Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Stepán Zavrel

Žaloudek Petr

Tento text se v porovnání s předešlými texty líší v tom, že mi nejde jen o vyzvednutí vzácné a velké osobnosti, ale taky o výtku české společnosti zahleděné až přiliš sama do sobe a ignorující ty postavy svých krajanů, kteří se stali velkými v zahraničí, v zemích, které si z politických důvodů vybrali za svou novou vlast...



V Lidových novinách z 31. října 2009 jsem se v rubrice “Relax” dočetl o jedné současné české umělkyni zkoušející své kumštýřské dovednosti v USA, kam přijela na pozvání jedné americké organizace. Na poznámku redaktorky, že odejít do cizí země za oceán v důsledku pozvání je přece jen velké privilegium, odpovídá umělkyně: “Bojuju sama, nemám žádnou pomocnou ruku. Firma, která mne sem pozvala, mi vyhověla jako zaměstnavatel, ale už za mně neudělala třeba newyorský řidičák. Zažila jsem si perné chvíle. To, že jsem si všechno musela zařídit sama, mě ale strašně posíĺilo.”

U příležitosti výročí srpnové okupace z roku 1968, ale i u příležitosti 20. výročí “Sametové revoluce” jsem již mnohokrát četl v českém tisku o tom, kolik potencionálních umělců, vědců a jiných významných osobností navždy ochudilo Česko-Slovenský stát tím, že emigrovali, protože jim buď nebylo dovoleno vykonávat svou práci, anebo se oni sami nemohli smířit s omezeními, která jim diktoval komunistický režim.

Letos tomu bylo 10 let, co v italském Rugolu, nedaleko Vittoria Veneta, zemřel český malíř Štěpán Zavřel. Znal jsem ho osobně, mnohem lépe a déle ho však znala má manželka, často interviewována italskými žurnalisty na téma jeho života. Když dnes v Itálii vyslovíte toto jméno v okruhu lidí, či prostředí, které ví něco o umění, každý s povděkem a uznáním přikývne, že to byl veliký umělec. V Rugolu je po něm pojmenováno jedno malé náměstí. Jeho dům, plný nádherných fresek a oblouků, které si tam ve volných chvílích pro sebe v průběhu svého života vytvořil, slouží dnes jako muzeum. Mnohé fasády domů, hlavně budova obecního úřadu v Sarmede, jako i domy sousedních vesnic, ale i veřejně přístupné prostory mnoha restaurací zevnitř jsou zdobeny jeho malbami, které dnes chrání památkový úřad. Všechny tyto malby jsou však jen jakoby vedlejším produktem. Jeho hlavní činností byly ilustrace dětských knih: pohádky. Tyto knihy vyšly nejen v italštině a všech západoevropských jazycích, ale celkově v 67 jazycích exotických, malých a vzdálených zemí! (Toto číslo mi sdělil bývalý šéf Nakladetelství Bohempress z Zürichu pan Otakar Božejovský von Rawenoff.) Autorem textů mnoha z těchto knih byl úspěšný švýcarský spisovatel Max Bolliger. Jeho jméno je dnes již pojmem pro všechny ty, kteří se zajímají o dětskou literaturu. Štěpán Zavřel však nejenže ilustroval, před 27 lety inicioval první mezinárodní výstavu obrazů pro děti a mládež v Sarmede. Letos, u příležitosti jejího otevření dne 17. října jsme se této vernisáže zúčastnili. I když sám nejsem žádný umělec, slavnostní atmosféra otevření, velká mezinárodní účast autorů obrazů, promluvy několika řečníků – sponzorů, ale i starostů okolních měst, dokonce i politiků italské vlády, stejně jako přítomnost šéfů několika nakladatelství, mne nenechala na pochybách, že se jedná o mimořádnou událost. Velice trefně to ve své řeči vystihl španělský ilustrátor Emilio Urberuaga, pod jehož patronátem se letošní výstava konala: “Musíme být vděčni Štěpánovi za to, že s tou myšlenkou přišel. Vždy, když sem přijedu, se mi živě vybaví všechna setkání s nim, vidím ho zde pořád, na každém rohu vašeho městečka, jakoby od nás ani neodešel, ale jen se někde skrývá a zase se z ničeho nic objeví...”

Kdo byl tento Štěpán Zavřel? Jak to, že nynější česká společnost doposud nic o něm neví? V Itálii právě o něm vychází druhá obsáhlá biografie od aurorky prvního doktorského životopisu, paní Dr. Mariny Tonzig. Setkali jsme se s ní na výstavě a sdělila nám, že část jejího textu výjde v listopadovém vydání kulturního časopisu SOUVISLOSTI v Praze...

