Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually



Smířit se sami se sebou

Pavel Švanda

REVUE POLITIKA 9/2004

Prezident republiky pronesl 28. října 2004 výzvu ke "smíření se s námi samými, ke smíření se s naší vlastní minulostí". Ačkoliv slova Václava Klause bývají živě komentována do třetího kolena, tato úvaha pronesená při významné příležitosti propadla jaksi do ticha. Jistěže také proto, že mediální lobby vidí ve smířlivosti neprodejný ležák. Sváry jsou komerčně vítanější. Ale kulturní a politický problém ochoty-neochoty ke smířlivosti-nesmířlivosti leží v našem osudu hlouběji než na úrovni případné mediální debaty.

Česká kultura moderny, jak vznikla po polovině 19. století a jak se utvářela ve 20. století, zahrnuje bojovnost nebo aspoň bojovnou výmluvnost jako základní položku. Konfrontační výzvy jsou samozřejmou součástí veřejného dění nejen u nás. Jenže v Česku je smířlivost představitelná jen v soukromí. Na veřejnosti se musí bojovat až do konce, ovšem jen ve správný čas a proti vhodnému nepříteli. Pro mnohé byla a zůstala důsledná svárlivost poznávacím znamením pravého Čecha, pravého komunisty i pravého demokrata, přičemž v mnoha případech se všechny tři role a ještě leckteré jiné vešly do jednoho a téhož lidského života.

Ještě mezi námi žijí ti, kteří se domnívají, že je nutno vést vytrvalou propagandistickou válku proti Rakousku-Uhersku a Habsburkům. Stále ještě se tedy ventiluje propagandistický materiál pocházející z 19. století. Dnes Habsburci Českou republiku neohrožují ani zvenčí, natož z našeho nitra: sotva může být monarchistickou společnost, která nesnáší kohokoliv, kdo se jen vzdáleně podobá aristokratovi. Takže s Františkem Josefem bojujeme dosti zbytečně a též příznačně bezmyšlenkovitě.

Ani ti, kdož se dotčeně ohrazují vůči každému valibukovi, co se s pivem v ruce dobývá do vrat Walhally, se uvažováním moc netrápí. Bojovným antifašistům nepůsobí starosti, že všude kolem nás se docela volně povalují právě ty myšlenkové komponenty, z nichž byla kdysi smontována fašistická, respektive nacionálně socialistická ideologie. Tím nemyslím málo čtivý pamflet "Můj boj" a vůbec už ne kostýmní a taneční excesy nahnědlých tlusťoušů. Skutečný fašismus se u nás povaluje na chodníku, jen jej zvednout a okartáčovat. Kdekdo přece věříme, že "v zdravém těle žije zdravý duch", že "vládnout by nám měli ti nejlepší z nás", že Čechy a Morava "odjakživa patřily českému národu", že "klerikálové kšeftují s Bohem", že "stát by se měl postarat o to, aby byl pořádek", že "inteligenti jsou duševně vadní", že "v prostém člověku je skryta moudrost věků", že "všichni poctiví lidé v národě by se měli spojit v jednotnou sílu", že "USA ovládají bohaté židovské rodiny", že "jednou budou padat hlavy". Tak nějak podobně se často věří i u sousedů: jde nejméně o středoevropskou infekci. Naštěstí není právě v dohledu žádný výřečný poddůstojník, který by z těchto součástek těkavého mínění opět smontoval fungující politickou mašinu. Takže zatím celkem vystačíme s pronásledováním nášivek, výšivek, odporných písniček a opileckých gestikulací. Skutečným problémem je však spíše Hitler v nás.

