Insolvenční zákon znesnadnil exekuce

Dušan Šrámek

Přijetím insolvenčního řádu se změnilo i vzájemné postavení mezi exekucí a konkursem. Zásadní změna spočívá v tom, že na rozdíl od bývalého zákona o konkursu a vyrovnání se exekuce nesmí provádět od okamžiku, kdy je zveřejněn insolvenční návrh v insolvenčním rejstříku. Insolvenční zákon navíc ani neodstranil některé nesrovnalosti, jak se účelovým, či dokonce podvodným jednáním insolvencí vyhnout svým závazkům.

Exekuce má stop při podání návrhu
Před přijetím insolvenčního zákona se exekuce, případně výkon rozhodnutí nemohly provést po prohlášení konkursu. Nyní se nesmí provést od podání návrhu. Tato významná změna může celý exekuční proces významně ovlivnit. „Jak se ukazuje, ve většině návrhů ani úpadek vyhlášen není, a po tu dobu, než soud rozhodne, exekuční soud nemůže exekuci provádět. Takže dovedeno ad absurdum, přijde – li soudní vykonavatel nebo exekutor do firmy, která bude mít elektronický podpis, než stačí všechno oblepit, tak povinný vyplní návrh na úpadek, ten je do hodiny zveřejněn, a v tu chvílí, musí exekutor odejít,“ popisuje možnou praxi předsedkyně Okresního soudu pro Prahu – východ Martina Kasíková. Že nejde o plané teoretizování, ale o běžnou praxi, jak se exekutorovi vyhnout, dokládají i konkrétní příklady. „Mému klientovi došel exekuční příkaz. Okamžitě jsme podali návrh na zahájení insolvenčního řízení, takže se exekuce musela přerušit,“ uvádí pražský advokát Otakar Kracík.

Od chvíle, kdy insolvenční rejstřík návrh zveřejní, se nesmí provádět žádné kroky k realizaci exekuce. Exekuce se může pouze nařídit, to znamená vydat usnesení o nařízení o exekuce, doručit je, rozhodovat o odvolání proti nařízení exekuce - může se tedy konat pouze listinná část. Nemohou se ale vydávat exekuční příkazy. Jedinou výhodou je, že blokace majetku dlužníka nastupuje v okamžiku doručení o nařízení exekuce, takže od té chvíle by neměl povinný svůj majetek převádět. Podáním návrhu na insolvenci se tato blokace neruší. Pro insolvenčního správce by tedy byla výhoda, protože než se ujme svých povinností, platí blokace majetku na základě generálního inhibitoria. V praxi ovšem nemusí exekutor ve chvíli doručení o nařízení exekuce vědět o veškerém majetku dlužníka, takže se mu tak otevírá prostor pro zcizení majetku, o němž exekutor neví. To, že může nakládat se svým majetkem i po podání návrhu na konkurs, připouští ostatně i vláda. „Vydání vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení má především informativní charakter a neznamená nemožnost dlužníka disponovat s majetkem náležejícího do majetkové podstaty. Podle § 229 insolvenčního zákona platí, že osobou s dispozičním oprávněním ve vztahu k majetkové podstatě je dlužník v době do rozhodnutí o úpadku,“ píše se v důvodové zprávě k novele insolvenčního zákona, která je v současné době ve sněmovně. Důvodová zpráva sice uvádí, že „současně je dlužník povinen zdržet se takového nakládání s majetkovou podstatou, kterým zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných, přičemž takové úkony mohou být sankcionovány postupem podle § 235 a násl. insolvenčního zákona jako neúčinné právní úkony.“ Opět jde ale jenom o ten majetek, který dokáže insolvenční správce zjistit.

