Trable paní Merkelové

Jefim Fištejn

REVUE POLITIKA 6/7 2006

Vytvoření velké koalice zůstává stále jedním z možných vyústění současného politického klinče v České republice. Češi věří v pověstnou racionalitu německých sousedů, a proto má pro nás takové smírčí uspořádání povolebního patu více než jen sílu příkladu. Vítězná strana, když vstupuje do vládní koalice se svým nesmiřitelným rivalem, tiše doufá, že postupem času dokáže přeci jen přetáhnout lano na svou stranu, uplatnit více ze svého programu, a tudíž upevnit před dalšími volbami svou společenskou pozici.

Proto je poučný příklad Angely Merkelo-vé, které se vůbec nedaří plnit její dívčí sny, s nimiž loni v listopadu usedala do kancléřského křesla. Tehdy uznávala, že ve vládním spojení se sociální demokracií půjdou potřebné ekonomické reformy prosazovat jen „po malých krůčcích“. Zatím se zdá, že namísto alespoň dětského cupitání správným směrem činí velkokoaliční vláda sedmimílové skoky zpět do slepé uličky. Jde o celkové působení do sebe zaklesnutých křesťanskodemokratických a sociálnědemokratických milenců – nejen o zvýšení daňové zátěže, největší v poválečném Německu, nebo o posílení byrokracie v důsledku drahého protidiskriminačního zákona. Mnozí Němci začínají s jistou nostalgií vzpomínat na předchozí rudozelenou vládu – tehdy aspoň věděli, jak na tom jsou, a nedělali si falešné naděje.

Paní Merkelová prokázala nevšední diplomatické dovednosti a sklidila potlesk za obnovení dělného přátelství s USA, poškozeného jejími předchůdci. Na domácí frontě však zůstává jediným zaznamenaným úspěchem schopnost domluvit se se socialistickými ministry ve vládě. Abychom byli přesní: spíše než o domluvu jde o řetěz ústupků. Odpůrci paní kancléřky uvnitř CDU, především z řad vlivných předsedů zemských vlád, tvrdí, že Merkelová neumí ve vládě prosadit žádné křesťanskodemokratické programové priority. Ojedinělé hlasy z členské základny se nyní spojily v mocný sbor nespokojenců se zemskými předsedy coby sólisty. Vzhledem k tomu, že zemské vlády kontrolují Bundesrat, horní komoru parlamentu, nemůže si Mer-kelová dovolit je zcela přeslechnout.

Tlumené vnitrostranické remcání souviselo zpočátku s bruselským nařízením ohledně „rovného zacházení“, jímž se mělo předejít pracovní diskriminaci. Před rokem, během předvolební kampaně, bičovali křesťanští demokraté rudo-zelené plány na zavedení pravidel, která by byla ještě přísnější než požadavky Unie. Nyní kancléřka zcela ustoupila sociálnědemokratickým představám a do zákona se dostala ochrana invalidů, důchodců a homosexuálů, zatímco původní požadavek „rovného zacházení“ se vztahoval pouze na rasu a pohlaví. Odpůrcům se nelíbí zejména paragraf, který umožňuje odborovým organizacím a podnikovým radám soudně zažalovat podnik jménem zaměstnance, a to i v případě, kdy si to sám výslovně nepřeje. „Zákon je monstrum a v této podobě se neměl nikdy objevit,“ prohlásil Christian Wulff, ministerský předseda Dolního Saska a jakýsi mluvčí rebelujících vysokých funkcionářů CDU.

Dalším krystalizačním bodem nesvárů jsou pokusy napravit sociální reformy prosazené předchozí vládou, jejichž smyslem bylo dostat dlouhodobě ne zaměstnané zpátky do práce, i když za podstatně menší peníze, než byly jejich původní platy. Problém je v tom, že množství výjimek a úlev vytváří spoustu únikových cestiček umožňujících obejít zákon anebo obměkčit jeho přísnost. Zemští předsedové volají po kompletním předělání reforem, zatímco vláda Merkelové je ochotna se spokojit pouze s drobnými kosmetickými úpravami.

Naposledy v březnu tohoto roku kancléřka připustila, že pokrok reforem je veškerý žádný. „To, co jsme doteď udělali, je málo,“ řekla. „Je to málo pro mne, je to málo pro koalici, je to málo pro Německo.“ Silná, skoro chlapská slova. Škoda, že to, co po nich následovalo, bylo jen dalším zpomalením reforem. Vláda je posedlá snižováním rozpočtového schodku a chce jej i za cenu odřených uší stlačit pod maastrichtský limit. Proto o 3 % zvyšuje důležitou daň z přidané hodnoty, což vyžene inflaci do růstu, ztlumí domácí poptávku a ve výsledku oslabí i chabý růst HDP, jehož plaché náznaky se daly pozorovat. Je to typická socialistická cesta, proti níž konzervativci odjakživa stavěli cestu jinou: navození příznivějšího podnikatelského prostředí, jež vede k tvorbě nových pracovních míst. A to Německo teprve čekají bolestivé reformy systému zdravotního pojištění s jeho explodujícími náklady. Ježto zatím partneři nepřišli na žádný způsob, jak překonat mandator-ní pojištění, dohodli se jen na jednom: bude třeba znovu sáhnout daňovým poplatníkům do kapes.

Neschopnost Berlína k odvážným reformním zářezům je obzvlášť zarážející na pozadí určitého, byť nepatrného zlepšení ekonomického prostředí v Evropě. Je známo, že v době hospodářského růstu se reformy prosazují snáze, protože jsou stravitelnější. Avšak drobné vylepšení exportní položky – místo aby bylo kancléřkou Merkelovou využito k uvolnění pracovních zákonů, snížení daní a odbourání byrokracie – slouží německé vládě, jak se zdá, jen jako výmluva pro nicnedělání. Žádná z koaličních stran nemůže profitovat z předčasných voleb, a proto lze předpokládat, že slabá koalice bude pokračovat v duchu hesla „bratři, držme se“. Svou neschopností řešit německé problémy odvážnými volními rozhodnutími může kancléřka Merkelová promarnit ojedinělou ekonomickou příležitost – a s ní i vlastní kancléřství.

Jefim Fištejn