Také profesionální antikomunisty znepokojuje spíše minulost než přítomnost. Ani jim nevadí, že všude kolem nás se povalují myšlenkové komponenty, z nichž ještě před dvaceti, třiceti lety byla smontována komunistická, respektive bolševická ideologie. Ta sice sečtělejší mozek ohrozila jen dočasně nebo vůbec ne, avšak méně používané mozkovny úspěšně naplňovala bojovnou nenávistí. Marx-populismus je víra pýchy. Dodává iluzi bezohledné převahy. Dosud leckdo přece jen upřímně věří, že "většina má pravdu", "všichni máme stejný žaludek", že "kdo nepracuje (rukama), ať nejí", "klerikálové kšeftují s Bohem", že "stát by měl konečně udělat pořádek", "intelektuálové jsou vadní", že "v lidu je skryta moudrost věků", že "už Masaryk napsal, že svět jde nalevo", že "podnikatelé jsou zloději a tuneláři", protože "velké peníze se nedají poctivě vydělat", že "lid si to donekonečna nedá líbit", že "všichni pracující na celém světě by se měli spojit", že "USA ovládají bohatí židi", že "jednou budou padat hlavy". Tak nějak podobně se povídá po hospodách i u sousedů. Poměrně dost výřečných politruků se pokouší smontovat novou populisticko-leninskou mašinku na výrobu moci: někteří jednají legálně, jiní kdovíkde kdovíjak. Zatím jim doba jaksi nepřeje. Lid chodí po nákupech. Na účinná spiknutí není čas. Takže si můžeme dovolit bojovat s bývalými agenty, bývalými rudými policajty, bývalými rudými zločinci, s nimiž si ale soudy nevědí rady. Avšak nejen rudé výšivky, nášivky a gesta, ale celé to nacionálně leninské harašení v nás v podstatě necháváme na pokoji. Potud je v Česku Lenin vskutku věčně živý.

Přemýšlet o tom, co si vlastně myslíme? To raději ne! Zato drobná kádrovácká válka jako by byla čím dál oblíbenější. Prezident má pravdu: pracně se navzájem utloukáme vlastní českou i středoevropskou minulostí. Co když se navzájem zálibně lustrujeme právě proto, abychom nemuseli o sobě doopravdy přemýšlet, abychom se nemohli skutečně zabývat skutečnými problémy minulosti? Například: kde vlastně v nešťastném 20. století končil český kolektivistický nacionalismus a kde začínala kolektivistická totalita? Krajní póly lze docela dobře politicky i kulturně identifikovat. Ale hraniční čára v českém vědomí byla zřejmě pohyblivá, až podivně nezřetelná. Proč vlastně česká humanitní inteligence tak snadno propadala levicové demagogii a dodnes na ni slyší? Nesouvisí to s naším vžitým bojovnickým syndromem?

Všimněme si také konečně, že někteří antikomunističtí bojovníci a bojovnice válčí s komunismem dosti po komunisticku. Praktikují strategii napětí a vyvolávají v nás pocit permanentního výjimečného stavu. Údajní bojovníci za čistotu demokracie vlastně používají klasickou totalitářskou taktiku. Právě mezi těmito lidmi jsou k zahlédnutí noví (anebo i staronoví) žárliví držitelé a panovační vlastníci jediné pravdy pravdoucí. V protikomunistickém zápalu na nás volají z průvodu prastaré komunistické heslo: "Pojďte s námi bojovat, demonstrovat, svrhávat, kádrovat, dobývat lidu podíl na moci! Kdo stojí na chodníku, ten nebrání republiku!" Zatahují nás do svárů právě proto, aby nás mohli manipulovat, poučovat, očišťovat i vylučovat.

Myšlenka, že "přijde den!" a budou se zakládat nové uliční výbory, visí ve vzduchu všude, kde přicházejí ke slovu ti, kteří sami sebe obsazují do rolí lidových tribunů. Za zády výřečných naivků i chytráků mezitím montují odborníci. Materiál k sestrojení nové, "jediné spravedlivé" ideologie se zjevně válí pod našima nohama. Až tu mašinu sestrojí, do průčelí jistě pověsí Masarykův portrét, asi trošku přestříkaný nazeleno. A bude se čekat na příležitost, na patřičně zahřátý, dostatečně obluzený dav, zbavený kritického smyslu. Propagandisté neklidu vždy čekají na "drtivou většinu", vyrobenou z psychicky labilní menšiny. Prezident postihl, že "nebudeme-li schopni smířit se se svou vlastní minulostí … nesmíříme se ani se sebou samými. Naše dnešní neuróza bude přetrvávat. Bude nás brzdit, bude nás oslabovat." V konstatování, že neuróza je to pravé, silné slovo, je zároveň výzva. Není však namířena jen vůči kolektivistům z ulice, z médií, z politické scény. Je to otázka po úrovni současné české kultury a po úrovni českých mravů.

