Rovní a rovnější

Martin Stín

Politikon

Generace seniorů má v dobré paměti, že v období totality si byli občané navzájem teoreticky rovni, ale někteří mezi námi byli jaksi „rovnější“, tj. měli nárok na lepší zacházení ze strany nejrůznějších orgánů. Jejich „rovnější“ postavení se odvozovalo od povahy vztahu ke Komunistické straně Československa, která tehdy měla postavení „vedoucí síly“ zakotveno v ústavě. Umožňovalo jí to používat mimoprávních nástrojů vládnutí a svádělo k nezákonnostem. Byl to jeden z nejhorších rysů protiprávního režimu.

Většina společnosti se poměrům přizpůsobila, neb vzdor vedl v nejlepším případě k existenčním potížím. Očekával jsem, že tato choroba zmizí se zánikem režimu a překvapuje mě zjištění, že tomu tak není: návyk uplatňovat nadstandardní ohledy vůči „rovnějším“ občanům působí ze setrvačnosti dále. Změnilo se jen to, že zde již není jediná „vedoucí síla“, ale vykonavatelé moci a poskytovatelé různých úsluh se s ochotou sklánějí před jinými autoritami.

Říká se tomu různě: politická korektnost, respekt k nezávislosti orgánů činných v trestním řízení, či k právu na vlastní právní názor. Choroba se chová podobně jako rakovina – metastázuje do nejrůznějších orgánů. Většině veřejnosti přímo neškodí, proto se tváří, že si metastáz nevšímá, až do chvíle, kdy vyrazí na povrch a začnou nesnesitelně páchnout.

V trestním a kárném řízení se to projevuje tím, že někteří lidé jsou nedotknutelní, pokud se nedopustí kriminálního trestného činu, který je tak těžký, že jej nelze zastřít. Jen někdy je chrání přímý politický nebo jiný zájem, většinou stačí setrvačnost ve výše popsaném chování příslušníků „nižších vrstev“ státního aparátu a jejich servilita vůči „věrchušce“.

Nejznámějším projevem této společenské choroby v poslední době bylo zmanipulování trestního stíhání bývalého vicepremiéra Jiřího Čunka, které na rozdíl od jiných případů díky postavení obviněného a intenzivní medializaci vyvolalo neobvyklé pobouření veřejnosti laické i profesní. V průběhu trestního řízení se skutečně vyskytly různé závady, jejichž četnost a závažnost patrně nepřevyšovala nedostatky, jež by se našly ve stovkách dalších srovnatelných kauz. Je málo pravděpodobné, že by soud na chatrných základech shromážděných důkazů Jiřího Čunka odsoudil. Nicméně jemu se před soud nechtělo, a celý řetěz činitelů s přiměřenou výkonnou mocí usoudil, že by se skutečně nepatřilo jej této nepříjemnosti vystavit, a bez ohledu na principy našeho právního řádu jej doslova v poslední chvíli vyrvali vyšetřovateli z rukou.

Jiřího Čunka zaštítilo jeho politické postavení. Ale našli bychom desítky dalších takových „Čunků“, nebo při nejmenším případů, jež budí podezření, že nakládání s obviněnými je poplatné podobné „politické korektnosti“.

Např. před krátkým časem přinesla média poměrně podrobné informace o snaze náměstka olomoucké vrchní státní zástupkyně brzdit podání obžaloby na známého bankovního manažera, připravené dozorovým státním zástupcem. Na scénu se dostali lidé ze stejné „stáje“, která pomohla Jiřímu Čunkovi: vedoucí státní zástupkyně úřadu, jenž chrání bankéře, přeskočila krajský stupeň z okresu přímo na vrchní státní zastupitelství krátce poté, co zastavila protikorupční policii, když chtěla prověřit trestní oznámení proti nejvyšší státní zástupkyni.

Podobně „šla od válu“ státní zástupkyně, která nepříjemně tlačila bývalé manažery Nomury, stíhané kvůli vyvedení akcií společnosti České pivo z majetku bývalé IPB do „daňových rájů“. Na její místo nastoupil bývalý vojenský prokurátor, který řízně zrušil požadavek na výslech významného svědka v Kanadě, a trestní stíhání zastavil. Věc má nyní v rukou nejvyšší státní zástupkyně.

