Leoš Heger: Nová Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové se povedla

Nová Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové se povedla

Leoš Heger

Budova Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové se konečně po čtyřech letech potížemi provázené výstavby otevřela veřejnosti. Měl jsem možnost zhlédnout téměř dokončený interiér při dni otevřených dveří 25. září 2008, tj. pár dní před definitivním zprovozněním, a nemohu si odpustit krátké subjektivní vyjádření k tomuto dílu.

Myslím, že Hradec Králové i knihovna dostaly sídlo, které se brzy zájemci o četbu, studium a vědění vůbec zaplní k prasknutí, a že všichni uživatelé přes značný objem a rozsáhlou podlahovou plochu budovy budou zanedlouho tvrdit, že knihovna mohla být ještě větší. Druhá věc, o kterou bych se skoro rád vsadil, je mé přesvědčení, že budova knihovny bude do pěti let všemi považována za jednu z mimořádných hradeckých staveb, která jak svým vnitřním uspořádáním prostoru, tak svojí zevní podobou patří k architektonickým pozoruhodnostem.

Začnu vnější podobou a umístěním stavby. Poprvé jsem si uvědomil asi před rokem, jak mě velmi zlobí averze, které se vůči vzhledu budovy začaly objevovat v médiích, ale bohužel i v myslích lidí, kterých si vážím. Uvedu to nepodstatnou maličkostí, protože mě doslova štve, že novináři o stavbě začali psát jako o „ementálu“. Vícekrát jsem se ptal různých lidí, jestli se jí tak opravdu říká, a mám pocit, že tentokrát vlivný tisk sedl na lep první náhodné nálepce, kterou šíří dál, bez invence a bez odpovídající odezvy ve veřejnosti. Veřejnosti se sice opravdu budova převážně nelíbí, ale myslím, že ji nikdo ementálem nenazývá a spíše svoji nechuť odůvodňuje pocitem, že se zde vystavělo něco, co vyvolává zlé duchy betonu panelákových sídlišť.

Paradoxně socialistická sídliště přitom svoji nevlídnou tvář v současnosti výrazně mění. Z fádních a letargických architektonických oblastí se stávají spíše oživující se barevné ostrovy, kterým sice chybí více individuální péče o společné venkovní plochy, ale mají z minulosti alespoň zajímavý a pevný řád jednotné výstavby a jakési logiky rozčlenění území a začínají dokonce pozitivně kontrastovat s některými novými obytnými centry.

Pokud však jde o místo, kde je umístěno naše nové sídlo veřejné vzdělanosti, je logika výstavby zcela jasná. Celý sektor města ohraničený studentskými kolejemi Na Kotli, Moravským mostem, fakultní nemocnicí a Fakultou vojenského zdravotnictví se pomalu přetváří do jednoho obřího otevřeného vzdělávacího kampusu, v jehož vrcholu nyní dominuje čistá a jasně a stroze formovaná stavba knihovny, prostá zbytečných ozdob a pozlátek. Jsem si vědom, že z části zakryla hradecké panorama starého města, že zaplňuje prostor, který byl dříve na nábřeží Orlice otevřenější a že sousedí s architektonicky nešťastným komplexem centra hasičů. Uvedená negativa jsou však bohatě vyvážena velkolepou hmotou ve tvaru X, jejíž povrchovou jednoduchost ve srovnání s blízkými budovami Univerzity Hradec Králové lze snad přirovnat k posunu, který nastal v hradecké architektuře začátku dvacátého století v období mezi doznívající secesní výstavbou a jednoduchostí Gočárova kostela Sboru kněze Ambrože.

Koho mé názory o vzhledu a umístění nové stavby nepřesvědčují, ať se jde na celé místo alespoň jednou podívat shůry z Bílé věže. Chybí zde již jen slibovaná lávka přes Orlici, ale jinak je nový komplex vidět v úplně jiných souvislostech. Pozorovatel ho potom začne vnímat zcela odlišně i z perspektivy chodce či projíždějícího automobilisty. A pokud Vás ani to nepřesvědčí, projděte se okolo a představte si, jak vše bude vypadat za pár let, až vyrostou okolní nově vysázené stromy a potlačí prvotní syrovost novostavby.

Nechci se stavět do role mentora, a už vůbec ne kvalifikovaného posuzovatele architektury, a uznávám, že jsem jen amatér. Nemám v rukávu jiný přesvědčovací příklad, než který se často uvádí v souvislosti s Eiffelovou věží. Ta před přerodem ve světoznámou dominantou Paříže musela projít tvrdou kritikou, jak je ohavná a jak pokazila panorama města nad Seinou. Přesto, nebo právě proto obhajuji již zmíněná kulatá okna, která jinak podobně jako různé trojúhelníkové vikýře nemám rád. V případě knihovny však jejich velký počet spolu s velmi potlačenou strukturou obvodových stěn vytváří zajímavý prvek. Navíc zevnitř skýtají neuvěřitelně nádherné pohledy na Orlici, hradecké věže a Gočárovu původně Koželužskou školu přes ulici. Domnívám se, že i hladký venkovní beton je v této souvislosti pozoruhodný, a dokonce myslím, že je dobře, že není červený, protože by se stejně k památnému režnému zdivu naproti ideově nepřipojil.

Jediným prvkem, který mi venku u knihovny vadí a který tvoří drobnou vadu na kráse celého díla, je zahrádkářský plůtek, mající snad bránit cyklistům, popřípadě pozdně domů se vracejícím studentům, aby z překvapivě vytvarovaného krátkého svahu náhodou nespadli ze stezky do vozovky, jedou-li na kole směrem k Miletě. Ale ani nepatřičné a snad jen dočasné drátěné pletivo nedokáže potlačit vzdušnou eleganci prostoru pod horními patry budovy, vytvářející malé zastřešené náměstí a shromaždiště. To jistě již brzy ožije skupinkami mladých lidí, kteří budou za hezkého počasí korzovat směrem k prosluněné jižní terase, ústící do zajímavých můstků nad parkovištěm o jednu úroveň níže.

Vnitřek budovy je rovněž skvělý a navíc, na rozdíl od převažujícího negativního venkovního dojmu, zaujal hned napoprvé mnohem více lidí. Smím-li nejprve komentovat provozní uspořádání, pak mohu říci jedině to, že jsem v něm při prvním vstupu prožil pocit jako před více než třiceti lety, když jsem s naprostým údivem jako nezkušený mladík vstoupil v USA do jedné z tamních velikých univerzitních knihoven. Při dnešní elektronizaci jsou již kontrolní rámy, čipy na knihách a počítačové výpůjčky a vracení knih i u nás celkem samozřejmostí. Ale otevřené regály s volným výběrem svazků na sebe opravdu daly dlouho čekat a je dobře, že jsou konečně tady a spolu s ostatním uspořádáním urychlí přístup k hledaným papírovým pramenům, které i v době všudypřítomného internetu stále neztrácejí svůj význam. Internet totiž definitivně prokázal, že nikoliv jen lenost je důvodem, který u nás bránil vyhledávání informací, ale i rychlost přístupu, flexibilita a pohodlná dostupnost zdrojů je to, co čtenář nevědomky vyžaduje, a když nemá vše po ruce, velmi snadno na svůj hlad po vědění rezignuje. V tomto směru se proto Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové naprosto radikálně mění a bude o ní podstatně větší zájem než dosud.

Je tu však ještě druhý důležitý aspekt. Vnitřek knihovny je jeden velký interiérový koncert. Nejen kombinace materiálů, barev, charakteru povrchů, mobiliáře a výtvarných prvků vytváří prostředí, které je nadmíru přívětivé, ale zejména uspořádání prostoru je tak atypické a velkorysé, že návštěvník nestačí žasnout. Vnitřní balkony, nesoucí zajímavá a nestandardní schodiště, podobně jako nedotažené stropy na konci jednotlivých hal, skýtají četné pohledy do otevřených sousedních podlaží a umožňují velké zážitky z třídimenzionálního rozvolnění prostoru jednotlivých částí budovy. Vnitřek je navíc mimořádně bohatě ozvláštněn průhledy do exteriéru. Zde se teprve plně ukazuje potřeba mnohých, již dříve zmíněnými kulatých oken, se kterými kontrastují veliká prosklená průčelí, obrácená k jihu a severu. Ta Vás neodolatelně lákají k postávání na koncových galeriích, na kterých je možno vychutnávat okolní zeleň, oblohu, řeku i starší okolní zástavbu směrem k historickému městskému jádru. Musím k tomu již jen dodat, že po návštěvě knihovny jsem potkal v okolí tolik lidí, kteří byli vnitřkem tak uneseni, že to pro mě byla jak veliká satisfakce za nesouhlas stávající většiny s vnější podobou budovy, tak zároveň i mocný impuls k napsání tohoto textu.

Co říci závěrem. Znovu opakuji, že jsem pouhým obdivovatelem architektury a skromným amatérským pozorovatelem. Uspořádání nově vystavěné knihovny mě však zaujalo zevnitř i zvenčí natolik, že jsem pevně přesvědčen, že naše město bylo obohaceno nadčasovou stavbou velkého významu funkčního i architektonického. Nemohl jsem tudíž mlčet vůči kritikám, které se po dobu výstavby hromadily, a ozývám se s plným vědomím, že si mohu utrhnout ostudu pomateného laika, kterému se budou smát jak odborníci, tak i odpůrci nového objektu. Přesto ho považuji za průlomové dílo, které mi stálo zato takovouto ostudu riskovat a pochválit ho. Věřím alespoň, že přinejmenším u některých lidí tato chvála vyvolá potřebu o tom, co se v Hradci Králové vlastně objevilo, trochu přemýšlet a podívat se na přerod areálu u Moravského mostu přes Orlici jinýma očima. A ještě jednou všechny Vás odmítače moc prosím: když už nic jiného, nechte alespoň usnout ten nešťastný nápad s ementálem, neb ementál je určen ke konzumaci při lahvi dobrého bílého vína, které by třeba mohlo Vaši toleranci k nestandardním novotám trochu posílit.