Jedním z dokladů nepříjemného vývoje je způsob uplatňování lustračního zákona. Ten byl vytvořen za přesně vymezeným účelem. Měl zamezit jisté kategorii funkcionářů a konfidentů minulého režimu v přístupu k přesně vymezeným funkcím ve státním aparátu. Dnes bývalí profesionální funkcionáři předlistopadové KSČ od okresních tajemníků výše splývají s českou veřejností a už si na ně málokdo vzpomene, stejně jako na vyšší důstojníky StB. Zato seznamy agentů jsou půdou, z níž vyrůstá rozsáhlý kádrovácký folklór. Má být obsazena funkce ředitele divadla? Listuje se v pověstných "seznamech". Smí mikrobiolog obdržet uznání za celoživotní výzkumné dílo? Doptáváme se v "seznamech". Chceme pozvat na besedu básnířku? Listujeme, listujete, listují. Neblíží se tato praxe, ostatně nezákonná, totalitářskému počínání? Ale co si mají počít ti, kteří chtějí jmenovat mikrobiologa ředitelem, vyznamenat hudebníka, vydat básnickou sbírku starší autorce? Nepodívají-li se oni, zalistují si jiné (a nelze než dodat, že v podstatě opět konfidentské) duše. A nalezne-li se v "seznamech" ono jméno, spustí se hlučná siréna morálního poplachu, samozřejmě bez přihlédnutí k faktickým okolnostem v dávné minulosti: prokurátor Urválek v nás!

Na stole leží ještě předpoklad, že prezident 28. října využil k tomu, aby si získal tu část české veřejnosti, která byla spjata s předlistopadovým systémem a dnes je příležitostně (byť výběrově) ostrakizována. Sotva však může být Václav Klaus vážně kritizován za to, že vyzývá ke smíření. Plní tím roli sjednocujícího symbolu, která se k pražskému prezidentovi tradičně váže. Mnohem hůře by si počínala hlava státu, která by se snažila českou veřejnost zneklidnit a rozdělit. Václav Klaus možná neujde výhradám těch, kteří v něm (podle mého názoru mylně) vidí budoucího českého Putina. Kdyby si prezident skutečně upravoval stezku k osobní moci, postavil by se naopak na stranu kádrováckého hausmajstrovství, podporoval by neklid šířený profesionálními moralisty. Volal by s nimi: Je zle a bude ještě hůř!

Nacismus jako politická síla neodumřel v poválečném Německu proto, že byly zakázány partajní příručky, nášivky a prapory. Těch se tenkrát všude válelo dost. Nacismus jako relevantní protivník svobody zanikl, protože jeho vyznavači, pokud přežili válku, byli zahrnuti do dynamického demokratického vývoje. Nikoliv věčné kádrování, nýbrž rozvoj je skutečnou integrační silou demokracie. Prezident důrazně připomněl, že žijeme už patnáct let ve svobodném státě, a tím se dotkl velmi významného tématu, jímž je přirozená integrační síla svobody. Demokracie odplavuje zlobnou politickou náladovost z center státu do předměstských hospod. Tam někde si dnes obskurně bytuje pivařský fašismus i myšlenkově vyhaslý marxleninismus. Nositeli autoritářské infekce mezi námi proto už nejsou ti, kteří před patnácti lety sloužili jako řadoví poddůstojníci, nižší důstojníci a funkcionáři a tupohlavě svědomití partajníčci. Politickou, ale i docela obyčejnou neurózou nás ohrožují spíše ti hluboce neklidní bojovníci a bojovnice, kteří v duši nevěří ani v přitažlivost svobody, ani v integrační sílu parlamentní demokracie.

4. ledna 2005



Pavel Švanda
 
  Přístupy: 21130 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA