Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Proč konzervativci zdědí Zemi

Jan Schwippel

Phillip Longman, Foreign Policy (kráceno)
(přeložil: Jan Schwippel)

Napříč zeměkoulí se lidé rozhodují mít méně dětí - nebo vůbec žádné. Vlády se zoufale snaží tento trend odvrátit; zdá se však, že jejich vliv končí u dveří ložnice. Jsou některé společnosti předurčeny vymřít? Sotva. Je pravděpodobnější, že konzervativci zdědí Zemi. Ať se Vám to líbí nebo ne, větší část příští generace bude narozena do rodin, které věří, že hlavní slovo v nich náleží právem otci.

„Kdybychom dokázali přežít bez ženy, občané Říma, my všichni bychom se bez tohoto trápení rádi obešli“. To vyhlásil římský generál a státník Quintus Caecilius Metellus Macedonicus, v roce 131 př. n. l. Nicméně dál horoval, že vzhledem ke klesající porodnosti musí římští muži splnit svou reprodukční povinnost. „Protože příroda to tak zařídila, že se s nimi nesneseme, ale nemůžeme žít ani bez nich, je naší povinností postarat se o naše dlouhodobé přežití spíše než jen o dočasné potěšení“.

Počet lidských bytostí se za posledních dvě stě let zvýšil asi šestkrát. Proto se mnoho lidí domnívá, že muži a ženy – ať už se jakkoli odcizili – vždy vyprodukují dostatek potomků, aby populace rostla, alespoň do chvíle, než ji zastaví epidemie nebo hladomor. Je to předpoklad, který je nejen v souladu s naší zkušeností stále zalidněnější planety, ale který se také těší podpoře řady moderních myslitelů, jakými byli Thomas Malthus a jeho nástupci.

Nicméně už více než jednu generaci platí, že dobře živené, zdravé, v míru žijící společnosti po celém světě produkují příliš málo dětí, než aby zabránily populačnímu úbytku. I přes dramatická zlepšení v oblasti dětské a kojenecké úmrtnosti mající za následek, že je dnes potřeba mnohem méně dětí (jen asi 2,1 dítěte v průměru na jednu ženu) na to, abychom se vyhnuli poklesu počtu obyvatel. Porodnost klesá daleko pod úroveň sebeobnovy v jedné zemi po druhé – v Číně, Japonsku, Singapuru, v Jižní Koreji, Kanadě, v Karibiku, celé Evropě, Rusku a dokonce v částech Blízkého východu.

Ve strachu z budoucnosti, v níž staří lidé převáží nad mladými, činí mnoho vlád co jen může, aby podnítilo lidi mít děti. Singapur financuje „svatby narychlo“, aby dal dohromady mladé pracovně vytížené profesionály. Francie nabízí štědré daňové pobídky pro ty, kteří chtějí začít rodinný život. Ve Švédsku stát financuje denní péči, aby zmenšil rozpor mezi kariérou a rodinným životem. Ale i když takové propopulační politiky mohou přimět lidi mít děti v mladším věku, existuje jen málo důkazů, že by přiměly lidi mít více dětí než plánovali.

Napříč dějinami najdeme mnoho příkladů lidí, nebo celých skupin lidí, kteří se rozhodli vyhnout se nákladům rodičovství. Pokles porodnosti je ve skutečnosti jednou z dominantních historických tendencí. Proč v tom případě lidstvo již dávno nevymřelo? Stručnou odpovědí je patriarchát.

Patriarchát neznamená jenom to, že vládnou muži. Jde o celý soubor hodnot, který nutí muže nejen oženit se, ale také oženit se dobře. Je to vize, která soupeří s celou řadou alternativních vizí dobrého života, a právě z tohoto důvodu má tendenci objevovat se v historických cyklech. Jde o paradigma, které napomáhá udržovat jistou úroveň porodnosti mezi zámožnějšími vrstvami a motivuje je investovat do vlastních potomků. Ty společnosti, které tento hodnotový systém vzaly za svůj, maximalizovaly svou populaci a tím svou moc, zatímco ty, které jej odmítly, byly potlačeny nebo asimilovány.

