu) pro svět vysoce nebezpečný. V případě náhlého kolapsu amerických trhů v důsledku dnes nepředvídatelných okolností na způsob 11. září bude rébus evropské ekonomiky zcela neřešitelný. Předvídaví už teď bijí na poplach, jak to v deníku Die Welt učinil Thomas Mayer, hlavní ekonom Deutsche Bank: "Největší riziko doby," napsal, "spočívá v tom, že Evropané pozastaví svůj pokus dát vlastní dům do pořádku. Pokud převládne uspokojení způsobené ozdravným pohybem za oceánem, stejný pokus budeme muset časem realizovat znovu. Bude to však mnohem dražší a zaplatíme to i s úroky."

Česká republika už je jednou nohou v Evropské unii, takže toto varování by mělo být vyslyšeno také u nás.

Jefim Fištejn