Způsob volby prezidenta: diskuse, která nezačala

Michal Petřík

Právo, 20. 5. 2008

Smyslem tohoto textu rozhodně není propagovat zachování stávajícího nepřímého způsobu volby prezidenta republiky, ani tu radikální změnu, kterou je zavedení volby přímé. Předsedové všech parlamentních politických stran (částečně s výjimkou ODS, která se o téma příliš nezajímá) se před letošní prezidentskou volbou zaklínali tím, že tentokrát bude vše jiné, a že hned v první vteřině po zvolení prezidenta republiky si bez prodlení sednou a začnou jednat o příslušné změně naší Ústavy, která by mohla přinést volbu prezidenta republiky všemi občany.

Bohužel, začínají ubíhat měsíce a i při vědomí několika obecných prohlášení KDU-ČSL a rekapitulace již známého od senátní komise pro ústavu nic řádného dopracováno nebylo. Politické strany nesplnily svůj slib. Odkazy na komise nepomohou; odpracovat něco zde znamená učinit se transparentnějším a čitelnějším před voličem. Konečné slovo samozřejmě nečekal nikdo. Že ale strany, které o tom hovořily nejčastěji, na tématu neodpracují nic, bylo jen jednou z variant.

Je nejvyšší čas přiznat si, že v případě změny by totiž došlo k jednoznačnému posílení politické legitimity přímo voleného prezidenta, a to i v případě zachování jeho dnešních ústavních pravomocí. Snad nejbližší a nejvýstižnější zde bude případ Slovenska: slovenský prezident byl po roce 1993 volen nepřímo. Jeho pravomoci však byly inspirovány silnějšími pravomocemi bývalého prezidenta federálního. Ten (a zpočátku i slovenský) mohl například i předsedat schůzím vlády, což je pravomoc vyhrazena hlavám států v systémech prezidentských (Francie), a částečně prezidentských (Polsko.)

Slováci tedy sice změnili způsob nabývání nejvyššího úřadu v zemi a zavedli volbu přímou, nehodlali však zároveň s touto změnou změnit či pozměnit architekturu a rovnováhu institucí svého celého ústavního a politického systému ve prospěch prezidenta republiky. Výsledkem tedy je, že o své mnohé autonomní pravomoci přímo volený slovenský prezident proti svému nepřímo volenému předchůdci přišel, například o právo předsedat schůzím vlády.

Nic takového ale v českých poměrech možné není: náš prezident od prvopočátku (1993) schůzím vlády předsedat nemohl, a ani v dalších oblastech jeho pravomoci nedosahují kompetencí prezidenta federálního. Budeme tedy souhlasit (a zde na rozdíl od Slováků) s mírným posílením našeho prezidentského úřadu plynoucím z toho, že při zachování jeho dosavadních pravomocí dojde ke změně jeho volby na přímou? A jestliže ne, jakým způsobem ústavní pozici hlavy státu oslabíme, aby byla zachována právě ta dnešní rovnováha nejvyšších ústavních institucí?

Způsobů, jak provést to druhé je tolik, že i kdyby došlo k dostatečné dohodě nad tím, že příštího prezidenta chceme volit přímo a že nemá dojít k vychýlení dnešní mocenské rovnováhy směrem k prezidentskému systému, budeme stát před velmi nejednoduchým úkolem nalézt ústavní (třípětinový) konsensus nad novou definicí prezidentských pravomocí. Ale na takové úvahy je dnes opravdu brzy. Skutečná diskuse bohužel ještě ani nezačala.