Vztah mezi patriarchátem, populací a mocí má vážné důsledky i pro naši dobu. Jak Spojené státy objevují i dnes v Iráku, populace má stále svou váhu. „Inteligentní“ bomby, laserově řízené rakety nebo letadla bez lidské posádky mohou výrazně zvýšit dosah globálního hegemona. Ale nakonec je to počet párů bot v terénu který má potenciál měnit dějiny. S úrovní porodnosti blížící se sebeobnově Spojeným státům zkrátka chybí lidé nutní k udržení jejich mocenské pozice ve světě - podobně jako tuto schopnost ztratila Británie, když se na začátku dvacátého století zhroutila její porodnost. Tím spíš to platí pro země, jako je Německo, Japonsko nebo Španělsko, v nichž se stal lidský kapitál natolik vzácným, že si ho netroufnou vystavit sebemenšímu riziku.

Klesající porodnost je v pozadí řady aktuálních problémů. Dlouhodobé financování sociálních systémů, soukromých penzijních schémat i zdravotnických systémů má málo do činění s prodlužováním střední délky života. Klesající podíl ekonomicky aktivního obyvatelstva vůči důchodcům je ve skutečnosti mnohem spíše způsobován dělníky, kteří se nikdy nenarodili. S tím, jak vlády zvyšují daně, aby mohly financovat zvyšující se podíl starší populace, docházejí mladší lidé stále častěji k závěru, že si nemohou dovolit mít děti - a tím dále roztáčejí spirálu poklesu a stárnutí populace.

Klesající porodnost má potenciál změnit rozpoložení celých společností. Rostoucí podíl bezdětné populace v současnosti, který se často rekrutuje z feministických nebo jinak „avantgardních“ hnutí, po sobě zanechá jen málo dědiců. Jeho vliv na další generace bude klesat.

Vzniká generace „tradičních“ rodin. Rodin, mezi jejichž hodnoty patří příslušnost k tradičnímu, patriarchálnímu náboženství a silná identifikace s vlastním etnikem nebo národností. Právě proto např. v USA dochází k ústupu od individálního sekularismu a posunu směrem k náboženskému fundamentalismu. Mezi státy, které v roce 2004 hlasovaly pro prezidenta George W. Bushe, je porodnost o dvanáct procent vyšší než mezi těmi, které hlasovaly pro senátora Johna Kerryho. I mezi Evropany klesá podpora takových výkladních skříní sekulárního individualismu, jakým je Evropská unie. Evropané, kteří mají největší sklony považovat sebe sama za „světoobčany“, totiž mají zároveň nejmenší sklon mít děti.

Již v době starého Řecka a Říma se stalo, že mnoho učených členů společnosti usoudilo, že investovat do potomků není příliš výhodné. Děti byly nahlíženy jako nákladná překážka osobního rozvoje. Ale přestože tyto postoje vedly ke zmizení řady individuálních rodin, nevedly ke zmizení společností jako celku. Místo toho se v důsledku procesu kulturní evoluce znovu vynořily soubory hodnot a norem, které by mohly být zjednodušeně popsány jako patriarchát.

V pravěké minulosti se ovšem mnohé společnosti reprodukci spíše bránily, protože musely předejít tomu, aby se rozmnožovaly rychleji než jejich přírodní zdroje. U téměř všech společností lovců a sběračů plodů, které přežily natolik, že mohly být zkoumány antropology, jako např. Eskymáci a tasmánští Křováci, skutečně lze najít zvyky, které tím či oním způsobem brání růstu populace. V různých kombinacích se jednalo např. o pozdní sňatky, mrzačení pohlavních orgánů, interrupce nebo zabíjení novorozeňat. Některé rané společnosti lovců a sběračů plodů omezovaly populační růst tak, že dávaly ženám důležité role. Tím, že alespoň určité části ženské populace bylo umožněno vykonávat funkce kněžek, kouzelnic, věštkyň, umělkyň nebo dokonce válečnic, byla dána smysluplná alternativa mateřství, čímž se snížila celková porodnost do udržitelných hranic.

