Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Svoboda 20 let poté, aneb cesta tam a zase zpátky

Luboš Zálom

Česká republika se prý již dvacet let raduje ze svobody. Od chvíle, kdy sametová revoluce uštědřila rezavějícímu totalitnímu systému ránu z milosti, ušla naše republika dlouhou cestu od komunistického, centrálně řízeného hospodářství až k dnešku, kdy se může řadit mezi země západní Evropy, kam vlastně politicky, kulturně i hospodářsky patřila - než ji komunisté z tohoto sousedství násilně vyrvali - a po níž Češi během komunistické vlády vesměs závistivě pokukovali.

Máme však vůbec dnes co slavit? Nejsou dnešní oslavy jen zavíráním očí před tím, že svoboda se z našich životů postupně, krůček po krůčku ztrácí? A je vůbec západní Evropa, které se Češi po listopadu 1989 snažili přiblížit, ideálním vzorem svobody a prosperity?

Místo spokojeného poplácávání se po zádech by bylo na místě parafrázovat slavný úvod Havlova prvního novoročního projevu, a prohlásit, že naše svoboda nevzkvétá - nýbrž pomalu ale jistě uvadá.

Před dvaceti lety se zhroutil naprosto nereformovatelný systém, který zbankrotoval jak ekonomicky, tak morálně. Pokud by se režimu podařilo demonstrace v listopadu 1989 potlačit, dříve nebo později by se zhroutil tak jako tak. V jednotlivých státech východního bloku se nemohly tamní režimy, které za sebou již necítily ochrannou ruku Sovětského svazu, ubránit stále hlasitějším projevům nespokojenosti. Lidé si uvědomovali, že na socialismu je něco v nepořádku, ale jen nemnozí byli schopni skutečně jasně definovat, o co šlo. Část veřejnosti chápala, že socialistické centrální plánování není schopné zajistit uspokojení základních lidských potřeb, a že systém, ve němž je možné pořídit si barevnou televizi jen díky úplatku vedoucímu Elektry nebo vystáním nekonečné fronty (ve které se stejně nedostalo na všechny), není to pravé. Jiná část společnosti viděla, jakým zlem je všudypřítomná cenzura a nemožnost vyjádřit svůj názor. A další snad byli pobouřeni brutalitou státní policie, nebo unaveni hloupostí a omezeností komunistické gerontokracie.

Kdo však chápal, že jediná smysluplná alternativa je tržní systém, kapitalismus? Nespokojenost lidí s komunistickým režimem byla spíše omezená na jednotlivé aspekty tehdejšího života, vytržené z celkového kontextu. Uvědomoval si někdo, že morální i materiální úpadek, omezování svobody a projevu, je nedílnou součástí socialismu jako takového? Totalitní socialistický systém v lidech postupně zadupal velkou část vůle a individuality a programově udržoval občany v otupělé nevzdělanosti. Až na několik výjimek lidé nevěděli, jaká by měla být skutečně funkční a morální alternativa. Šlo o to, zbavit se systému, který mnozí nenáviděli, mnozí jen mlhavě tušili, že je nefunkční, ale jen málokdo naprosto přesně věděl, proč tomu tak je.

Jestliže odstraníme diktaturu ve společnosti, která vesměs neví, co je skutečný význam svobody, bude jen jedna varianta totality postupně nahrazena jinou. Míra vědomí důležitosti svobody je úměrná tomu, jak dlouho se relativní, velmi křehká svoboda udrží.

Co bylo cílem tehdejších revolučních vůdců? Nikdy veřejnosti nenabídli definici toho, co je svoboda. Nepožadovali odstranění socialismu jako takového. Místo toho snili o jakési aktivistické národní frontě, o dialogu komunistů s nekomunisty, jehož výsledkem by byla významná míra centrálního řízení ekonomiky, s určitým podílem soukromého podnikání. Sám Václav Havel nikdy neprosazoval cestu ke kapitalismu, místo toho uklidňoval, že mu jde o zachování "sociálních jistot", chlácholil lidi, že nemusejí mít strach z nezaměstnanosti nebo privatizace továren. Daleko více mu šlo o konec cenzury a umožnění svobodného projevu, návrat k necenzurované žurnalistice a umělecké tvorbě.

I když Václav Havel v Otázkách Václava Moravce 15. listopadu tvrdil, že při svých projevech nemluvil o kapitalismu proto, že tento pojem byl komunisty zprofanován, je to spíše pokrytectví. Havel nikdy nebyl zastáncem kapitalismu, nikdy mu nešlo o svobodu trhu. Je takřka prototypem antikapitalistického intelektuála. Kdyby se narodil ve Francii, byl by zcela jistě jedním ze mladých vůdců, kteří na konci 60. let bojovali s rudými vlajkami v rukách proti nenáviděnému kapitalismu. Ani v dnešní době Havel myšlenku kapitalismu nezastává. Naopak, překrucuje jej, volá po opuštění materiálních hodnot, je pro řízení ekonomiky v "zájmu planety", prohlašuje, že "neviditelná ruka trhu způsobuje viditelné škody", a dobu, kdy byl trh ve zdejší zemi relativně málo regulován, nazývá urážlivě "mafiánským kapitalismem".