Věřitel musí sledovat insolvenční rejstřík

Za kratší konec ovšem tahá věřitel, který se domáhá svých práv výkonem rozhodnutí či exekucí i z toho důvodu, že oproti zákonu o konkursu a vyrovnání se zásadně změnil institut doručování. „Jakmile se dlužník dozví, že je podán návrh na exekuci, podá na sebe návrh na insolvenci, a zveřejněním návrhu tuto exekuci stopne. Tím pádem se z věřitele, který zaplatil zálohu exekutorovi nebo soudní poplatek při výkonu soudního rozhodnutí, stává věřitel jako každý jiný. Musí se přihlásit v běžných lhůtách, které jsou dnes výrazně kratší, a sám by si měl sledovat v insolvenčním rejstříku, zda na jeho dlužníka nebyl dán návrh na konkurs,“ říká Kasíková. Informace o podání návrhu zveřejněná v insolvenčním rejstříku tak v podstatě nahradila dosavadní povinnost soudu doručovat zúčastněným osobám usnesení o zahájení konkursu. Věřitel by měl tedy co nejčastěji sledovat insolvenční rejstřík, aby nepropásl lhůtu k uplatnění pohledávky. „To je pro mne největší slabina celého řízení. My to děláme tak, že v okamžiku, kdy nám přijde informace o návrhu na insolvenční řízení u dlužníka, který je v našem obvodu, a který má v našem obvodu exekuci, tak to pošleme exekutorovi. Jestli on to sdělí věřiteli, to už je jeho věc. U výkonu rozhodnutí tuto informaci pošleme přímo oprávněnému, ale pokud není exekuce ještě zahájena, tak se jinak než z insolvenčního rejstříku o zahájení insolventního řízení nedozví.“ Předsedkyně soudu ovšem zároveň dodává, že dotyčný soud informuje oprávněného či exekutora nad rámec zákonné povinnosti. „Musím říci, že insolvenční zákon je do značné míry oslabením v postavení exekučního věřitele. Dříve měl věřitel jistotu, že když někdo podá návrh na konkurs, tak že se exekuce zastaví až tehdy, když konkurs bude prohlášen. Když ten konkurs vyhlášen nebyl, tak exekuce běžela normálně dál, jako by návrh podán nebyl. Pro věřitele, ale i pro orgány, které provádějí exekuci je to velmi nepříjemné, protože musíme v každém okamžiku zjišťovat, zda právě není zveřejněn návrh na insolvenci. Stejně tak by se měl podívat do insolvenčního rejstříku i každý exekutor před tím, než jde provést nějaký úkon,“ kritizuje Kasíková současnou úpravu.

Dlužníkovi vyhovuje právní vakuum

Na další problém upozorňuje insolvenční správkyně Světlana Zvolánková. „Návrh na vyhlášení insolvence se musí objevit v insolvenčním rejstříku do dvou hodin a od té doby se zastavuje exekuce či výkon rozhodnutí, takže exekutor nemůže činit žádné úkony. Podání návrhu ale neznamená, že ještě bude konkurs vyhlášen. Záleží na posouzení soudu, ale například i na tom, zda byly přílohy k návrhu sepsány bezvadně.“ A čím delší prostor mezi podáním návrhu a rozhodnutím o vyhlášení konkursu existuje, tím více má pochopitelně dlužník času na ulití majetku. „Návrh na konkurs může odmítnout soud z formálních důvodů pouze za předpokladu, jestliže je podán špatně samotný návrh. Pokud se týká příloh, ty může úpadce na vyzvání soudu doplnit. To ale zabere čas, protože posouzení všech náležitostí nutných k rozhodnutí o vyhlášení konkursu je poměrně náročné. Narůstá tak časový prostor mezi dobou, kdy exekutor či soudní vykonavatel nemůže činit žádné kroky, a chvílí, kdy je v případě schválení konkursu jmenován insolvenční správce,“ připomíná Zvolánková.

Na tento problém upozorňuje i Kasíková. „Než je jmenován insolvenční správce, může skutečně k zcizování majetku docházet. Nemluvě o tom, že exekutor může vyvíjet daleko větší tlak při zajišťování majetku, než insolvenční správce,“ připomíná. Problém podle ní je i v tom, že exekuční věřitel nemá v případě přerušení exekuce přednostní nárok na zaplacení nákladů, které jej stála například záloha exekutorovi či soudní poplatky v průběhu vyrovnání v rámci konkursu. Pokud je konkurs nakonec vyhlášen, stává se z exekutora pouhý pošťák. „Představte si modelovou situaci, kdy exekutor prodá povinnému nemovitost, peníze bude mít na účtu a do toho přijde návrh na insolvenci. V tu chvíli exekutor podle usnesení soudu neudělá nic jiného, než přepošle peníze správci, který je rozdělí. Stejně tak bude muset postupovat v případě, že prodá podnik. Jenom utržené peníze převede insolvenčnímu správci na jeho účet.“