Než se vyvinulo zemědělství, neexistoval téměř vojenský důvod k podpoře porodnosti. Války a výboje mohly přinést pro společnost jen nepatrné výhody. Neexistovaly sýpky, které by bylo možné vyloupit, dobytek, který by bylo možno ukrást, přílišný užitek nebyl ani z otroků, jejichž obživa byla často nákladnější než výnosy jejich práce. S nástupem neolitické zemědělské revoluce před 11 tisíci lety se vše změnilo. Domestikací plodin a zvířectva se obrovskou měrou zvýšily zásoby potravy. Nadbytek umožnil vznik měst a uvolnil více lidí pro stavbu pyramid nebo rozvoj psaného jazyka. Nejosudnější změnou, kterou zemědělská revoluce přinesla, byl však způsob, jakým náhle vystoupila do popředí váha populace. V důsledku relativní hojnosti potravy se největší demografickou hrozbou namísto přelidnění stal úbytek populace.

Rychle se rozrůstající kmeny se měnily na národy a říše, které pohltily pomalu se množící pospolitosti lovců a sběračů plodů. Jejich válečníci bývali krutí a odvážní; důležitějším důvodem jejich úspěchu se ale stal fakt, že jich bylo hodně.

Poučení se dostalo i králi Pyrrhovi ve třetím století před Kristem, když se svými řeckými armádami dospěl na italský poloostrov. Po vítězství v bitvě u Ascula musel konstatovat: „ještě jedno takové vítězství nad Římany a jsme zničeni“. Římané měli neustále v zásobě posily – „jakoby neustále vytékali z pramene“, jak poznamenal řecký dějepisec Plutarchos. Pyrrhus, který se ocitl v beznadějné menšině, válku prohrál a Řecko se stalo kolonií Říma.

Ze zvyků patriarchátu patří mezi nejdůležitější stigmatizace „nelegitimních“ dětí. V patriarchátu nemohou být tolerováni „bastardi“ a svobodné matky, protože podkopávají mužskou investici do příští generace. Jedině „legitimní“ děti se pro své otce a pokračování rodu mohou stát zdrojem hrdosti. To dává mnoha mužům silné emocionální důvody k tomu, aby chtěli mít dítě a aby jejich dítě úspěšně navázalo na jejich dědictví. Právě patriarchát vede muže k tomu, aby chtěli mít další děti i poté, co zplodí prvního syna.

Významný je i způsob, jakým jsou postihovány ženy, které se nevdají a nemají děti. Již před desetiletími byly v anglicky mluvících zemích označovány za staré panny a odsuzovány za své sobectví. Patriarchát tak stimuloval ženy k vdavkám a k tomu, aby se z nich staly plnohodnotné matky, protože nabízel málo jiných žádoucích alternativ.

Je pravda, že patriarchát může degenerovat k misogynii a dokonce ke sterilitě. Objevuje se zneužívání žen a dětí, chudoba a neúspěšné státy. Vzpomeňme na rebely z Talibanu nebo na muslimské fanatiky v Nigérii, kteří kamenují ty, které zhřešily, k smrti. To jsou však příklady degenerace k mužské tyranii, ne klasických předností patriarchátu.

Muži i ženy občas podléhají nespokojenosti s rolí, jakou jim patriarchální společnost přisuzuje. Když společnost začne být kosmopolitní, rychle se měnící a naplněna novými myšlenkami, novými národy a novým bohatstvím, začíná smysl pro čest a vazbu k předkům upadat a s nimi i vědomí nutnosti reprodukce. Oswald Spengler, německý historik a filozof upozorňuje, že jakmile se o otázce, zda „mít děti“ začne uvažovat jako o problému „pro a proti“, nastal velký zvrat.