Havel zcela jistě není člověkem, který by mohl hrát roli autority, hájící skutečnou svobodu jednotlivce. Bohužel, v roce 1989 nikdo jiný na skladě nebyl. Chvíle, kdy byli lidé připraveni na opravdovou a upřímnou obhajobu svobody a individuálních práv, tak byla zbytečně promrhána. Je vůbec div, že se postupně v Občanském fóru vyprofilovala skupina kolem Václava Klause, která byla schopna založit jedinou autentickou pravicovou stranu, která bývalém sovětském bloku vznikla. Je skoro zázrak, že ve společnosti, která si spíše přála "socialisticky pracovat a kapitalisticky žít", bylo možné provést nesmírně úspěšné odstátnění majetku, třebaže proti tomu hlasitě vystupovali lidé nejen z českého prostředí (Komárek), ale i uznávaná jména světové ekonomiky, hájící spíše silnou ruku státu a intervencionismus (např. J.Stiglitz).

Je politováníhodné, že se zde v době komunistické totality nevyprofiloval skutečný pravicový disent, který by mohl vystoupit s vědomím morální oprávněnosti kapitalismu. Místo toho byl disent tvořen, snad až na řídké výjimky (např. Václav Benda) levičáky, kteří snili o "ideálech Pražského jara", a o "socialismu s lidskou tváří." Je možné se divit, že se v listopadu 1989 nenašel nikdo, kdo by se pokusil lidem přednést myšlenku, že socialismus žádnou lidskou tvář mít nemůže?

V roce 1989 nezazněla žádná morální obhajoba kapitalismu, a morální odsudek socialismu se omezil jen na odmítnutí cenzury a totalitního způsobu vlády. To je jedním z důvodů, proč se dnes svobodě vzdalujeme. Po krátce trvající euforii ze změny si lidé opět začínají malovat obrázky o "socialismu s lidskou tváří", spoléhají se na státní zásahy, odsuzují neregulovaný trh a naslouchají povídačkám o "nelidské tváři kapitalismu."

Velká část lidí není s vývojem prvních několika let po listopadu 1989 spokojena, domnívá se, že trh selhává, a že úkolem státu je ekonomiku usměrňovat. Privatizaci, odstátňování, restituce - to vše pokládají dnešní nespokojenci za kořeny veškerého zdejšího zla. Mýty o rozkrádání státního majetku během privatizace, o zbytečném krachu mnoha výrobních podniků, a o mohutném tunelování, které roztrubují sociální demokraté a komunisté, nedůvěře veřejnosti v polistopadový vývoj jen nahrávají. Přitom období Klausových vlád byla doba největších změn, vcelku dobře zvládnutých státních rozpočtů, rozmachu podnikání, i nastartování růstu životní úrovně. Stát se dokázal rychle zbavit majetku, o který nebyl schopný pečovat, a kterému tak bylo na trhu umožněno se restrukturalizovat a položit základy svobodnému trhu. Slibný vývoj posléze z valné části rozbila sociální demokracie, a cesta, kterou se tato země ubírá nadále, nepřináší zastáncům svobody příliš nadějí.

Před nějakými deseti lety se tato země zastavila na půli cesty, chvíli rozpačitě přešlapovala na místě, a dnes opatrně couvá směrem k totalitnímu socialismu. Antidiskriminační zákony, omezující kvóty a standardy uvalené na produkci, zásahy do svobody projevu a prosazování autocenzury myšlení, neustálý růst státního aparátu a vznik nových a nových regulačních úřadů - to má být ta svoboda, kterou bychom dnes chtěli oslavovat? Naše svoboda se stále víc podobá pouhé iluzi, podobné té, jaká zde panovala před dvaceti lety, a jakou se tehdejší aparátčíci snažili v lidech vzbuzovat.

Média dnes, dvacet let poté, kladou otázku, zda existuje reálné nebezpečí návratu komunismu. Zapomínají na to, že komunistická totalita té formy, jaká zde fungovala před Sametovou revolucí, je pouze jednou z mnoha možných forem. Rudý komunismus se do střední Evropy nejspíš už nikdy nevrátí, totalitářství má však mnoho jiných podob.

Rozdíl mezi těmi, kdo omezovali a pošlapávali svobodu před Sametovou revolucí, a kdo si ji přeje omezovat dnes, je v politickém a myšlenkovém marketingu. Dnešní socialisté, bez rozdílu barvy, vědí, že nepotřebují teror a násilí - stačí jim vědecky, sociologicky a psychologicky propracovaná manipulace, účelové překrucování skutečnosti, a hlavně maska morální oprávněnosti. Pohnutky a cíle jsou však stejné.

