Nejdramatičtější zážitek? Průvod škodováků

Zdeněk Prosek

Můj listopad 1989

Za komunistického režimu jsem nebyl disidentem.

Nechodit k volbám, nezúčastňovat se politického školení nestraníků a skládat krotce protirežimní texty k folkovým písničkám byl do listopadu 1989 můj jediný veřejný projev odporu k totalitě. Konec listopadu a měsíce, které následovaly, byly pak pro mě nejhektičtějším obdobím života.

V Občanském fóru jsem se cítil, jako když napůl leklou rybu hodí do proudící okysličené vody. Nejdramatičtějším zážitkem z listopadu byl pro mě průvod škodováků, kteří se vydali podpořit manifestaci na náměstí. Tam jsem pocítil zlom situace.

Devadesátá léta pro mě znamenala fascinující práci na radnici Plzně. Táta urbanista mě přivedl k tomu, dívat se na město jako na živý mnohovrstevný organismus. Strašně mě to bavilo, zvlášť když jsem měl kolem sebe poctivé a nadšené lidi.

Václav Klaus jako důsledný zastánce svobody, lidé kolem ekonomické reformy i Václav Havel -jako ikona našeho návratu do slušné mezinárodní společnosti - byli promě téměř modly. Rychlý návrat socialismem poničeného majetku do rukou skutečných vlastníků, podnikavost a tvořivost při jeho obnově, otevřenost společnosti, ale i třeba elegantní způsob logického rozdělení republiky byly obdivuhodné. Každé volby v sobě měly ideový náboj a měl jsem konečně pocit, že můžu stát na správné straně. Nejdramatičtější zážitek?

Průvod škodováků

Rodina mě přes obtíže, které moje politická angažovanost přinášela, báječně podporovala. Pro moji ženu a školou povinné děti přitom nebylo snadné číst na zdi garáží nápis metrovým písmem "Prosek je svině", nebo se dočíst v novinách, že jsem ukradl milion.

Počátek nového tisíciletí mi přinesl přechod k manažerské práci ve Škodovce. Dala mi úžasnou zkušenost a otevřela úplně nový pohled na to, co je to byznys. Obdiv k tomu, co dovedou šikovní a chytří lidé, jak rychle je možné se přizpůsobit novým vnějším podmínkám, jak funguje správná strategie, spravedlivá motivace a dobrá organizace, ten mám dodnes. V politice mi chybí. Politika je najednou víc o populismu a pouhé taktice. Za jediným účelem. Získat co nejvíc voličů a moci pak efektivně prosazovat partikulární, nikoli veřejné zájmy. To mě jako poslance i jako člověka trápí. Mimo politiku, kde jsem našel řadu nových přátel, mi život nadělil také do rodiny nové členy. Skvělé partnery mých dospělých dětí a tři úžasná vnoučata. Jsem na ně pyšný.