Na nejasnosti v zákoně už exekutor málem doplatil

V případě vyhlášení konkursu navíc padá i pořadí, v němž se věřitelé soudu přihlašovali se svými nároky. Nejasnosti okolo práva na domáhání se pohledávky exekucí na straně jedné, a insolvenčním návrhem na straně druhé, může končit dokonce trestněprávními důsledky pro exekutora. „Dokonce pokud není ještě rozvrhové usnesení v právní moci, nemůže být zrealizováno. Otázkou rovněž je, zda je rozvrhové usnesení proveditelné, jestliže je již v právní moci, ale nebyly doposud vyplaceny peníze, když je zrovna zveřejněn insolvenční návrh. V takovém případě se má za to, že peníze se mají rozdělit, ale nikde to zákon nestanoví,“ popisuje nejasnosti ve výkladu předsedkyně soudu Kasíková. S tímto názorem ovšem nesouhlasí exekutorka JUDr. Maisnerová, která byla dokonce trestně stíhána za to, že vyplatila peníze oprávněnému z exekuce údajně v rozporu s pravidly konkursu. “Nesouhlasím s výše uvedeným názorem, neboť problematika střetu exekuce a insolvence (konkurzu) je již částečně řešena judikaturou a to tak, že v případě, že exekutor prodá nemovitost nebo podnik před prohlášením konkurzu, pouze exekuční soud rozhoduje v rozvrhovém řízení o tom, jak budou peníze z exekuce vyplaceny. Exekuční soud je povinen rozvrh provést a nařídit exekutorovi pravomocným rozhodnutím, kam má peníze zaslat.“ Pokud by tak neučinil exekuční soud, docházelo by podle Maisnerové k poškozování vydražitele. „Přičemž pokud dojde k nějakým pochybnostem, tyto si mají vyřešit mezi sebou insolvenční (konkurzní) soud a exekuční soud“, dodává. Podle Maisnerové je nepochopitelné, že insolvenční správci se snaží tuto situaci řešit trestními oznámeními na exekutora. Neuvědomují si, že exekutor má podle Exekučního řádu postavení soudu, je pověřen soudem k provedení exekuce a pouze exekuční soud je oprávněn rozhodnout.

Přestože Exekutorská komora volala po zpřesnění, to se v insolvenčním zákoně neobjevilo. Podle Kasíkové by bylo logičtější, kdyby zastavení exekuce bylo vázáno až na rozhodnutí o konkursu, protože by měl alespoň možnost exekutor majetek zajistit. I když byla nakonec Maisnerová osvobozena, jiný soud může mít jiný názor, a tak exekutoři budou nadále tápat v nejistotě, zda postupují v souladu se zákonem.

Zákon konkursním podvodům nezabrání

Snaze vyšachovat věřitele domáhajícího se svých závazků exekucí či výkonem rozhodnutí nahrává i nová definice předlužení. „Do předlužení se dostává i ten dlužník, jehož celkové závazky přesahují majetek. Nemusí být tedy splněna podmínka splatnosti takových závazků,“ připomíná Zvolánková. Stačí tedy, aby dlužník ohodnotil své závazky ve vyšší hodnotě než je jeho majetek, a už má pádný důvod na sebe podat samodlužnický návrh, jakmile se dozví, že je vůči němu vedena exekuce. Obzvláště v takových případech, kdy má dlužník majetek, který se nesnadno oceňuje, například nemovitosti či cennosti, bude trvat nějakou dobu, než soudní znalec majetek ocení, aby mohl soudce rozhodnout o tom, zda konkurs vyhlásí, či nikoli. Opět se zde tedy nabízí prostor k tomu, jak majetek zcizit.

Teoreticky by mohla nastat i situace, že se úpadce domluví s dalšími subjekty, které uplatní fiktivní pohledávky, aby poškodil věřitele, který se svého práva domáhá exekucí. Takový postup však v sobě nese i značné riziko, především finančního charakteru. Podle Zvolánkové je obrana před neoprávněnou či neexistující pohledávkou dána tím, že pokud ji správce z padesáti procent popře, musí ten, kdo ji uplatnil, zaplatit do konkurzní podstaty. „Je pravda, že Češi jsou vynalézaví, a že každý zákon lze nějakým způsobem obejít. Jestliže však bude subjekt, který podal neoprávněnou pohledávku dohledatelný, může počítat i s výraznými sankcemi.“ Další překážku vidí Zvolánková v tom, že věřitel, který byl poškozen, se může úspěšně domáhat náhrady škody na insolvenčním správci. „Insolvenční zákon na rozdíl od bývalého zákona o konkursu a vyrovnání přenesl účinnost z trestněprávní o oblasti do oblasti civilněprávní, a to se všemi důsledky z toho plynoucími.“ Podle insolvenční správkyně by měla být obava z případné náhrady škody za způsobenou majetkovou újmu věřiteli dostatečnou překážkou v tom, aby jednali insolvenční správci ve shodě s většinou věřitelského výboru. „Pro insolvenčního správce je hrozba náhrada škody v případě poškození věřitele daleko účinnější hrozbou než trestní oznámení,“ říká Zvolánková. Bránit se však může i insolvenční správce, pokud by byl on sám tlačen věřitelským výborem k nějakému nezákonnému jednání, které by se týkalo například poškození práv věřitele, jenž se domáhá pohledávky již z exekuce či výkonu rozhodnutí. „Pokud by byl insolvenční správce postaven před rozhodnutí věřitelského výboru, o němž by byl přesvědčen, že je v rozporu se zákonem, měl by se obrátit k insolvenčnímu soudci, aby rozhodl, zda rozhodnutí bylo učiněno v souladu se zákonem.“