Evropská unie a tzv. Benešovy dekrety: čas na promýšlení nové rovnováhy

Michal Petřík

Rozhodně teď nepřicházím strašit nějakými „Sudeťáky“ a velmi bych si přál, aby se nikdo na toto téma neuchyloval k jakýmkoliv vyhroceným, extrémním, a zejména nepodloženým tvrzením.

Období po irském NE lze však využít k promýšlení toho, jak se co nejlépe zajistit proti některým interpretacím pravidel z odmítnuté Lisabonské smlouvy pro případ, že by se tato pravidla někdy v budoucnu, patrně pod novým názvem a v novém balení, mohla objevit v České republice znovu na stole.

Nejprve připomeňme, že po přijetí unijní Listiny práv a svobod jako politického, právně nezávazného dokumentu Radou EU v Nice v prosinci 2000 a v souvislosti s blížícím se vstupem ČR do EU byla rozpoutána politická kampaň požadující odstranění alespoň některých takzvaných Benešových dekretů z našeho právního řádu. V takové situaci byla Sněmovna nucena přijmout 24. dubna 2002 „usnesení k dekretům:“

Usnesení Poslanecké sněmovny k dekretům prezidenta republiky ze dne 24. dubna 2002.

Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
· odmítajíc snahy o otevírání otázek souvisejících s koncem a výsledky 2. světové války,
· vyzdvihujíc pozitivní význam Česko-německé deklarace a v ní vyjádřenou vůli nezatěžovat budoucnost politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti,
· potvrzujíc, že dobré sousedské vztahy a plnoprávné členství České republiky v Evropské unii patří k zahraničně politickým prioritám České republiky,
· vycházejíc z toho, že rozsah a podmínky restitučního zákonodárství jsou zcela a výlučně v pravomoci českých ústavních orgánů,
prohlašuje, že:
1. československé zákonodárství z let 1940 - 1946, včetně dekretů prezidenta republiky, vzniklo podobně jako v jiných evropských zemích v důsledku války a porážky nacismu;
2. poválečné zákony a dekrety prezidenta republiky se realizovaly, byly konzumovány v období po svém vydání a dnes již na jejich základě nemohou vznikat žádné nové právní vztahy;
3. právní a majetkové vztahy, které z nich vyplynuly, jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné.
(Z přítomných 169 poslanců 169 hlasovalo pro, nikdo nebyl proti.)


Lisabonská smlouva tím, že vyhlašuje „právní závaznost“ této unijní Listiny na úrovni mezinárodního práva, povyšuje její obsah nad české zákony, protože podle čl. 10 naší Ústavy platí, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“

Dále, součástí ústavního pořádku ČR dnes není žádné ustanovení zakazující hromadné vyhoštění. A unijní právo se až dosud explicitně vyhýbalo úpravě majetkových otázek v členských zemích EU. Tuto oblast explicitně vyjímá ze své působnosti článkem č. 295 dnešního znění Smlouvy o založení Evropského společenství: „Tato smlouva se nijak nedotýká úpravy vlastnictví, uplatňované v členských státech.“

Unijní Listina práv a svobod ale obě tyto oblasti upravuje. Článek 17, odst. 1: „(...) Nikdo nesmí být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon, a při poskytnutí spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě.“ Dále, článek 19, odst. 1. stanoví: „hromadné vyhoštění je zakázáno.“

Tato unijní Listina by podle dnešní dikce Lisabonské smlouvy mohla být použita pro rozhodování Soudního dvora EU v Lucemburku i vnitrostátních soudů České republiky. Až dosud to možné nebylo. Mohou tak být vznášeny četné otázky a zpochybnění, které až dosud neexistovaly a jejichž samotná existence jde proti zájmům ČR. Tam, kde jde o majetek se totiž je možno setkat i s těmi nejkrkolomnějšími konstrukcemi.

V zájmu udržení rovnováhy politického a právního prostředí vnějšího (unijního), které by v případě přijetí těchto principů bylo posíleno, a vnitřního (českého) by pak bylo na místě otevřít diskusi o posílení váhy citovaného sněmovního usnesení k „dekretům“ z roku 2002. Například tím, že by se toto Usnesení PSP ČR stalo součástí našeho ústavního pořádku (novelizací příslušných článků Ústavy ČR.) Ti, kteří budou proti tomuto kroku zásadně protestovat, tím jen obnaží své skutečné zájmy.