Obranné hry hrají státní zástupci ve dvou kauzách trestních oznámení proti jejich kolegům a nadřízeným, sledovaných spolkem Šalamoun. Základním rysem jejich taktiky je zdržování, přemisťování spisů od čerta k ďáblu a snaha podržet dozor a dohled nad činností policie v rukou těch, proti nimž trestní oznámení směřuje, nebo aspoň v rukou jejich blízkých. Podezřelí mají svým způsobem podobnou vlastnost jako Jiří Čunek nebo pánové, zmínění výše: patří ke kastě, které se v myšlení příslušníků orgánů činných v trestním řízení běžně přiznává právo na nedotknutelnost. Jsou dokonce zaštítěni institucionálně Pokynem obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.12 z r. 2003, vydaným Marií Benešovou neblahé paměti. V jeho článku č.16 se uvádí, že oznámení, směřující proti státním zástupcům a soudcům, není trestním oznámením, pokud neobsahuje konkrétní popis skutkové podstaty trestného činu. Vtip je v tom, že příslušné orgány v praxi čtou z ustanovení jen první část, a mimo to je zcela nadbytečné: žádné oznámení, které neobsahuje konkrétní popis skutkové podstaty, by nemělo být důvodem k zahájení trestního oznámení. Příslušníkům chráněné kasty se tak poskytuje zvláštní ochrana.

Ještě vtipnější jsou obranné reje, odváží-li se někdo napadnout trestním oznámením soudce. Spolek Šalamoun sleduje případ soudců, o nezákonnosti jejichž jednání, napadeného trestním oznámením, rozhodl rozsudkem Nejvyšší soud ČR. Dohled nad případem si svévolně přivlastnilo nepříslušné krajské státní zastupitelství. Nejvyšší státní zástupkyně se zbavila stížnosti (pokud k ní vůbec pronikla) jejím postoupením příslušnému vrchnímu státnímu zastupitelství k vykonání dohledu. Výstupem z dohledu bylo zjištění, že krajské státní zastupitelství nebylo oprávněno si věc podržet, a bylo mu doporučeno, aby pochybení napravilo postoupením spisu do příslušných rukou. Přesto nakonec putoval na nepříslušné okresní státní zastupitelství, které trestní oznámení odložilo s tím, že napadené jednání soudců nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu. Po další stížnosti kolečko proběhlo znova: z NSZ spadla na VSZ, kde stejná státní zástupkyně, jež v předchozím kole konstatovala nepatřičnost počínání krajského státního zástupce, vyhlásila právní názor, že se vlastně nic nepatřičného nestalo, protože krajskému státnímu zástupci byla náprava právního pochybení pouze doporučena. Nad tím se tají dech: k čemu je dohled vyššího orgánu nad nižším, když se náprava právní vady ponechává na hříšníkově úvaze? Věc není uzavřena, ale v těchto hrátkách měsíce příjemně utíkají jako voda a okamžik promlčení oznámeného trestného činu se blíží mílovými kroky. Není ostatně jisté, zda by se soudci nakonec dostali před soud, i kdyby se k nim státní zástupci nechovali kolegiálně, protože soudce lze trestně stíhat pouze se souhlasem prezidenta republiky…

Pikantní na výše uvedených případech je skutečnost, že je téměř nemožné zvrátit rozhodnutí prvostupňového státního zástupce o odložení věci nebo zastavení trestního stíhání, pokud přímo nadřízené státní zastupitelství má stejný zájem na ochraně obviněného. Stanovisko nadřízeného státního zastupitelství je totiž konečné a opakované stížnosti se odkládají bez odpovědi. Pokud tedy nespokojení občané píší nejvyšší státní zástupkyni v naivní víře, že se snese na jejich případ jako diosa ex machina a vyřeší věc v jejich prospěch, je to zbytečné až na velmi vzácné výjimky: nejvyšší státní zástupkyně na nepřístojnosti okresních a krajských státních zástupců nedosáhne, protože k tomu nemá pravomoc. Vtipnost triku Čunkova obhájce spočívala právě v tom, že použil postupu, kterým vtáhl NSZ do hry: o odebrání a přikázání věci podle §25 tr.ř. rozhoduje nejblíže vyšší orgán, který je nadřízený oběma zúčastněným úřadům. Proto obhájce navrhl předání věci z Přerova do Prahy, z obvodu olomouckého vrchního státního zastupitelství do Prahy. Tím vyřadil ze hry místně příslušná nadřízená státní zastupitelství, jež dle jeho názoru nebyla jeho mandantovi nakloněna. A bylo „vymalováno“.

Podobné poměry panují v obraně stran řízení proti svévoli soudců cestou kárných podnětů. Obavy, že po zrušení kárných senátů na vrchních soudech, v nichž soudili své kolegy běžní soudci někdy až operetním způsobem, a po přenesení kárného soudnictví na Nejvyšší správní soud ČR nastane „genocida“ soudců a státních zástupců, se nenaplnily. Právo podat návrh na kárné řízení zůstalo v rukou předsedů soudů, vedoucích státních zástupců a ministra spravedlnosti. Přibyl k nim prezident republiky, který nemá v úmyslu pravomoc pokud možno užívat. A je nesmírně obtížné prorazit nechuť držitelů kárné pravomoci, aby své podřízené a kolegy postavili před kárný soud. Vesměs se drží zásady, že svévole soudce či státního zástupce nemá být kárně stíhána, pokud lze škody, způsobené straně řízení, napravit opravným prostředkem ve věci. Přeloženo do jiné polohy to znamená totéž, jako by se mělo upustit od potrestání násilníka, protože lékařům se podařilo zahladit následky útoku na zdravotní stav jeho oběti.

Pro názornost popíši některé případy, sledované spolkem Šalamoun. Několik z nich se týká zásahu do ústavního práva na soudní ochranu a do práva obžalovaného svobodně volit prostředky své obhajoby.

V jednom z nich měl obžalovaný obavy, že odvolací soud rozhodne v jeho neprospěch. Měl k tomu vážný důvod: soud mu během čtyř let řízení způsobil opakovaná příkoří, zejména po třech zprošťujících rozsudcích odebral jeho věc zákonnému soudci a svěřil ji jinému, jenž pak zproštění poslušně nahradil pětiletým trestem. Obžalovaný se pokusil o podobný únik, jaký se podařil Jiřímu Čunkovi: cestou odvolacího soudu podal Nejvyššímu soudu ČR žádost o odebrání a přikázání věci. Soudci odvolacího soudu ale usoudili – uznávám, že v této fázi důvodně - že žádost bude neúspěšná. Proto ji zadrželi, nařídili hlavní líčení a obžalovaného v nepřítomnosti odsoudili. Teprve pak, již pod dojmem podaného podnětu k jejich kárnému stíhání, poslali spis i s žádostí Nejvyššímu soudu ČR (čímž navíc prokázali svou nekompetentnost), který se jí nezabýval, protože do pravomocně ukončeného řízení již nemohl zasáhnout. Stěžovatel se tak dostal do situace, v které by měl nastoupit výkon trestu a ve vězení čekat celé měsíce, zda se podaří tuto zvrhlost napravit dovoláním. Protože dovolání bývají většinou neúspěšná, jeho naděje na nápravu rozsudku zjevně podjatých soudců by byla minimální.

Návrh na zahájení kárného řízení předseda soudu zamítl se zdůvodněním, že nesprávný právní názor soudců nelze kárně stíhat, a poškozený obžalovaný má možnost domáhat se nápravy některým z mimořádných opravných prostředků. Zvrátit názor předsedy soudu nelze, přestože má hrubou skvrnu na kráse: zákon soudcům nedává v tomto případě žádnou jinou možnost nakládat s podáním obžalovaného, než k němu přiložit trestní spis a odeslat jej na místo určení. Jejich předjímání výsledku projednání žádosti může být i správné, ale je „mimo mísu“, protože k němu nejsou zákonem zmocněni. Na rozdíl od občana, který smí vše, co mu zákon nezakazuje, státní orgán smí jen to, co mu zákon výslovně povoluje nebo ukládá. Tito soudci jednali extra legem a způsobili škodu: dle mého názoru by kárný postih měl být tím nejmírnějším důsledkem. Pro zpestření dodávám, že ve zmíněném senátu stále soudí soudkyně, spoluodpovědná za poslední uvěznění Václava Havla.

