Virtually - titulní stránka Fotolab Virtually


Mají o našich právech a svobodách rozhodovat orgány EU?

Michal Petřík

V prvních letech po listopadu 1989 bylo nemyslitelé strpět u kodifikace základních práv a svobod jakákoliv zdržení, prosazovat kompromisy mezi demokratickým a nedemokratickým způsobem úpravy, v této oblasti experimentovat. Již tenkrát byla tato oblast upravena rovněž sítí standardních mezinárodních smluv.

Není proto pravda, že u nás po roce 1989 nebo 1993 vznikl jakýsi archaický typ uzavřeného národního státu, odpovídající například romantismu 19. století, jak se dnes někteří snaží karikovat, a že teprve v posledních letech, v souvislosti se vstupem do Evropské unie a s přípravou evropské ústavy či Lisabonské smlouvy začínáme být konečně součástí vyspělého, civilizovaného, demokratického světa.

Tehdejší ČSFR podepsala mezinárodní Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod již 21. února 1991 v Madridu. Úmluva mohla být podepsána až poté, co se všechny její prvky staly součástí našeho vnitrostátního ústavního práva. To se u nás stalo ústavním zákonem ze dne 9. ledna 1991, kterým byla u nás přijata dodnes platná Listina základních práv a svobod. Tolik k obvyklým, silným (a explicitním) mezinárodněprávním garancím, které v oblasti práv a svobod u nás existují již od počátku 90. let. Obvyklým proto, že nebyla narušena elementární, primární odpovědnost moci soudní té které konkrétní země, která se stala smluvní stranou takové mezinárodní smlouvy.

Zcela nová Listina základních práv Evropské unie byla v EU přijata jako právně nezávazný politický dokument v prosinci roku 2000. Již v rámci odmítnuté evropské ústavy byla tato Listina vtělena do textu této mezinárodní smlouvy, a to jako právně závazný dokument, na který se budou vztahovat veškerá "specifika" supranacionality Evropských společenství. Ve stručnosti to tedy znamenalo zavedení faktické nadřazenosti této Listiny úpravám národních států. Plnou právní závaznost této Listiny Lisabonská smlouva zavádí v původním rozsahu, o který se pokoušela již evropská ústava. O našich základních právech a svobodách tak mají mít možnost rozhodovat lucemburští soudci EU, a to podle unijního dokumentu, podle kterého budou titíž soudci rozhodovat o právech občanů jiných zemí. Taková úprava, kdy dochází k zavedení faktické rovnosti a nivelizaci občanů členských zemí EU, jakoby byli občany jednoho jediného celku, je ale všude na světě běžná jen ve federálních státech. Přejeme si takový stav navodit?

Někteří nepřejí, a nepřejí dokonce natolik silně, že si z této zásadní úpravy vymohli v rámci samostatného Protokolu k Lisabonské smlouvě výjimku. Jde o Velkou Británii a Polsko. Pro tyto země tedy i v tom případě, že by nakonec Lisabonská smlouvy vstoupila v platnost, "Listina nerozšiřuje možnost Soudního dvora EU ani jakéhokoliv soudu Polska či Spojeného království shledat, že právní předpisy, zvyklosti nebo postupy Polska či Spojeného království nejsou v souladu se základními právy, svobodami nebo zásadami, které Listina potvrzuje."
Česká republika, přes určité pokusy ve speciálním Prohlášení ČR k Lisabonské smlouvě takové silné a explicitní záruky nezískala. Nesoulad některých vnitrostátních českých právních norem s Listinou - na rozdíl od Británie a Polska - tedy shledáván být může.

Tento experiment je však zcela bezprecedentní změnou v chápání základních práv a svobod.
Až dosud se tato konstrukce ani v evropském, ani v mezinárodním právu nevyskytovala. Neměli bychom si tedy v žádném případě nechat namluvit, že jde jen o jakýsi další, samozřejmý a zcela běžný dílčí krok v oblasti garancí našich práv a svobod.


Hospodářské noviny, 6. 5. 2009



Michal Petřík
Autor je poradce prezidenta
 
  Přístupy: 15458 Komentář Stáhnout Tisk E-mail
 





Vybrali jsme z tisku
křepelka šmok


ODS
REKLAMA


Hrad
REKLAMA


TOP články
REKLAMA