Nemalá část veřejnosti se hlásí k názoru, že stát má zasahovat do jejich vlastních životů, a že svobodná společnost není možná, protože lidé jsou příliš zkažení, a takový systém by vedl jen k chaosu. Stát musí lidi vést k "vyššímu dobru", které člověk není schopen sám sledovat. Toto je smutným příkladem dnešní mentality, kterou lze nejlépe přirovnat k mentalitě dobytka, který se cítí bezpečně jen ve své ohradě. Jakmile takové myšlení lidé přijmou, o skutečnou svobodu přestanou usilovat a začnou víceméně slepě poslouchat toho, kdo jim jejich ohradu neustále zmenšuje. Jestliže takové myšlení ve společnosti převládne, lidé nejsou schopni ani ochotni udržet svobodu, a postupně si sami zvolí některou z dostupných forem bezpečné totality, která je "osvobodí" od nutnosti nést odpovědnost za sebe samé. Tuto mentalitu měli lidé v roce 1948, měli ji i o dvacet let později, kdy byli nadšeni z údajně svobodomyslných snah Pražského jara. Měli ji i v roce 1989, kdy požadovali odchod komunistického vedení, ale přáli si zachovat socialistické "vymoženosti a výdobytky." Mají ji i dnes, kdy nadšeně podporují schválení Lisabonské smlouvy a všemožné regulace ve jménu "vyššího dobra", a každého, kdo si dovolí samostatně uvažovat a před kolektivistickými tendencemi varovat, označují za zpátečnického škarohlída.

Kontinentální Evropa, a Česká republika není výjimkou, vlastně nikdy nebyla schopna vytvořit kulturu, která by skutečně vyznávala svobodu a individualitu. Vždy zde hrálo velkou roli rovnostářství a kolektivismus. V takovém prostředí nemůže semínko svobody nikdy dostatečně pevně zakořenit. Místo něj zapustí kořeny totalitní kolektivismus, který již prorůstá celou Evropou, ale i Amerikou. Třebaže bude mít jiné vnější projevy, než totalita, kterou smetla Sametová revoluce. Nebude znárodňovat majetek, továrny a podniky - místo toho bude veškeré použití majetku regulovat, ve jménu „blaha společnosti“, čímž majitele degraduje pouze do pozice jakýchsi správců a služebníků "veřejnému zájmu". A na povinných manifestačních průvodech nebudou děti muset mávat mávátky s rudými hvězdami, nýbrž se znakem Evropské unie (případně s podobiznou Barracka Obamy).

Politika dnes není místem, kde by bylo možné tento vývoj zvrátit. Chybí k tomu kulturní a intelektuální zázemí. Lidé chtějí růst státní moci, věří, že stát má zasahovat a starat se. Hrstka svobodomyslných občanů, podporující své politiky, nezmůže dnes zhola nic. Politici, kteří jsou spíše pro svobodu - ať už Václav Klaus, nebo v rámci EU poslanci Nigel Farage nebo Daniel Hannan, anebo například Ron Paul v USA - jsou dnes osobami naprosto výjimečnými.

Nejprve musí vzniknout jakýsi nový intelektuální "disent", který nabídne alternativu k současným levicovým a kolektivistickým intelektuálům, a pokusí se lidem prezentovat obhajobu svobody, individuality, sebezájmu, a nakonec i kapitalismu. Věřím, že jestliže bude takový "disent" principiálně a bez laciného uhýbání zastávat pravdu o tom, jak mají lidé žít (svoboda a kapitalismus je pravdou o tom, jak má vypadat lidská společnost), může mít nakonec úspěch. Zatím to však vypadá, že Evropa i Amerika si bude muset svou zkušenost z kolektivistickou totalitou prožít na vlastní kůži. Pro západ to bude nová zkušenost, pro Čechy trapná repríza, které se dalo předejít. Možná pak teprve lidé budou cinkat na náměstích svými klíči nikoliv za nějaký kýčovitý obrázek "socialismu s lidskou tváří", ale za skutečnou svobodu jednotlivce.

Takže místo pompézních oslav a vzletných frází, zkusme se zamyslet, co vlastně svoboda znamená, a zda všechny ty zásahy státu do našich životů nejsou vlastně negací té svobody, kterou se v dnešních dnech tak nadšeně, a naivně, oslavuje. Zkusme být alespoň sebevědomější, a přestat si neustále myslet, že země jako Francie nebo Německo mají patent a to, jak by měl vypadat stát. Mysleme vlastní hlavou, a přestaňme brát ohled na to, co si myslí politické elity Evropské unie - elity odchované levičáckou propagandou západních univerzit, barikádami a nepokoji konce 60. let, marihuanovými večírky a kavárenským žvaněním o "bídě kapitalismu".

20. výročí pádu komunismu je vhodné připomenout s úctou k těm, kteří se na něm podíleli, a kteří neváhali riskovat konflikt s režimem. I když dnes bohužel nežijeme ve skutečně svobodné společnosti, nikdo nemůže popřít, že současný stav je bezesporu nesrovnatelně zdravější a morálnější, než komunistická totalita. Pokud však jsme schopni rozpoznat, který společenský systém naprosto odpovídá tomu, co lidský život vyžaduje, nesmíme se spokojit s polovičatými cestami. Takovým společenským systémem může být pouze čistý kapitalismus, protože jde o systém v maximální míře respektující individuální práva. Od takového společenského uspořádání jsme dnes velmi velmi daleko.



Luboš Zálom
 
  Přístupy: 40084 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA