Kudy nepokračovat po Lisabonské smlouvě?

Michal Petřík

Nejprve dobrá zpráva. Jednání říjnové Rady EU vyvrátilo původní francouzské představy z letošního června, kdy Irsko mělo slíbit, kdy a za jakých podmínek schválí v referendu odmítnutou Lisabonskou smlouvu (LS). V postupném prosazování principů politické unifikace byli již jednou zastánci kvazifederální EU poraženi - na jaře 2005, kdy po jednoznačném odmítnutí návrhu evropské ústavní smlouvy ve francouzském referendu byla tato mezinárodní smlouva ještě jednoznačněji odmítnuta v referendu nizozemském. Porážka otřásla unií a předseda Evropské komise José Manuel Barroso vyhlásil pod heslem tři D (dialog, demokracie a debata) takzvané období reflexe.

Návrat do roku 2005
Bohužel byli ukonejšeni ti, kteří požadovali skutečné ohlédnutí. Ti, kdo se chtěli zabývat příčinami tohoto odmítnutí a vyvarovat se tím eventuálnímu druhému, podcenili vůli těch, kteří chtěli využít oddechový čas k přípravám právě opačným. Hlasité zdůrazňování loňského německého předsednictví, že takzvaná reformní (Lisabonská) smlouva podstatu ústavní smlouvy zachovává, bylo nepřehlédnutelné. Jsme tedy opět v bodě, ve kterém jsme již jednou (v roce 2005) byli. Navzdory opakujícím se výhrůžkám některých (zejména francouzských) politiků, že ČR přece nemůže „zablokovat historické unifikační procesy“, byly další členské země EU nuceny důsledky odmítnutí Lisabonské smlouvy v Irsku přiznat – to ostatně ani zdaleka není jediný stát, který LS neratifikoval. Ratifikační proces se totiž z těch či oněch důvodů zadrhl nebo zastavil také v Německu, Polsku a Švédsku.

Oživovací tým
Dnes jsme tedy bohužel na nejlepší cestě zopakovat své zklamání z toho, jak unie naložila s odmítnutou smlouvou ústavní. Poslední summit EU totiž odstartoval oživovací tým pro další přibližování politické unie. Období reflexe, bezprostředně související s odmítnutím smlouvy ústavní, tedy bude nahrazeno činností takzvané nezávislé reflexní skupiny, jejíž mandát je sice širší a netýká se odmítnuté smlouvy, ale svou povahou nápadně připomíná vedení Valéryho Giscarda d’Estainga Konventu, který návrh odmítnuté euroústavy vyprodukoval. Dvanáct bývalých politiků a úředníků proto má v této reflexní skupině formulovat rozvojové cíle unie pro období let 2020 až 2030. Dvanáct lidí, kteří neprošli politickou soutěží, vybíraných jen na základě zásluh (přímo tento pojem je použit.) Potíž je však v tom, že tato skupina se má - dle zadání z loňského prosince, které ji zakládá - pohybovat v rámci určeném LS a institucionálními otázkami se zabývat nemá. LS byla odmítnuta, rada moudrých však přesto brzy vznikne, bude zasedat a snažit se vyjadřovat i k otázkám, které jí dnes bez lisabonského institucionálního základu nepříslušejí.

Defektní rys
Nelze se však příliš divit. Vždyť celý tento umělý unifikační proces má defektní rys postrádající demokratickou legitimitu vepsán přímo do rodného listu, kterým je Laekenská deklarace z prosince 2001. To ona založila Konvent, který principy odmítnuté ústavní smlouvy vyprodukoval. Ohlédneme-li se tedy za laekenským obdobím, charakterizovaným zcela bezprecedentním opakovaným odmítnutím nového smluvního základu unie, uvidíme i následující. Ústavní a později Lisabonskou smlouvu připravily při plném vědomí unie rozšiřované na 27 zemí jen původní členské státy staré patnáctky.
Princip zněl: Tehdy přistupující členové (dvanáct zemí) nesměli na Konventu „zabránit jakémukoli konsensu, který mohl vzniknout mezi členskými státy“. Zástupci tehdejší patnáctky jednali na Konventu Giscarda d’Estainga o smlouvě i pro dvanáct nových členech EU. Ti však nemohli zabránit konsensu, na kterém se původní patnáctka shodla.
Nikdo samozřejmě nemůže zaručit, že pokud by mohli principy smlouvy připravovat rovnoprávně všichni, jichž se bude smlouva týkat, pak by se vývoj ubíral výrazně odlišným směrem. Je však nejvyšší čas si přiznat, že sedm let po Laekenu, pět po Konventu, čtyři po rozšíření unie a po (v zemích původní patnáctky!) opakovaném odmítnutí výsledné smlouvy je nutné tento nerovnoprávný a zjevně bezvýchodný laekenský půdorys opustit.


Vyšlo v týdeníku Euro, č. 47/2008