Dále, klíčem k veškerému poválečnému konání ve věci transferu (vysídlení) Němců je ústavní dekret prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské. Z ústavního zákona č. 57/1946 Sb., kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky pak z čl. I, odst. 2 plyne, že: "veškeré dekrety presidenta republiky jest považovati od jejich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní."

Nejpozději od přijetí Ústavy ČR ke dni 1. ledna 1993 však jde jen o prosté zákony, nikoliv zákony ústavní, protože čl. 112, odst. 3 Ústavy ČR říká: "ostatní ústavní zákony platné na území České republiky ke dni účinnosti této Ústavy mají sílu zákona." A tyto původně ústavní zákony do kategorie „ostatní“ spadají (pokud ovšem nepřestaly být ústavními zákony již v hlubší minulosti, což však na této úvaze nic nemění.)

Pokud by byla Lisabonská smlouva v ČR ratifikována a vyhlášena, platilo by pro její součásti podle čl. 10 Ústavy ČR: „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ LS obsahuje tento nový text článku 6.1. SEU: „Unie uznává práva, svobody a zásady obsažené v Listině základních práv Evropské unie (...), jež má stejnou právní sílu jako Smlouvy.“

Velmi pravděpodobné tak bude vznášení mylné politické interpretace, že výše citovaný princip nemožnosti hromadného vyhoštění a princip nemožnosti vyvlastnění bez spravedlivé náhrady v přiměřené lhůtě bude mít přednost před kterýmkoliv principem obsaženým v tzv. „dekretech,“ které dnes již nemají sílu ústavního, ale jen prostého zákona.

A ačkoliv zde platí dobře známý princip nepřípustnosti retroaktivity práva a Česká republika zde disponujeme četnými mezinárodněprávními poválečnými zárukami, představuje tato konstelace (určitě politicky, v jistém smyslu i právně) nepříjemný posun v této pro ČR tak citlivé oblasti.

A ačkoliv je nyní Lisabonská smlouva u Ústavního soudu, který zkoumá, zda je či není v souladu s naším ústavním pořádkem, odmítnutí LS lze provést spíš v politické, než v právní rovině. Jaký pro to hovoří zásadní argument?

Tvůrci evropského práva, kteří jsou autory celkové konstrukce i jednotlivých formulací LS, totiž jen pokračují v té tradici komunitárního práva, podle níž evropské právo velmi pomalým, postupným způsobem překrývá čím dál tím více oblastí práva národního při postupném posilování principu nadřazenosti práva evropského nad právem národních států.

Bohužel, zde musí být kritici LS a plíživé federalizace velmi přísní sami na sebe a připustit si, že soupeř, proti kterému stojíme, je dobře připravený. Prostou logikou jej totiž dnes, když už jsme v Unii, jen tak jednoduše doběhnout nelze.

Problém je totiž v tom, že naše Ústava obsahuje velmi silný a také mnohoznačný nástroj, článek č. 10a. Jen stěží lze pochopit, jak se mohla takto silná formulace do naší Ústavy vůbec dostat při absenci dostatečně omezujících podmínek pro jeho použití. On se totiž tento článek také v jistém smyslu může týkat „sám sebe.“

Jeho první odstavec „(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci“ se totiž může týkat i jeho vlastního druhého odstavce: „(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.“

Parlament je nepochybně orgánem ČR. Vyjadřování souhlasu s mezinárodní smlouvou je nepochybně jeho pravomoc. I tohoto klasického ústavního mechanismu pro ratifikaci mezinárodních smluv svrchovanými státy se tak může náš stát sám zbavit ve prospěch mechanismu zcela jiného, pakliže by tak stanovila mezinárodní smlouva, ratifikovaná podle odstavce 1 článku 10a. A odmítnutá Lisabonská smlouva tak stanovila, například v článku 48. 6 a 48.7 SEU, v takzvané passerelle, která umožňovala obcházet a měnit pravidla daná v zakládajících smlouvách bez řádného způsobu změn těchto mezinárodních smluv.





Bohužel, Česká republika má ve své vlastní Ústavě dovoleno, aby se pouhým parlamentním souhlasem s mezinárodní smlouvou zbavila jednoho z nejvlastnějších atributů své vlastní svrchovanosti.