Štěpán Zavřel vystudoval FAMU v Praze, obor kreslený film , pod vedením Jiřího Trnky. Narodil se v roce 1932. Když mu bylo 26 let, cítil touhu věnovat se svým malířským vizím v zemi, která by se dala dnes považovat za kolébku umění – v Itálii. Jediné možné řešení v té době hlubokého stalinistického komunismu byla emigrace. Po dobrodružném a riskantním, životu nebezpečném útěku přes Albánii se dostal do Itálie. Studoval v Římě, začátky byly nesmírně tvrdé: doslova živořil a hladověl, neměl kde bydlet. Na ubytování si musel vydělávat svými obrázky, bydlel na okraji města. Protože neměl často ani na jídlo, chodil v poledne do jednoho ženského kláštera, kde vydávaly sestry v poledne skromné jídlo bezdomovcům. Jak se Štěpán později s humorem svěřil, jídlo bylo tak skromné, že než přišel pěšky domů na konec města, protože neměl na autobus, všechny kalorie, které jídlem do sebe dostal, byly pryč... Když se později jeho obrazy začaly přece jen prodávat a on ušetřil první peníze, rozhodl se z Říma odejít. Na rady známých se dověděl o podhorské oblasti Vittoria Veneta a o chudé vesničce Rugolo, ve které jsou prý na prodej levné staré usedlosti. Vydal se tam, kraj si zamiloval a koupil jeden starý, rozpadlý dům i s malým pozemkem na malebném místě, bujnou vegetací začínajícího horského masívu, odkud je nádherný pohled do benátské rovinaté krajiny. Jižní část tohto horského masívu má příjemné teplé podnebí umožňující růst ovoce a zeleniny, typické pro středozemní oblast. Za vrcholem tohoto masívu začíná již úplně jiné, mnohem chladnější podnebí, lyžařská oblast kolem Cortiny d 'Ampezzo, jižní Tyrolsko se sněhobílými vrcholky Alp. Když Štěpán do Rugola přišel, byla to vesnice sedláků a jednoduchých lidí. Jejich hlavní činností byl chov dobytka, výroba sýrů a vinařství. Tehdy bylo Rugolo “koncem světa”, “zapadákovem”, kde dávají lišky dobrou noc. Štěpán přišel do této oblasti jako úplně jiný, cizí “prvek”. Lidé si o něm zcela jistě povídali a kroutili hlavou, co tam ten člověk chce. Dnes je tato oblast vyhledáváná turisty nejen pro její trvalou geograficko-kulinářskou svéráznost, hlavně však kvůli tomu, co tam Štépán po sobě zanechal... Jeho obrazy se líbily pořád víc a víc, začínaly přicházet první objednávky, nabídky, výstavy, cesty do zahraničí, první publikce, první návštěvnící-obdivovatelé-zájemci nejen o jeho obrazy, ale i o kontakty s ním. Štěpán byl ještě mladý, měl velký smysl pro humor, nadprůměrnou ineligenci, byl skvělým kumpánem, navíc ovládajícím 10 cizích jazyků. Mezi místním obyvatelstvem se mu nikdo nevyrovnal, stal se rychle centrem pozornosti. O jeho díla a kontakt s nim začali brzy projevovat zájem osobnosti tehdejšího malířského umění. Když v roce 1968, tedy v době po ruské okupaci, začaly utíkat tisíce lidí na Západ a mnozí z nich Štěpána někde náhodou potkali, byl to již slavný umělec. Češství nikdy neskrýval, setkávání s emigranty se stalo jednou z jeho priorit. Kolik lidí jen inspiroval, motivoval, nadchl, tím co jako emigrant sám zažil a udělal! Do ciziny přišel sám, bez peněz, přátel, kontaktů, bez ničeho. Začínal od totálni nuly, jen s tím potenciálem, který měl v sobě a 10 let po své emigraci byl z něho bohém, slavný umělec, především však Čech s nesmírně štědrým, otevřeným a moudrým srdcem. Jeho dům se brzy stal otevřeným domem, místem setkání stovek, ba tisíců lidí. To malé, klidné, do té doby neznámé Rugolo se najednou stalo křižovatkou, ale i cílem pro lidi hledající uznání, pochopení a životní směr. Nezapomenutelné pro všechny, kdo jeho domem prošli, byly nekonečně dlouhé večery. Lidé přicházeli, celé dny a noci se diskutovalo, slavilo, zpívalo. Štěpán, jelikož to byl člověk s vnímavým citem a jemnou duší, brzy vycítil, že pro jednoduché vesničany z Rugola, zvyklé na tvrdou manuální práci, může být tento, na tehdejší dobu nezvykle silný turistický ruch, příliš velkým soustem. K jeho domu se muselo projíždět přes soukromé pozemky sousedů. Možná to byl důvod, proč se již tehdy začal věnovat malování fresek na fasády domů, ale i uvnitř místnich restaurací, aby se lidem odvděčil. Italové mají veliký smysl pro umění a dnes jsou na tato díla pyšní.

Štěpán byl nejen skvělým malířem, měl taky skvělou paměť, byl velice vzdělaný a dokázal diskutovat na jakékoliv téma. Tak na něho vzpomínají dodnes všichni ti, kteří ho znali osobně a prožili s nim dlouhé večery diskuzí a filozofování. Odešel kvůli malířství do země, kterou obdivoval a ve které chtěl žít. Do své smrti však zůstal věrný staré vlasti tak, jako málokdo! I když by pro něho nebyl problém vzít si italské občanství, nikdy to neudělal, aby nepřišel o občanství české. Byl Čechem tělem i duší, Čechem žijícím v Itálii, i když byl oficiálně, jako emigrant, pro československé úřady odepsán, ignorován a zbaven platného československého pasu. Všechny cesty po světě absolvoval jako emigrant na italský azylový pas.

Itálii si vybral za svou novou vlast. Italové mu to dnes odplácí svým obdivem a láskou. Stačí se zúčastnit vernisáže v Sarmede, příští příležitost k tomu bude zase v říjnu roku 2010. Když se Štěpán kdekoliv a kdykoli potkal s českým emigrantem, byl okamžitě pro něj přítelem. S kolika takovými Čechy dnes roztroušenými po celém světě jsem se již jen já setkal! Jak nesmírně dojemné a krásné je pro mne vždy slyšet jejich vděčné povídání a vzpomínání na Štěpána. Byl to člověk s velkým srdcem, velkým duchem, velkým talentem. “Nerozumím jen jednomu” - říkám při otevírání letošní výstavy jednomu bývalému řediteli nakladatelství - “proč se o něm dodnes nepíše a nemluví v Čechách?” Jeho odpověď mne zdrcuje, přesto jí teď napíši: “Protože Češi si doposud o sobě myslí, že jsou pupkem světa a že skuteční a dobří čeští umělci jsou jen ti, kteří zůstali a působili doma. Kdyby Miloš Forman nebyl dostal Oscara a neposílal peníze na různé české nadace, tak by se stěží o něho a jeho dílo v Čechách zajímali. Kromě toho, všichni ti, kteří podobně jako Štěpán emigrovali, ukázali navenek svou barvu, svůj nesouhlas žít v kolaborantském, ducha ubíjejícím režimu, a to dodnes Češi, mající máslo na hlavě, těžce nesou. Češi mají v sobě nepředstavitelnou závist, která jim brání dívat se na svět otevřeným a úpřimným pohledem...”

Jak jsem již vzpomněl, dům Štěpána Zavřela je dnes jedním velkým muzem. Jsou v něm nádherné obrazy a fresky. Několik z nich věnoval i Čechům blízkým - slovanským světcům. Tyto obrazy svědčí nejen o jeho hlubokém vztahu ke své vlasti, ale i o jeho víře. V malé kapli, kterou si za svým domem postavil, namaloval na zdi patrony Evropy – svatého Benedikta a svaté Cyrila a Metoděje. Jsou to unikátní, dodnes v Česku nepublikované fresky. Kdysi jsem si je vyfotil. Nabídl jsem je různým vydavatelstvím, dokonce i jedné československé ženské řeholní kongreaci nesoucí ve svém pojmenování jména sv. Cyrila a Metoděje. Toužil jsem po tom, aby tyto fresky vyšly alespoň jako pohlednice. Narazil jsem však jen na nezájem: “My nevíme, kdo je Štěpán Zavřel” - zněla vždy odpověď.

Narazil jsem na ignoranci, krátkozrakost... znovu to známé, že žádný prorok není uctíván ve své vlasti...



Žaloudek Petr
ThLic. Peter Žaloudek sa narodil v roku 1958 v Žiline, od roku 1983 žije vo Viedni. Za totality pôsobil v slovenskom katolíckom podzemí, spoluorganizoval pašovanie náboženskej a duchovnej literatúry a premietanie vtedy zakázaných filmov a diaprednášok s náboženskou tématikou. Po nútenom odchode do emigrácie vyštudoval v Ríme teológiu a niekoľko rokov pôsobil vo Viedni ako kňaz. Neskôr sa oženil a od roku 1991 pracuje ako rádiologický laborant na jednej z viedenských kliník.
Osobní stránky
 
  Přístupy: 5600 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA