Pružnost a růst

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA

Kdysi komunistická Čína byla pověstná tím, že vydávala vážná varování na adresu Spojených států kvůli přeletům špionážních letadel čínským vzdušným prostorem. Protože po těchto vážných varováních nenásledovala žádná odveta, slovní spojení typu "175. vážné varování" budilo komický dojem a stalo se symbolem bezradnosti. Evropská komise se nyní dostává do stejně bezradné a žalostné role, když rok co rok vydává vážná varování na adresu vlád porušujících tzv. Pakt stability. Připomínám, že Pakt stability stanoví, že výše rozpočtového schodku jednotlivých zemí Unie nesmí převyšovat povolená 3% hrubého domácího produktu. Loni byli takoví narušitelé celkem dva - Francie a Německo - leč protože se jednalo o země s rozhodujícím vlivem v Unii, sankce vůči nim použity nebyly. Vážné varování na adresu narušitelů za letošní rok zastihlo už celkem šest států Unie, neboť k Francii a Německu se připojily Itálie, Nizozemsko, Portugalsko a Řecko. Nemůže-li Unie potrestat své největší tahouny, logicky nemůže sankcionovat ani další provinilé. Vážné varování se tedy stává pouhou formalitou a nabízí se otázka, proč onen Pakt stability, jejž předseda Komise Romano Prodi před rokem označil za velkou pitomost, je vůbec zachováván. Všichni narušitelé totiž svorně tvrdí, že dodržování Paktu stability má za následek snížení tempa ekonomického růstu.

Původně nepřekročitelná míra rozpočtového schodku byla schválena jako velká vymoženost Evropské unie. Měla zajistit fiskální stabilitu v Unii a ve světě posílit důvěru k jednotné měně euru. Euro je skutečně zatím pevné, ale celá jeho pevnost zatím funguje jako koule na noze galejníka, protože tlumí a dusí jakýkoli ekonomický růst. Není to žádný ohromující objev. Už v době zavádění eura mnozí odborníci právě před tímto účinkem varovali. Kupříkladu nositel Nobelovy ceny za ekonomiku Milton Friedman argumentoval takto: "Irsko potřebuje zcela jinou fiskální politiku než Španělsko. Pružný směnný kurz národních měn by každé z těchto zemí umožnil hledat vlastní politiku. Avšak euro jim to neumožní. Při střídání různých fází ekonomického cyklu jedině pružná peněžní politika ještě může stimulovat růst ekonomiky a zabránit stagnaci." Pakt stability vyloučil jakoukoli pružnost. Výsledky jsou nabíledni. V roce 2003 hrubý domácí produkt Evropské unie vyrostl méně než o půl procenta, a to je nejnižší ukazatel za posledních deset let. Prognóza na letošní rok je více než dvojnásobně nižší než očekávané ukazatele Spojených států a dokonce i Japonska. V tempu růstu zaostává Evropská unie za Spojenými státy již 11 let v řadě a druhým rokem zaostává i za Japonskem.

K přijetí společné měny Unii tlačily nikoli ekonomické, ale především politické důvody. Stejné důvody vedly k tomu, že Přístupová smlouva přímo zavazuje nové členy k zavedení společné měny. Jakákoli perspektiva, že bychom ve vstupu do eurozóny zaostávali za jinými nováčky, je u nás předkládána veřejnosti jako velké neštěstí, ačkoli dnes je už zcela zřejmé, že euro není ničím jiným než pozvánkou ke společné stagnaci, vstupenkou do léčky. Za pár let budou nástupci Romana Prodiho vydávat na adresu narušitelů Paktu stability 175. vážné varování a nástupci Vladimíra Špidly budou tvrdit, že byli podvedeni a že nemohli předpokládat, že by jim seriózní evropští státníci dávali plané sliby. A zase to nebude pravda. Mohli to předpokládat. Dokonce museli.

Jefim Fištejn