Podobné nepřístojnosti se dopustil soudce, který sice žádost obžalovaného postoupil, ale odstranil ze spisu listinný důkaz, jenž by patrně ovlivnil Nejvyšší soud ČR ve prospěch žadatele. V tomto případě stížnostní řízení vedlo k vrácení věci Nejvyššímu soudu ČR tentokrát s úplným spisem. Žadatel byl pak úspěšný. Ale žádný z oslovených držitelů kárné pravomoci nespatřil v počínání soudce důvod ke kárnému řízení.

Podobné události se mohou přihodit také v civilním řízení při projednávání podjatosti. Zde rozhoduje o návrhu na vyloučení soudce pro podjatost nadřízený soud. Jsou ale dány právní podmínky, které dovolují napadenému soudci, aby o podnětu rozhodl sám. Stalo se, že podmínky nebyly naplněny, a soudce přesto návrh na vyloučení zadržel. Při pokusu o kárné stíhání nastala obdobná situace jako výše.

Byl jsem svědkem tohoto jednání v civilním řízení, které v letošním roce vstoupí do 19. roku existence. Až na to, že nejde o osobní svobodu, jsou důsledky nezákonného jednání soudců možná ještě horší než v trestním řízení, protože průměrná délka řízení k dovolání je v civilním řízení obvykle mnohem delší.

Zcela bezúčelné jsou pokusy o kárné stíhání soudců, kteří v průběhu řízení ponižovali strany řízení. Členové senátu si obvykle vzájemně dosvědčí, že inkriminované chování nebylo pro oběť ponižující. Svědectví veřejnosti je naopak vždy mylné nebo podjaté, účelové, prostě k ničemu. Soudci přece vědí lépe než my, obyčejní smrtelníci, co se děje v našich myslích, jak prožíváme špatné zacházení. A jejich nadřízení je v tomto omylu téměř vždy podporují.

Také mezi advokáty se vyskytují „rovnější“ mezi „rovnými“. Etický kodex ukládá advokátům, aby při vystupování na veřejnosti dbali důstojnosti svého stavu a při řízení před soudem a jinými orgány a v jednání s úředními činiteli a kolegy zachovávali zdvořilost, prostě aby byli pro ostatní občany vzorem slušnosti. Většina z nich se tím řídí. Vyskytuje se však advokátka s pestrou minulostí, která využívá každé příležitosti, aby veřejně ostouzela své nepřátele z řad justice a státních zástupců a znevažovala Nejvyšší soud ČR. Tato dáma je členkou jedné z polovedoucích stran (kdysi na vedení státu stačila sama KSČ, dnes na to máme strany dvě), v které zastává nabubřele pojmenovanou vnitrostranickou funkci, jež postrádá právní základ. Došlo k pokusu vyvolat proti ní kárné řízení v advokátní komoře. Pokus skončil neúspěchem: příslušný orgán komory rozhodl, že jednání, napadeného stěžovateli, se nedopustila v souvislosti s výkonem povolání advokáta. Zjevně má tedy schopnost vystoupit z kůže příslušníka advokátního stavu, a zase se do ní vrátit, když už pominuly možnosti stříkat nenávist po svých nepřátelích. Ještě že má advokátní stav starost o svou nezávislost vepsanou v etickém kodexu…


Společným jmenovatelem výše popsaných případů je přesvědčení, že příslušníci zmíněných profesních společenství jsou z hlediska trestního a kárného řízení nedotknutelní, jsou tedy „rovnější“ než chátra „rovných“, o jejíchž osudech za její peníze rozhodují. U soudců k tomu přistupuje víra, že soudcovská nezávislost je také nezávislostí na zákonech, justičních autoritách a dobrých mravech, někteří se dokonce cítí povzneseni nad ústavu a judikáty Ústavního soudu ČR.