Tento zvrat však neznamená nutně konec civilizace, nýbrž pouze její transformaci. Takovou transformaci můžeme pozorovat i v průběhu tohoto století. V dnešní Evropě existuje výrazná korelace mezi tím, kolik dětí různí lidé mají a v jakých podmínkách, a mezi širokým spektrem jejich politických a kulturních názorů. Nedůvěřujete například armádě? Pak je, podle výsledků průzkumů provedených demografy Ronnym Lesthaeghem a Johanem Surkynem, méně pravděpodobné, že jste vdaná či ženatý a máte děti – nebo že kdy vstoupíte do manželství a budete mít děti – na rozdíl od těch, kterým armáda nevadí. Jsou pro vás přijatelné měkké drogy, homosexualita, interrupce a eutanázie? Chodíte zřídkakdy – pokud vůbec někdy – do kostela? Ať už z jakéhokoliv důvodu odpoví lidé na tyto otázky kladně, je daleko více pravděpodobné, že žijí sami nebo v bezdětných, divokých manželských svazcích nežli ti, kdož odpověděli na takové otázky záporně.

Velký rozdíl v ukazatelích porodnosti mezi sekulárními individualisty a nábožensky založenými nebo civilizačními konzervativci předvídá obrovskou, demograficky řízenou změnu v moderních společnostech. Velké množství lidí s jedním dítětem sice může marnotratně investovat do vzdělání svého dítěte, nicméně jeden potomek nahradí pouze jednoho z rodičů, nikoliv oba. Naproti tomu budou potomci rodičů tří nebo více dětí tvořit většinu v následujících generacích a tím pádem budou v převážné míře zastoupeny i hodnoty a myšlenky, které vedly jejich rodiče k rozhodnutí mít velkou rodinu.

Historie, a obzvláště ta západní, je plná revolt dětí vůči rodičům. Klíčový rozdíl ale spočívá v tom, že v době po druhé světové válce téměř všichni členové společnosti vstoupili do manželství a měli děti. Někteří jich měli více než ostatní, ale disparita ve velikosti rodin mezi nábožensky založenými a sekulárními nebyla tak velká a bezdětnost se vyskytovala jen vzácně. Naproti tomu dnes je bezdětnost běžným jevem a páry, které mají děti, se často omezují pouze na jedno dítě.

Děti zítřka na rozdíl od poválečné generace „baby boomu“ budou z převážné části potomci poměrně úzké a kulturně konzervativní části společnosti. Zajisté mohou někteří členové dorůstající generace odmítnout hodnoty svých rodičů. Budou-li ale hledat mezi nenábožensky založenými a „avantgardními“ vrstevníky kamarády, s nimiž by našli něco společného, zjistí, že většina jejich rádoby souputníků se doslova vůbec nenarodila.

Rozvinuté společnosti rostou spíše patriarchálním směrem, ať se nám to líbí nebo ne. K větší porodnosti v konzervativní části společnosti dodá ústup sociálního státu dodatečnou výhodu. Tak, jak vlády vracejí funkce, které si kdysi přivlastnily od rodiny - především podporu ve stáří - budou lidé zjišťovat, že potřebují mít více dětí k zajištění svého bezstarostného stáří a budou usilovat o to, aby si své děti k sobě připoutali, a to vštěpováním tradičních náboženských hodnot podobných biblickému přikázání „cti matku svou a otce svého“.

Společnosti, dnes nejsekulárnější a nejstědřejší se svými podfinancovanými sociálními státy, budou k náboženskému obrození a k obnovení patriarchální rodiny nejnáchylnější. Absolutní populace Evropy a Japonska možná dramaticky ubude, ale zbývající populace se procesem podobným přežití nejodolnějších přizpůsobí novému prostředí, v němž nikdo nemůže spoléhat na vládu, která by nahradila rodinu, a v němž patriarchální Bůh přikazuje rodinným příslušníkům potlačit svůj individualismus, podřídit se otci a „jít a množit se“.



Jan Schwippel
Jan Schwippel - poslanec ODS z berounského regionu
Osobní stránky
 
  Přístupy: 1052 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA