Budou novináři stíháni za zveřejňování odposlechů?

Dušan Šrámek

související článek Kmotr Kmeta a jeho krakatice

Poslanecká sněmovna zvrátila rozhodnutí horní komory českého parlamentu, která začátkem prosince odmítla novelu trestního řádu vzešlou z ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny, reagující na zveřejňování policejních odposlechů v některých médiích. Senátoři tehdy vyslyšeli volání šéfredaktorů některých českých deníků a časopisů, aby Senát přehodnotil rozhodnutí poslaneckých kolegů, kteří v novele trestního řádu prosadili, aby za zveřejňování odposlechů bylo až pětileté vězení, případně pětimiliónová pokuta. Šéfredaktoři se ve svém dopise adresovaném senátorům odvolávají na svobodu slova, a údajným veřejným zájmem, s tím, že veřejnost má právo vědět, o „spojení politiky s podsvětím“, jako tomu bylo v případě zveřejnění odposlechů pořízených v rámci policejního spisu Krakatice, či v případě zveřejnění korupce v českém fotbale. Spis Krakatice, který měl objasnit prorůstání politiky s podsvětím, ve svých odposleších zmiňuje některé současné politiky, jako je ministr vnitra Ivan Langer, či poslanec Vlastimil Tlustý. Ti měli podle zveřejněných odposlechů být v kontaktu s lidmi okolo zavražděného podnikatele a lobbisty Františka Mrázka, označovaného jako „kmotr českého podsvětí.“ Odposlechy v případu fotbalových bossů zase prokázaly úplatkářství v českém fotbale. Podle odpůrců kriminalizace zveřejňování policejních odposlechů se v obou zmíněných případech jednalo o ovlivňování procesů, v nichž byly přítomny veřejné finanční prostředky, případně rozhodování o skutečnostech veřejného zájmu, a proto zde neexistuje právní ochrana soukromí a osobních údajů zúčastněných osob. Dopis šéfredaktorů rovněž připomíná okolnosti, za nichž se zákaz v novele objevil. „Stalo se tak bez jakékoli odborné diskuse na této téma s těmi, jichž se to týká.“ Proti kriminalizaci odposlechů se postavili vedle šéfredaktorů i mnozí zahraniční novináři působící v ČR, stejně tak jako Syndikát novinářů.

Jsou odposlechy ve veřejném zájmu?
Takový veřejný zájem, který by ospravedlňoval zveřejňování odposlechů, však ve skutečnosti podle autora návrhu novely, poslance Marka Bendy z ODS, neexistuje. Veřejný zájem je podle něj totiž dán již existujícím zákonodárstvím, které definuje důvody pro nasazení policejních odposlechů, a způsoby, jak mohou být využity. Podobný názor má i řada právníků. „K nařízení odposlechů může dojít pouze na základě zákona, a to pouze pro účely trestního řízení, a po splnění zákonných předpokladů. Zveřejnění odposlechů v médiu není úkonem trestního řízení, a tak již z povahy věci nemůže jít o veřejný zájem,“ říká kupříkladu bývalý pražský advokát a bývalý soudce Otakar Kracík. Jediné, co může být ze získaných odposlechů použito v médiích je podle něj to, co přečte předseda trestního senátu v rámci hlavního líčení, pokud případ doputuje k soudu „Odposlechy jsou natolik závažným zásahem do osobnostních práv, že musí sloužit jen k potrestání zločince,“ doplňuje svůj návrh Benda. Z pohledu trestního řádu by bylo skutečně obtížné přiřknout konkrétně odposlechům z policejního spisu Krakatice statut veřejného zájmu. Informace zde obsažené totiž nezakládají žádné podezření ze spáchání trestného činu. V souladu s trestním řádem proto měly být dávno skartovány a jejich obsah neměl být zveřejněn. Zcela radikální názor na otázku veřejného zájmu má novinář Přemysl Svora, který ve své knize Kmotr Kmenta zveřejnil odposlechy z kriminálního spisu Krakatice bez jakéhokoli komentáře. Redaktor MF Dnes Jaroslav Kmenta ve stejné době zveřejnil již druhý díl knihy Kmotr Mrázek, jejíž stěžejní část tvoří rovněž odposlechy ze spisu Krakatice. . „Veřejný zájem v tom žádný není. Jde pouze o marketingový tah redakce MF Dnes,“ tvrdí Svora. „Informace, respektive drby, které jsou v odposleších zachyceny, nedávají nikomu právo zasahovat do soukromí dotčených osob,“ doplňuje.

Ne všichni zákonodárci se však s Bendovým názorem ztotožňují. „V poslední době se v médiích objevily takové odposlechy, které byly veřejným zájmem,“ oponuje mu jeden ze šestice poslanců, kteří proti zákonu zvedli ruku – bývalý ministr vnitra za ČSSD František Bublan. Podle Bendy ale jeho návrh neznamená, že by musel každý novinář, který zveřejní odposlech, automaticky odsouzen. „Bude záležet na soudci, který posoudí, zda zveřejnění informace bylo ve veřejném zájmu, a novináře zprostí viny, či nikoli. Soudce může dospět k názoru, že zveřejnění bylo důležitější než ochrana jiného zájmu, daného trestním řádem. Je to jako v případě, že jsem požil alkohol, a vezu manželku do porodnice. I v takovém případě by jistě soud uznal, že překročení zákona bylo ve vyšším zájmu,“ spekuluje. „Takovou konstrukci lze přijmout jenom stěží. Už sama možnost trestu je pro novináře nebezpečím,“ oponuje mu jeho stranický kolega, předseda mediální komise Senátu Jiří Oberfalzer.

K odposlechům se může dostat až tři tisíce osob
V průběhu parlamentní debaty o kriminalizaci zveřejňovaných odposlechů se objevila další výhrada, kterou ve svém vystoupení formuloval bývalý šéf resortu vnitra Bublan. Podle něj by si stát měl především udělat pořádek sám u sebe a postarat se o to, aby se odposlechy k novinářům nedostávaly. Ti pak podle něj jenom plní svou informační povinnost. „Bez toho, aby si policejní a další orgány činné v trestním řízení udělaly pořádek v odposlechové agendě, tak aby nemohlo docházet k únikům, se současná praxe těžko změní,“ tvrdí bývalý ministr. S tím souhlasí i předseda Úřadu na ochranu osobních údajů Igor Němec. „Když jsme loni prováděli kontrolu toho, kdo všechno může mít k záznamu policejního odposlechu přístup, napočítali jsme tři tisíce lidí,“ říká. To samé ostatně vadí i předsedovi mediální komise Senátu Jiřímu Oberfalzerovi. „Vadí mi, jestliže se k odposlechům může dostat takové množství lidí. Návrh poslanců tak neřeší příčinu, ale důsledek, kterým je nedbalá práce orgánů činných v trestním řízení při ochraně údajů odposlechem získaných“.Stejně se na situaci dívá i jeho stranický a senátní kolega, bývalý šéf poslanecké komise prom kontrolu operativní techniky Tomáš Kladívko. „Policie by si měla udělat pořádek sama u sebe, a přijmout taková technická a organizační opatření, aby úniky nebyly možné“. I tady se však začíná situace zlepšovat. Podle informací z policie i státního zastupitelství jsou postupně zaváděna opatření, která mají zamezit úniků odposlechů do médií, případně identifikovat pachatele, který by takový únik umožnil či zprostředkoval. Je zužován okruh osob, které mohou přijít do styku s odposlechy, a jednotlivá média a nosiče jsou identifikovány, aby bylo možno zjistit konkrétní únik. Používají se například speciální kopírky, papíry do kopírek, či speciální barva.

Vláda postupně omezuje nejrůznějšími opatřeními i počty odposlechů. Jednak musí policie platit za archivaci a monitoring hovorů operátorům nemalé částky, a navíc se do trestního zákona dostala zpět i podmínka, že odposlechy mohou být až posledním způsobem, jak prokázat trestnou činnost. Od loňského roku rovněž platí zásada, že byť s určitým omezením má občan, který byl odposloucháván, právo se zpětně o této záležitosti dozvědět. Nejvyšší soud bude mít rovněž právo přezkoumat, zda odposlech byl oprávněný. Doposud mohla pouze komise pro kontrolu operativní techniky konstatovat, že odposlech byl či nebyl v souladu se zákonem pouze po formální stránce, tedy zda byl nařízen soudem.

Za úniky i zveřejnění lze stíhat již nyní
Jiným problémem, na nějž poukazuje například bývalý předseda poslanecké komise pro kontrolu operativní techniky Oldřich Kužílek je, že schválený návrh je určitým ad hoc návrhem, a že by stálo za to řešit otázku postihu za neoprávněné zásahy do soukromí občanů zveřejňováním osobních údajů komplexně. S tím souhlasí i Němec, podle nějž se může jednat nejenom o občanskoprávní problém, ale i záležitost, která hraničí s trestně právní ochranou. Tento názor zastává i řada právníků. „Divím se, že žádný policista, či státní zástupce po zjištění, že se policejní odposlechy objevily v médiích, nezahájil trestní stíhání například pro poškozování cizích práv,“ kritizuje postup policie například pražský advokát Otakar Kracík Stejně se na to dívá i senátor Tomáš Kladívko. „Nevím proč se ve sněmovně přijímají stále nové paragrafy na jakoukoli aktuální situaci. Už dnes je podle mého názoru jakékoli zveřejňování odposlechů nezákonné, a vyšetřující orgány by podle toho měly postupovat.“ V úvahu by podle právníků připadaly například trestné činy pomluvy, či neoprávněného nakládání s osobními údaji. A proč už policie někoho z úniků neobvinila? „Podle trestního řádu lze vznést obvinění až konkrétní podezřelé osobě, pokud ji nejsou vyšetřující orgány schopny identifikovat, mohou pouze provádět šetření,“ vysvětluje zdroj z Vrchního státního zastupitelství, který nechce být jmenován.

Podle Bendy však současná legislativa umožňuje pouze stíhání policistů či státních zástupců, kteří by dali odposlechy novinářům k dispozici, ale ne novinářů samotných. „Právě tento návrh měl mezeru v legislativě řešit,“ připomíná poslanec.
Jsou odposlechy autentické?

Veřejnost se dívá na zveřejněné odposlechy tak, jako by byly skutečně autentické, a zachycovaly skutečný přepis rozhovorů. Podle pražského advokáta a bývalého ministra vnitra Tomáše Sokola ale tomu tak nemusí být. Záleží totiž na zvukovém záznamu. Sám Kmenta se odmítá k otázce, zda má k dispozici i zvukový záznam, vyjádřit. Sám Sokol uvádí dva příklady, kdy policie „podle smyslu“ dosadila do přepisů hovorů zcela jiná slova, než zazněla v telefonním hovoru. Jednou se jednalo o záměnu osob, v druhém případě dokonce dosadila policie místo slova „smlouvy“ slovo „samopaly“. Byla totiž přesvědčena, že dotyčné osoby kšeftovaly se zbraněmi, a že smlouvy byly pouze krycími názvy pro střelné zbraně. Skutečnost vyšla najevo až ve chvíli, kdy obžalovaní trvali u soudu na ztotožnění přepisů s originálními audiozáznamy. „A to může být problém, pokud policie odmítne originály vydat pro účely civilního trestního řízení například v žalobě na ochranu osobnosti“ říká na adresu zveřejněných odposlechů Nejde jenom o záměnu slov v přepisech odposlechů. Před Vánoci probíhal v Brně soud s jedním advokátem kvůli úplatku. Při hlavním líčení dva soudní znalci potvrdili, že s audionahrávkou bylo v průběhu pořizování záznamu, tedy nejspíše policií manipulováno. Stejný problém může nastat i ve chvíli, kdy by soud hodnotil, zda vyřčené skutečně odpovídalo pravdě. „Překvapujeme mne ta zkratka, kdy na jedné straně Kmenta hovoří o Mrázkovi a jeho lidech jako o zločincích, a na straně druhé dává takovou váhu jejich slovům,“ namítá Svora. Kmenta se ale hájí tím, že si veškeré údaje z odposlechů ještě ověřoval. Tomu ale oponuje jeden z aktérů odposlechové kauzy Krakatice poslanec Vlastimil Tlustý. V přepisu odposlechů je totiž pasáž, v níž Mrázek říká, že mu přispěje šesti milióny na přístavbu domu. „Stačilo se podívat na stavební plány, a z nich by se jednoduše zjistilo, že celý objekt byl stavěn najednou, bez jakékoli přístavby,“ říká Tlustý, který kvůli odposlechům již podal trestní oznámení